26 Cdo 1907/2009
Datum rozhodnutí: 20.01.2011
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1907/2009


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce města Rožmitál pod Třemšínem , se sídlem Rožmitál pod Třemšínem, Náměstí 8, zastoupeného JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem Příbram II, Pražská 13, proti žalovaným 1) J. S. , 2) K. S. , zastoupeným JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 14 C 163/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č.j. 23 Co 511/2008-141, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2009, č.j. 23 Co 511/2008-141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 14 C 163/2007-89, uložil žalovaným vyklidit byt č. 3, o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství, v přízemí domu č. p. 155 v ulici Č. Rajské v R. pod T. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), do šesti měsíců od poskytnutí přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že dle protokolů o převzetí bytu z roku 1986 a 1990 převzal 1. žalovaný předmětný byt a se souhlasem vlastníka ho modernizoval, že 2. žalovaná pronajala Miroslavu Pavlíkovi nájemní smlouvou z 10. 8. 2007 byt ve svém domě v R. pod T., ulice B. č.p. 477 (dále dům č. p. 477 ) na dobu neurčitou za dohodnuté nájemné, že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně z 31. 1. 2007, č. j. 14 C 157/2006-73, byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi, kterou dal žalobce (v označené věci žalovaný) žalovaným (v označené věci žalobcům) z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), tj. že mají dva byty (vedle předmětného bytu mají byt v domě č. p. 477 a dále v domě č.p. 103, taktéž v R. pod T. /dále dům č.p. 103 /), že posléze uvedený dům je neobyvatelný, a že žalovaní přes výzvu žalobce z 16. 5. 2007 předmětný byt nevyklidili. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a že se žalobce právem (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhá jejich vyklizení. Zabýval se také otázkou, zda výkon práva žalovaného není v rozporu s dobrými mravy, přičemž dospěl k závěru, že v dané věci nelze s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. žalobu zamítnout, případně vázat povinnost žalovaných k vyklizení na vyšší formu bytové náhrady, než je přístřeší. Poukázal v této souvislosti na to, že žalovaným je delší dobu známo, že jim byla dána výpověď z nájmu bytu a že nebyli ve sporu o její neplatnost úspěšní. Přesto byt nevyklidili, ačkoliv mají jinou možnost bydlení (v domě 2. žalované, který pronajali až poté, kdy bylo řízení o neplatnost výpovědi pravomocně skončeno). Nepovažoval za rozhodnou okolnost, že v předmětném domě nebyly dosud vymezeny bytové jednotky, ani okolnost, že v žalující obci jsou podle tvrzení 1. žalovaného nájemci obecních bytů, kteří taktéž vlastní jiný byt, resp. okolnost, že mu byla žalobcem učiněna nabídka na snížení nájemného z nebytových prostor, v nichž podniká. S poukazem na předmět sporu zamítl jeho návrhy na provedení některých důkazů (mimo jiné i listinných důkazů, týkajících se vztahů mezi starostou žalující obce a 1. žalovaným). Se zřetelem k tomu, že žalovaní v bytě bydlí velmi dlouhou dobu, spolu s nimi zde žije i jejich nezletilá dcera, jakož i k tomu, že 1. žalovaný je částečně invalidní, stanovil delší lhůtu k vyklizení bytu.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 23 Co 511/2008-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, na rozdíl od něho však dospěl k názoru, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je ustanovením obecné povahy, jež se týká všech subjektivních občanských práv, a že je třeba vycházet i z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o zneužití vlastnictví. Tak je tomu v případě, kdy výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškozuje uživatele věci a přitom vlastníku nepřináší odpovídající prospěch. V dané věci má byt, který mají žalovaní vyklidit, skutečnou podlahovou zhruba 53 m2 , má ústřední vytápění na tuhá paliva, a je proto otázkou, jaké zájemce o bydlení by mohl žalobce uspokojit. V rámci posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. přihlédl dále k postavení účastníků řízení (z listinných důkazů, jež jsou součástí spisu, vyplývá výrazná animozita mezi představitelem /představiteli/ obce a 1. žalovaným, když každá ze stran má různé představy o hospodaření či vedení obce ), k tomu, že podle tvrzení 1. žalovaného a obecných poznatků má řada občanů nájemní vztah k bytu obce, i když vlastní jinou nemovitost , jakož i k tomu, že 1. žalovaný byl nájemcem bytu více než 20 let, že ho částečně rekonstruoval, že dům č. p. 103 není vhodný k bydlení a dům č.p. 477 je ve výlučném vlastnictví 2. žalované, a že žalovaný v místnosti sousedící s bytem vykonává svoji živnost, s jejímž přemístěním by byla spojena i částečná ztráta zákazníků. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Obsáhle rekapituluje průběh řízení a obsah rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, přičemž odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na daný skutkový stav. Poukazuje na to, že přihlédl (mimo jiné) k fotokopiím místních tiskovin, v nichž je zveřejněna jednostranná kritika ze strany 1. žalovaného vůči vedení obce, k jeho tvrzení (jež blíže nezkoumal) o nájemcích obecních bytů, kteří mají vlastní byt, a vycházel z úvahy, že změna místa podnikání 1. žalovaného by mohla přivodit ztrátu jeho živnosti (což podle názoru žalobce v obci, mající 3.000 obyvatel, nehraje při omezeném rozsahu jím prováděných oprav kol žádnou roli). Na základě toho zcela odepřel žalobci výkon jeho vlastnického práva, když dovodil, že žalobce je vykonává v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel namítá, že odvolací soud pominul ustálenou judikaturu dovolacího soudu (již cituje), a podle níž nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor a bytů, užívaných bez právního důvodu; je toliko možné vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady nebo stanovit delší lhůtu k vyklizení, což také soud prvního stupně učinil. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby bylo zamítnuto. K dovolání se dodatečně vyjádřil i 1. žalovaný (nezastoupen advokátem), který odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkal, že neodstranil pochybení spočívající v tom, že výpověď z nájmu bytu byla dána též 2. žalované, a uváděl argumenty ve prospěch názoru, že uplatněný výpovědní důvod nebyl v jejich případě naplněn.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 20. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dovolateli lze přisvědčit, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.

Je třeba ovšem zdůraznit, že následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

Se zřetelem k uvedenému lze tedy připustit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, a to pro tentokrát, což znamená, že není vyloučeno, aby takováto žaloba byla podána opětovně, a aby jí bylo (při změněném skutkovém základě ohledně rozhodných okolností) vyhověno.

Dovolací soud je toho názoru, že uvedený závěr lze vztáhnout i na případy užívání bytu bez právního důvodu po zániku nájemního vztahu výpovědí pronajímatele (§ 710 odst. 1, § 711 odst. 5 obč. zák.). V těchto případech se však při rozhodování o povinnosti k vyklizení podmíněné zajištěním bytové náhrady uplatní zvláštní úprava obsažená v ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce je z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozsudku v rozporu s dobrými mravy a na základě toho žalobu na vyklizení bytu zamítl.

Nejvyšší soud nesouhlasí s vymezením relativně neurčité hypotézy ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem v dané věci. Především poznamenává, že odvolací soud nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, k nimž patří nejen okolnosti na straně vyklizovaného, ale též okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). V souhrnu všech okolností totiž zohlednil především ty, jež prospívají žalovaným; pokud jde o žalobce, nepřikládal výraznější význam jeho specifickému postavení jako obce, tj. subjektu, jemuž přísluší pečovat o zajištění bytových potřeb občanů žijících na jeho území, nehledě na to, že má jako vlastník právo rozhodovat o tom, kdo bude užívat předmět jeho vlastnictví. Argument, týkající se rozměrů a kvality předmětného bytu nemůže obstát, neboť i takovýto byt může být dostatečný k uspokojení bytové potřeby osob, jež nemají žádnou jinou možnost bydlení; ostatně samotnému žalovanému, resp. jeho rodině tento byt již velmi dlouhou dobu zřejmě vyhovuje, nemají-li potřebu přestěhovat se do nemovitostí, jež vlastní. Z dalších okolností týkajících se žalobce, odvolací soud zohlednil (k jeho neprospěchu) charakter vztahů mezi představiteli žalující obce a žalovaným, a okolnost, že v této obci jsou i jiní nájemci tzv. obecních bytů, kteří vlastní další byt; tyto posléze uváděné okolnosti však nejsou doloženy v řízení provedenými důkazy.

Dovolací soud považuje za nesprávné, zohlednil-li odvolací soud ve prospěch žalovaných v rámci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že dům č.p. 477 (jinak vhodný k trvalému bydlení a k tomuto účelu pronajímaný) je ve výlučném vlastnictví 2. žalované. Judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, usnesení z 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2135/2000, uveřejněné pod C 415 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a z 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1936/2006) je ustálena v názoru, že je-li jeden z manželů vlastníkem domu, svědčí druhému manželovi nevlastníkovi, právní důvod bydlení v tomto domě, odvozený od rodinněprávního vztahu. Nelze přitom zásadně považovat za rozhodné, zda je ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím druhý manžel souhlasí (manželé mají dle § 18 zákona o rodině povinnost žít spolu, což právě odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto právní možnost i druhému z nich).

V neposlední řadě pak nelze nevidět, že odvolací soud při vymezení hypotézy ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezohlednil okolnost, jež byla v řízení prokázána, a to že 2. žalovaná pronajala poté, co bylo oběma žalovaným známo, že jejich žaloba na neplatnost výpovědi byla pravomocně zamítnuta část domu č. 477 jiné osobě, ačkoliv v něm mohla rodina žalovaných uspokojit svoji bytovou potřebu (svojí velikostí je tato část větší než předmětný byt). Učinila tak za volně dohodnutou úplatu, a přitom žalovaní využívají výhod regulovaného nájemného v bytě vlastnicky náležejícím žalobci.

Vzhledem k uvedenému není ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný napadený rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek žalobce podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek zrušil, a věc podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu