26 Cdo 1900/99
Datum rozhodnutí: 07.03.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1900/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) R. H., a B) M. N., zastoupených advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 64/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1999, č. j. 19 Co 24/99-91, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. února 1998, č. j. 13 C 64/95-68, výrokem označeným jako I. zastavil řízení "o určení, že na žalovanou nepřešlo užívací právo k bytu 1+1 v prvém poschodí domu v P.,, který dříve obývala M. H. s tím, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15-ti dnů od právní moci rozsudku", výrokem označeným jako II. zamítl žalobu "o přivolení k výpovědi z nájmu bytu 1+1 v prvém poschodí domu č. 34 v P., kterou dali žalobci žalované ..." a výrokem označeným jako III. rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. března 1996, č. j. 13 C 64/95-26, byl k odvolání žalobců usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. ledna 1997, č. j. 11 Co 365/96-47, zrušen v celém rozsahu, tedy rovněž ve výroku zamítajícím žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalobců proti výrokům, označeným v rozsudku soudu prvního stupně jako II. a III., odvolací soud rozsudkem ze dne 12. února 1999, č. j. 19 Co 24/99-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jak ve výroku zamítajícím žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu - s opravou, spočívající v tom, že jde o "byt v domě č.p. 139 v P. v I. poschodí domu u schodiště" (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), tak také v akcesorickém nákladovém výroku, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.

Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. c/, d/ a g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zákoník"), odvolací soud především dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zákoníku pro neurčitost, neboť neobsahuje konkretizaci "toho, v čem jejich naplnění pronajímatel spatřuje". Odvolací soud se však pro případ nesprávnosti tohoto závěru zabýval rovněž otázkou naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na základě zjištěných skutečností nelze na naplnění těchto výpovědních důvodů usoudit. Tak ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zákoníku především dovodil, že musí-li písemná výstraha podle citovaného ustanovení obsahovat upozornění na následky, které nastanou, pokud ji nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, neuposlechnou, pak korespondenci žalobců, konkrétně jejich dopisy ze 17. dubna 1994 a z 12. září 1994, adresované žalované, nelze v důsledku absence tohoto upozornění za takovou výstrahu pokládat. Usuzují-li žalobci na naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku z toho, že v bytě opakovaně a po dlouhou dobu pobývaly další osoby (podle slovního vyjádření žalobců šlo o "určitou skrytou formu pronájmu"), a přitom v řízení prokázali pouze déletrvající pobyt sestřenice žalované v předmětném bytě, avšak neprokázali, že "žalovaná poskytovala byt (ať již za úplatu či nikoliv) třetím osobám", nelze dovodit naplnění výpovědního důvodu podle zmíněného ustanovení občanského zákoníku. Výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku není naplněn proto, že z hlediska citovaného ustanovení nemá žádný právní význam faktické bydlení žalované v atelieru Žežulka, nejde-li, jako v případě zmíněného atelieru, o byt podle kolaudačního rozhodnutí; v této souvislosti odvolací soud dodal, že "atelier byl žalované přidělen jako nebytový prostor a jako poslední kolaudovaný stav je uvedeno taneční sál (od r. 1912)".

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a v němž uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. V úvodu dovolání uvedli, že "přenechávají úvaze dovolacího soudu, zda rozsudek odvolacího soudu je skutečně jen potvrzením rozsudku I. instance nebo jeho změnou, když byt, o který se jedná, byl v každém z výroků uvedených rozsudků vymezen jinak a když nebyl použit postup předepsaný v § 164 druhá věta o.s.ř.". Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatelé usuzují z toho, že odvolací soud neodstranil vadu, k níž došlo v řízení před soudem prvního stupně tím, že tento soud netrval na dodatečném sdělení jména, bydliště, popřípadě pracoviště údajné sestřenice, rovněž v bytě pobývající, ze strany žalované. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku neplatná pro neurčitost. Nesouhlas s tímto právním závěrem podpořili konstatováním, že může-li být výpověď z nájmu bytu obsažena v žalobě, pak z hlediska konkretizace výpovědního důvodu musí být brán zřetel na "text celé žaloby, včetně jejího odůvodnění", v daném případě rovněž na bod IX. žaloby, v němž je konkretizováno hrubé porušování dobrých mravů v domě, a na bod X. žaloby, kde se zmiňují dlouhodobější pobyty cizích osob v bytě jako určitá skrytá forma pronájmu. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. také zpochybnili právní závěr, že na základě zjištěných okolností nelze usoudit na naplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zákoníku. Spočívá-li, jako v daném případě, výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku v nedovoleném ubytování cizích osob v bytě bez souhlasu pronajímatele, pak pronajímatel unese podle žalobců svoji část důkazního břemene, jestliže prokáže "existenci ubytování cizích osob" v bytě; na nájemci pak je, aby prokázal, že další osobu přijal do bytu pouze za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Podle názoru žalobců totiž důkaz o charakteru ubytování další osoby v bytě zpravidla nemůže podat pronajímatel, který nezná okolnosti vztahu mezi nájemcem a další osobou v pronajatém bytě se nalézající. V daném případě však žalovaná důkazní břemeno neunesla, neboť neprokázala krátkodobost pobytu cizích osob v bytě, resp. přijetí takových osob do bytu za účelem soužití ve společné domácnosti. Proto je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku naplněn. Stejně tak je podle žalobců naplněn i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku, neboť závěr, že atelier Ž. nelze pokládat za byt proto, že nebyl takto kolaudován, není správný. Kolaudační rozhodnutí je podle názoru žalobců pouze jedním z možných důkazů a soud měl přihlédnout i k jiným důkazům. Jestliže žalobci prokázali a žalovaná posléze připustila, "že objekt Ž. je obýván", spatřují v tom žalobci důkaz toho, "že svou materiální podstatou jde o byt". Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž - v naznačeném rozsahu - i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. února 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

K polemice žalobců o charakteru napadeného rozsudku je zapotřebí uvést, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, nýbrž jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.

S přihlédnutím k právě uvedenému nelze napadený rozsudek, a to ani v části týkající se opravy, pokládat za rozsudek měnící; jednoznačně jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení jsou podle závěrů těchto rozsudků totožné.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobci v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde. Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že v potvrzeném rozsudku nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším zrušeném rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobci přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřeli.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.



Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá - nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V daném případě žalobci před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhli vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení takto formulovaných otázek:

"a) Musí písemná výstraha podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. výslovně upozorňovat na možnost výpovědi z nájemního poměru, zvláště v situacích, když pronajímatelé v době výstrahy vycházejí z názoru, že nájemní poměr nevznikl?

b) Lze k potřebám obývání přizpůsobený a skutečně obývaný objekt považovat za byt ve smyslu § 711 obč. zák., i když jako byt nebyl formálně kolaudován?

c) Vyžaduje se souhlas pronajímatele k ubytování v pronajatém bytě s regulovaným nájemným, když nájemník poskytuje toto ubytování dalším osobám s cílem, aby sobě zajistil reciproční ubytování v cizině?

d) Jestliže pronajímatel prokáže nájemníkovi, že v pronajatém bytě ubytovává postupně větší počet osob ke krátkodobým pobytům, ev. osobu k pobytu dlouhodobému, tíží pak důkazní břemeno ohledně charakteru takového pobytu nájemníka?".

Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou vymezeny všemi právními závěry, které odvolací soud při řešení zmíněných otázek přijal. Za závěr objektivně dovoláním napadnutelný je však zapotřebí pokládat rovněž závěr, že výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku je v daném případě neplatná pro neurčitost. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně se otázkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro neurčitost výslovně nezabýval, a za této situace - logicky vzato - nemohli žalobci navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání rovněž pro řešení této otázky. Jelikož však žalobci v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli závěr týkající se neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku pro neurčitost a poté již jen závěr o nenaplnění výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zákoníku (závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zákoníku dovoláním napaden nebyl), jsou objektivní hranice možného dovolacího přezkumu vymezeny pouze těmito právními závěry.

S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalobci skutečně napadli) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Protože otázka, zda za "druhý byt" ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku lze považovat "k potřebám obývání přizpůsobený a skutečně obývaný objekt ..., i když jako byt nebyl formálně kolaudován", není dosud způsobem uvedeným v předchozí části tohoto rozhodnutí řešena, jde už z tohoto důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.

Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovanými subjekty (žalobci), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

K namítané vadě ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. lze uvést, že konstatoval-li odvolací soud, že "soud I. stupně měl pro zamítavý výrok o neexistenci výpovědních důvodů dostatek skutkových zjištění", musel se zajisté ztotožnit i s jeho skutkovým zjištěním, že jedinou osobou, "která se delší dobu zdržovala v bytě žalované, byla její sestřenice, nyní se provdala a žalovaná si nemohla vzpomenout na její nové příjmení ani na novou adresu v B.". Měly-li soudy obou stupňů při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku k dispozici rovněž zjištění o déletrvajícím pobytu sestřenice žalované v předmětném bytě, tj. zjištění, které korespondovalo příslušnému tvrzení žalobců, pak jsou nerozhodné jméno a adresa bydliště této příbuzné žalované. Jestliže navíc uvedené zjištění nepovažovaly za právně relevantní z hlediska skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku, neboť dovodily, že pro naplněnost citovaného výpovědního důvodu je právně významné pouze "poskytování bytu (ať již za úplatu či nikoliv) třetím osobám", jak to vyjádřil odvolací soud, a o takovou situaci v případě sestřenice žalované nešlo, nelze netrvání na dodatečném sdělení jména, bydliště, popřípadě pracoviště údajné sestřenice pokládat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně, neboť uvedená námitka žalobců není způsobilá vadu tohoto druhu založit, a jiné vady, podřaditelné pod citované ustanovení, z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Podle § 710 odst. 1 obč. zákoníku nájem bytu zanikne - mimo jiné - písemnou výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zákoníku může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku pak může pronajímatel - s přivolením soudu - vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 719 odst. 1 věty první a druhé obč. zákoníku pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku. Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku může pronajímatel - opět jen s přivolením soudu - vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.

O situaci, kdy "nájemce má dva nebo více bytů" jde v případě, kdy mu svědčí právní důvod k užívání dvou (nebo více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zákoníku ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu, a další byt např. z titulu vlastnického práva k domu či bytu nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu § 151n a násl. obč. zákoníku (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 2 Cdo 122/94, uveřejněný v sešitě č. 10 z roku 1995 časopisu Právní rozhledy). Není rozhodující, zda jde o byty družstevní či nedružstevní. Stav dvojího bytu může nastat i u manželů, např. tehdy, vzniklo-li jim uzavřením manželství právo společného nájmu podle § 704 obč. zákoníku ke dvěma bytům. Uvedeného výpovědního důvodu však nelze použít v případě, kdy jeden byt je ve společném nájmu manželů a další ve výlučném užívání jednoho z nich, jako tomu může být např. u bytů služebních.

Pojem "byt" není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení § 118 odst. 2 obč. zákoníku je, bez definice uvedeného pojmu, zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je obsažena právě v tomto zákoně. Podle § 2 písm. b/ citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v § 3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností - rozhodnutím stavebního úřadu - k bydlení. Z těchto definic pojmu "bytu" lze vyjít rovněž při posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., konkrétně při hodnocení toho, zda "nájemce má dva nebo více bytů". S přihlédnutím k uvedenému rozboru lze pokládat za správný závěr, že z hlediska citovaného ustanovení nemá žádný právní význam faktické bydlení žalované v atelieru Ž., nejde-li, jako v případě zmíněného atelieru, o byt podle kolaudačního rozhodnutí, jinak řečeno, nejsou-li tyto prostory určeny k bydlení podle rozhodnutí stavebního úřadu. Naopak nelze přisvědčit žalobcům, mají-li zato, že z hlediska § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zákoníku je druhým bytem objekt, který je k bytovým účelům pouze fakticky užíván. V tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.

Za správný lze pokládat rovněž závěr o nenaplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ (ve spojení s § 719 odst. 1 věty první a druhé) obč. zákoníku. Nebylo-li totiž v řízení prokázáno, že "žalovaná poskytovala byt /ať již za úplatu či nikoliv/ třetím osobám", uplatní se zde závěr přijatý Krajským soudem v Hradci Králové již v rozsudku ze dne 1. března 1993, sp. zn. 9 Co 734/92, uveřejněném v sešitě 1 - 2 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž závěr, že za důvody k podání výpovědi pronajímatele vůči nájemci bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku nelze zpravidla považovat to, že nájemce bez souhlasu pronajímatele přijme do bytu další osobu za účelem krátkodobé návštěvy nebo za účelem soužití s ní ve společné domácnosti. Přisvědčit nelze ani úvahám žalobců o "rozvržení" důkazního břemena. K výpovědi může totiž soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel (a nikdo jiný) v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže, tj. důkazní břemeno je i v tomto případě na pronajímateli - ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99. Z uvedených důvodů nebyl ani v tomto ohledu dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatněn důvodně.

Lze-li z vyložených důvodů pokládat za správné závěry o nenaplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a g/ obč. zákoníku a závěr, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zákoníku, nebyl v dovolání zpochybněn, pak napadený rozsudek, potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, obstojí i v případě, že není správný závěr o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ve vztahu k výpovědním důvodům podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zákoníku pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zákoníku. Jestliže totiž odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Proto dovolací soud závěr o zmíněné neplatnosti výpovědi z nájmu bytu již nepřezkoumával.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).



O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. března 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová