26 Cdo 1912/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1912/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. T. a 2) B. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nebo o vyklizení prostor, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 257/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2007, č. j. 21 Co 326/2006-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č.j. 11 C 257/2004-65, zamítl jednak žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětný byt nebo byt ) v přízemí domu čp. 64 v H. (dále jen předmětný dům nebo dům ) (výrok I.) a dále žalobu o vyklizení prostor sestávajících z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství (dále jen předmětné prostory ) nacházejících se při vstupu do předmětného domu v pravé části jeho přízemí (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením ze dne 14. 12. 2005, č.j. 21 Co 470/2005-79, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č.j. 11 C 257/2004-107, rozhodl ve věci samé stejně, jako v pořadí prvém rozsudku (výroky I., II.) a opět rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je od 19. 3. 2004 výlučným vlastníkem domu, v němž se nacházejí předmětné prostory, resp. předmětný byt, že dům byl vystavěn (v rámci komplexu budov hospodářského dvora H.) kolem roku 1850 a vždy sloužil k ubytování pracovníků statku, že v archivu stavební dokumentace nejsou založeny listiny o kolaudaci, že žalobce podal návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, o němž nebylo dosud rozhodnuto, že žalovaní jako manželé užívali předmětné prostory k bydlení na základě nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995 uzavřené mezi žalovanou 1) jako nájemkyní a mezi Státním statkem S. (právním předchůdcem žalobce) jako pronajímatelem, že následně byla uzavřena dne 17. 1. 1996 nájemní smlouva mezi žalovanou 1) a Pozemkovým fondem České republiky, že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 vymezila jako předmět nájmu byt IV. kategorie, sestávající z chodby, jedné kuchyně, jednoho pokoje a spíže v domě čp. 64, v ulici Dlouhá v H., že v nájemní smlouvě ze dne 11. 9. 1995 bylo sjednáno nájemné ve výši 115,- Kč měsíčně, že článek III. této nájemní smlouvy obsahoval prohlášení, že výše nájemného byla určena podle cenových předpisů platných v době sjednání smlouvy a že při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení nájemného se přiměřeně změní výše nájemného a změnu oznámí pronajímatel nájemci písemnou formou, že další nájemní smlouvou ze dne 17. 1. 1996 bylo sjednáno opět nájemné 115,- Kč měsíčně, a to s odkazem na vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen vyhl. č. 176/1993 Sb.), že poslední výše nájemného činila 267,- Kč měsíčně, že uvedené nájemné bylo řádně placeno, že dopisem ze dne 22. 4. 2004 žalobce stanovil nájemné ve výši 3.000,- Kč měsíčně, že žalovaní nadále platili nájemné 267,- Kč měsíčně.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávního vztahu podle § 118 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), předpokládá pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnosti, které byt tvoří jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Jestliže stavebním úřadem nebylo rozhodnuto o kolaudaci určitých prostor nebo se kolaudační rozhodnutí, případně další stavební dokumentace nedohledala, je soud sám oprávněn si jako předběžnou otázku podle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), posoudit, zda se v dané věci jedná o byt či nikoliv, a to s ohledem na § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), platného v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995. Z ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona vyplývalo, že nebyly-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platilo, že stavba byla určena k účelu, pro který byla svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Soud prvního stupně pak dále dospěl k závěru, že prostory užívané žalovanými splňovaly požadavky na byt ve smyslu § 42 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (platné v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995). Podle soudu prvního stupně byl nájemní vztah žalovaných k bytu založen nájemní smlouvou ze dne 11. 9. 1995 uzavřenou mezi žalovanou 1) a Státním statkem S. s tím, že následující nájemní smlouva ze dne 17. 1. 1996 uzavřená mezi žalovanou 1) a Pozemkovým fondem ČR byla jen změnou nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995, že podle § 680 odst. 2 obč. zák. Pozemkový fond ČR a následně žalobce vstoupili do práv původního pronajímatele Státního statku S., a že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995 obsahovala všechny podstatné náležitosti podle § 686 obč. zák. Za této situace, kdy mezi účastníky existuje nájemní vztah k bytu, zamítl žalobu na vyklizení obou žalovaných z bytu, neboť byt užívají na základě právního důvodu tj. platné nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995. Neshledal ani předpoklady k přivolení z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. tj. pro neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce. Nájemní smlouvou ze dne 11. 9. 1995 byla sjednána pevná výše nájemného měsíčně 115,- Kč a následující smlouvou ze dne opět 115,- Kč ale již s odkazem na vyhlášku č. 176/1993 Sb. Tato vyhláška byla zrušena ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl ÚS 3/2000, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb. Následně vydalo ministerstvo financí cenový výměr č. 01/2002, jímž byl vydán seznam zboží s regulovanými cenami. Uvedený výměr nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a bylo v něm k 31. prosinci 2001 nájemné z bytu regulováno maximální cenou. Dne 15. listopadu 2002 ministerstvo financí zrušilo spornou část výměru č. 01/2002 a vydalo výměr č. 06/2002, jímž byl výměr č. 01/2002 změněn. Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl ÚS 8/2002, uveřejněným dne 18. prosince 2002 pod č. 582/2002 Sb., byl výměr ministerstva financí č. 06/2002 zrušen ke dni 18. prosince 2002. Poté na podkladě zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, vydala vláda nařízení č. 567/2002 Sb., které nabylo účinnosti dne 20. prosince 2002. Uvedené nařízení vlády bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl ÚS 2/03, uveřejněným pod č. 84/2003 Sb. Jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele přitom již nebylo přípustné od 18. prosince 2002, neboť do přijetí zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti 31. 3. 2006, neexistoval zvláštní právní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu § 696 odst. 1, občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále rovněž jen obč. zák. ). Jestliže žalobce oznámil jednostranné zvýšení nájemného výzvou ze dne 22. 4. 2004, nebyla tato výzva způsobilá založit zamýšlené právní účinky. Nájemné tedy nebylo platně stanoveno vyšší částkou než 267,- Kč měsíčně a pokud žalovaní neplatili na nájemném více, nenaplnili výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 2. 2007, č.j. 21 Co 326/2006 145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/2005, je nepřípadný a je vytržen z kontextu další judikatury Ústavního soudu představované zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 489/05 a Pl. ÚS 20/05. Podle závěrů Ústavního soudu obsažených v uvedených nálezech obecné soudy musí rozhodnout o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) v závislosti na místních podmínkách, a to v těch případech, kdy zůstalo zakonzervováno regulované nájemné a neexistuje prováděcí předpis předvídaný v § 696 odst. 1 obč. zák., umožňující jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele. V řízení nevyšlo najevo, že by takové konstitutivní rozhodnutí soudu předcházelo výpovědi z nájmu bytu dané pro neplacení nájemného a o dluh stanovený z fiktivního nájemného nelze takovou výpověď opřít.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a podle písm. c) o.s. ř. a ohledně dovolacích důvodů odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. . Namítá, že nájemní smlouva ze dne 11. 9. 1995, je neplatná, neboť v ní není určitě vymezen předmět nájmu a bez bližšího vysvětlení, v čem neurčitost spatřuje, odkazuje na sdělení MěÚ S. ze dne 20. 2. 2006, č. j. Výst. 422/06/HA. Dále vytýká nesprávné právní posouzení odvolacímu soudu, pokud tento dovodil, že žalobce jako pronajímatel nebyl oprávněn zvýšit nájemné. Namítá, že podle nájemní smlouvy byl oprávněn jednostranně změnit nájemné při změně předpisů. Žalovaní obdrželi dne 22. 4. 2004 stanovení nájemného ve výši 3.000,- Kč měsíčně a byli seznámeni s tím, že výpočet nájemného podle státem regulačních vyhlášek je chybný, a že vzhledem ke změně právní úpravy a ve vztahu k cenovému ujednání ve smlouvě ze dne 11. 9. 1995 žalobce jako pronajímatel požaduje v místě a čase obvyklé nájemné 3.000,- Kč měsíčně. Proti tomu nepodali příslušnou žalobu. Shledává právní hodnocení dohody účastníků (ze které podle něho vyplývá pro pronajímatele oprávnění upravit jednostranně výši nájemného při změně předpisů) provedené odvolacím soudem omezením smluvní volnosti. Podle názoru odvolatele odvolací soud porušil ústavní práva účastníků této nájemní smlouvy na svobodné uzavírání podmínek dohodnutých v nájemní smlouvě. Přitom odkázal na zdůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 670/02, z něhož rozsáhlou pasáž ocitoval ve svém dovolání. Vytýká odvolacímu soudu také, že popřel právní závaznost dalších nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí ESPL a že tak neochránil právo vlastníka na pokojné užívání jeho majetku ve všech jeho atributech.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v úvahu, jelikož v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto stejně jako v předchozím případě.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci dovolatel sice formálně uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jak je však patrno z obsahu dovolání, jeho námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy ze dne 11. 9. 1995 (založené na výhradě o neurčitém vymezení předmětu nájemní smlouvy) a stejně tak i námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva nebyla titulem pro jednostranné zvyšování nájemného v období od 18. 12. 2002 do 30. 3. 2006, jsou založeny na kritice skutkových zjištění (závěrů) o obsahu smlouvy (obsahu vůle účastníků v ní projevené), k nimž odvolací soud dospěl i za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč.zák.) daného právního úkonu, resp. brojil proti hodnocení důkazů. Dovolatel tu však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatel také spojil zásadní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že odvolací soud řešil právní otázku (naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 800/2006, a dále i v rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2568/2006 uvedl, že jednostranné zvýšení nájemného (§ 696 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30.3.2006) nebylo přípustné v době od 18. 12. 2002 do 30. 3. 2006 a že za situace, kdy jednostranné zvyšování nájemného či úhrad za služby nebylo právními předpisy upraveno, nelze považovat za naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. jednání nájemce, který odmítne pronajímateli platit jím jednostranně zvýšené nájemné a nadále řádně a včas hradí nájemné původně sjednané (stanovené). Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou a tedy v souladu s hmotným právem.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první , § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 29. října 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu