26 Cdo 1912/2002
Datum rozhodnutí: 18.07.2003
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1912/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců A) F. K. a 2) M. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. P. P. a 2) MUDr. V. M., oběma zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 385/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č. j. 53 Co 682/2001-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 2001, č. j. 15 C 385/99-54 (správně - 57), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 16, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. poschodí domu č. p. 323 v P., D. 10 (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu), užívají byt v domě v podílovém spoluvlastnictví žalobců (pronajímatelů) v rozporu s kolaudovaným stavem, neboť dle kolaudačního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1942 jde o byt, sestávající se z kuchyně, jednoho pokoje, předsíně, lázně, šatny a lodžie, avšak žalovaní užívají původní kuchyni jako ložnici, a kuchyňský kout mají umístěný v původní lázni. Vzal za prokázáno, že se žalovaní do předmětného bytu, v této podobě užívaného, nastěhovali v roce 1985 na základě dohody o výměně bytu, kdy v místnosti, kolaudované jako kuchyně, nebyl přívod vody ani odpad, nebyla zde kuchyňská linka, sporák, mycí dřez či výlevka, a že od svého nastěhování neprovedli v bytě jakékoliv stavební úpravy či jiné podstatné změny ve způsobu jeho užívání, pouze jej užívají ve stavu, v jakém ho převzali, aniž by k výzvě žalobců požádali příslušný stavební úřad o změnu účelu užívání. Soud prvního stupně dovodil, že v jednání žalovaných nelze spatřovat hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a na základě toho žalobu na přivolení k výpovědi zamítl.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, č. j. 53 Co 682/2001-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co opakoval dokazování přečtením listinných důkazů, ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu (byť jejich nájemní vztah vznikl z jiného právního důvodu, než který shledal obvodní soud), a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalovaných nenaplňuje výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; poukázal přitom na to, že z pozitivní právní úpravy neplyne povinnost žalovaných jako nájemců požádat o změnu v účelu užívání bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazují na to, že dle protokolu o převzetí bytu ze dne 14. 2. 1985, který první žalovaný podepsal, se předmětný byt skládá z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, a že obsah této listiny je v rozporu s tvrzením žalovaných i s výpovědí svědka Valenty (předchozího uživatele) o faktickém stavu bytu. Dovolatelé mají za to, že tyto doklady jsou závazné, a že prokazují stav bytu v době, kdy ho první žalovaný přebíral, a že odvolací soud (soud první stupně) nesprávně hodnotil provedené důkazy, a dospěl k nesprávnému závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat uplatněný výpovědní důvod, skutkově vymezený jednak tvrzením, že žalovaní neoprávněně provedli v bytě stavební úpravy, jednak tvrzením, že nereagovali na výzvu žalobců k podání žádosti o změnu účelu užívání. Namítají, že odvolací soud přijal závěr, že z pozitivní právní úpravy neplyne povinnost žalovaných jako nájemců k podání takové žádosti , aniž se vypořádal s prokázaným právním stavem bytu, tak, jak je žalobci předloženými listinnými důkazy prokázán . Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.



Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.



Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.



Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.



Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci je výtka nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem založena na kritice správnosti skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelé tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy v projednávané věci dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že není dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., námitkou, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní provedli v bytě nedovolené stavební úpravy, jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Vyplývá-li v dané věci ze skutkového stavu, v dovolacím řízení nezpochybnitelného, že stavební úpravy předmětného bytu neprováděli žalovaní, nemůže obstát ani námitka směřující proti závěru odvolacího soudu, že z pozitivní právní úpravy neplyne povinnost žalovaných jako nájemců k podání žádosti o změnu účelu užívání bytu ; existenci takovéto povinnosti totiž nelze za tohoto stavu dovodit ani ze stavebněprávních předpisů (srov. § 58 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů).

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.



Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobcům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. července 2003

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu