26 Cdo 1909/2002
Datum rozhodnutí: 18.02.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1909/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Z. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. D., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 1053/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2001, č. j. 11 C 1053/2000-23, a Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2002, č. j. 29 Co 10/2002-43, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2001, č. j. 11 C 1053/2000-23, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2002, č. j. 29 Co 10/2002-43, se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. června 2001, č. j. 11 C 1053/2000-23, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 17 v 1. podlaží domu čp. 3221 v J. n. N. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), výrokem označeným jako II. rozhodl, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude nadále žalobkyně , výrokem označeným jako III. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování, a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2002, č. j. 29 Co 10/2002-43, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady ; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ohledně předmětného bytu svědčilo účastníkům v době do 31. prosince 1991 právo společného užívání družstevního bytu, a že toto právo se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen obč. zák. ), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§ 705 odst. 2 věta druhá před třetí větnou čárkou obč. zák.). Za správný pokládal rovněž výrok, jímž bylo rozhodnuto, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně (§ 705 odst. 2 věta druhá za třetí větnou čárkou obč. zák.). Přitom soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle citovaného ustanovení především ze stanoviska pronajímatele, prospívajícího žalobkyni, a nepřehlédl ani to, že v roce 1984 odešel žalovaný do USA, že tam vlastní rodinný dům, v němž bydlí, že naopak žalobkyně bydlí v předmětném bytě, že řádně plní všechny povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a že žalovaný jí na náklady spojené s užíváním bytu ničím nepřispíval. Soud prvního stupně vázal vyklizení žalovaného z bytu ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. na zajištění náhradního ubytování. Naproti tomu odvolací soud v tomto ohledu dovodil, že neužívá-li žalovaný předmětný byt a trvale bydlí ve vlastním domě v cizině, odporovalo by přisouzení bytové náhrady zásadám § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání. V dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen o.s.ř. /) namítl, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci; uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že při rozhodování o dalším nájmu bytu nevzal v úvahu zásluhovost na získání bytu a tudíž pominul, že to byl právě žalovaný, který předmětný družstevní byt vybudoval. V jeho prospěch nevyhodnotil ani sdělení, že se hodlá vrátit do České republiky a dožít v předmětném bytě. Zmíněné nedostatky neodstranil ani odvolací soud, neboť se zabýval pouze změnou povinnosti k vyklizení bytu s tím, že tato není vázána na zajištění bytové náhrady . Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že výstavba bytu započala na jaře 1966, tj. v době, kdy se starala o novorozenou dceru a byla těhotná s další dcerou. Její přínos tedy spočíval v péči o děti a je proto vzhledem k ustálené judikatuře rovnocenný zásluhám žalovaného. Jinak se ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhla, aby dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto, a aby dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2001, č. j. 11 C 1053/2000-23, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně dovolatel to v dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2001, č. j. 11 C 1053/2000-23, zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2002, č. j. 29 Co 10/2002-43, byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě tak, že vyklizovací povinnost žalovaného nebyla podmíněna zajištěním bytové náhrady; jinak byl potvrzen. Proti měnícímu výroku o bytové náhradě však žalovaný v dovolání evidentně nebrojí. Naopak dovolání vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že jako členka družstva bude dále nájemkyní bytu žalobkyně. Ve vztahu k tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně je napadený rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti zmíněnému potvrzujícímu výroku přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil (v tomto výroku) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.



V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).

Výklad ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s § 705 odst. 2 věty druhé za třetí větnou čárkou) obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že ustanovení § 705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením § 705 odst. 1 věty druhé) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naznačeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 26 Cdo 866/98, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. v usnesení ze dne 7. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 1346/2000, či v rozsudcích ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2039/2000, a ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 2546/2000. Přitom vedle hledisek výslovně uvedených v § 705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soudní praxe doposud nezaznamenala odklon ani od závěru, že hledisko zájmu nezletilých dětí může převážit nad stanoviskem pronajímatele a stejně tak mohou další hlediska (v zákoně výslovně neuvedená) převážit nad hledisky zákonnými. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci mají nezletilé děti, je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.

Při rozhodování podle § 705 odst. 1 věty druhé za třetí větnou čárkou ve spojení s ustanovením § 705 odst. 3 obč. zák. vzal odvolací soud v úvahu stejně jako soud prvního stupně vedle zákonného hlediska (tj. stanoviska pronajímatele) i další, v zákoně neuvedené hlediska (že žalovaný v předmětném bytě nebydlí od roku 1984, kdy odešel do USA, že v USA vlastní rodinný dům, v němž bydlí, že naopak žalobkyně bydlí v předmětném bytě, že řádně plní všechny povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a že žalovaný jí na náklady spojené s užíváním bytu ničím nepřispíval). Jestliže poté dovodil, že stanovisko pronajímatele a další výše uvedená hlediska, prospívající žalobkyni, převážila nad hledisky, vyznívajícími ve prospěch žalovaného, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Lze stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura uzavřít, že z toho, jak se obecně správná právní východiska uplatněná odvolacím soudem při rozhodnutí o dalším nájmu bytu podle § 705 odst. 1 a 3 obč. zák. prosadila na konkrétní věci, na zásadní význam rozhodnutí po právní stránce (§ 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) usuzovat nelze. Dovolací soud tudíž nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovení § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. února 2003

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu