26 Cdo 1898/99
Datum rozhodnutí: 22.03.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1898/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) L. H., a B) J. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. K., a 2) L. K., zastoupených advokátem, o vyklizení bytu a chléva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 82/98, o dovolání žalovaného S. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 1999, č. j. 8 Co 790/99-108, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 1999, č. j. 8 Co 790/99-108, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. ledna 1999, č. j. 5 C 82/98-84, v části výroku, jímž byla žalovanému S. K. uložena povinnost vyklidit "chlév postavený na p. č. 181/2 v k. ú. S." do patnácti dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 1999, č. j. 8 Co 790/99-108, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. ledna 1999, č. j. 5 C 82/98-84, v části výroku, jímž byla žalovanému S. K. uložena povinnost vyklidit "byt první kategorie, nacházející se v patře domu čp. 117 ve S., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství" do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích o nákladech řízení žalobců a tohoto žalovaného, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) - poté, co jeho v pořadí první, tehdy ohledně obou žalovaných zamítavý, rozsudek ze dne 11. března 1998, č. j. 5 C 82/98-40, byl k odvolání žalobců usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 13. srpna 1998, č. j. 8 Co 1426/98-63, zrušen a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 11. ledna 1999, č. j. 5 C 82/98-84, žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl a uložil mu povinnost vyklidit "byt první kategorie, nacházející se v patře domu čp. 117 ve S., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství (dále jen "předmětný byt", resp. "byt") a dále i chlév postavený na p. č. 181/2 v k. ú. S." (dále jen "chlév") do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalobu na uložení stejné povinnosti žalované však opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců a žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 1999, č. j. 8 Co 790/99-108, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odstavci prvním, tedy ve výroku týkajícím se vyklizovací povinnosti žalovaného; ve výroku o nákladech řízení účastníků jej zčásti potvrdil a zčásti změnil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání. Současně vyslovil, že v odstavci druhém, tedy ve výroku o zamítnutí žaloby vůči žalované, zůstal rozsudek soudu prvního stupně "odvoláním nedotčen".

Z nájemní smlouvy, datované dnem 17. května 1996 (dále jen "nájemní smlouva"), vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem L. H. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem a týkala se nájmu předmětného bytu; v jejím bodě IV. je uvedeno, že nájem je sjednán "od 1.1.1996 na dobu určitou, a to po dobu 1 roku". Ze smlouvy o nájmu nebytových prostor (chléva) a pozemku, datované týmž dnem a uzavřené mezi týmiž účastníky (dále jen "smlouva o nájmu nebytových prostor"), pak zjistily, že se týkala nájmu "chléva včetně pozemku č. 325/11, na kterém je tento chlév vystavěn"; v jejím bodě II. je uvedeno, že se "uzavírá od 1.1.1996 po dobu trvání nájemního vztahu k bytu v čp. 117". Odvolací soud však bez ohledu na nájemní smlouvu především dovodil, že výlučným uživatelem předmětného bytu žalovaný byl již v době do 31. prosince 1991. Byt mu byl totiž v té době podle tehdy platných předpisů přidělen (a následně odevzdán do užívání) "jeho zaměstnavatelem za trvání jeho pracovního poměru jako byt služební, což nikdo z účastníků nezpochybňuje", a ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o. z."), "vylučovalo možnost vzniku práva společného užívání bytu manžely dle § 175 o. z. k bytům trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace". Podle ustálené judikatury soudů - pokračoval odvolací soud - se právo osobního užívání bytu žalovaného nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat na právo společného nájmu bytu manžely, nýbrž pouze na právo nájmu bytu žalovaného, a to bez ohledu na to, jaký měl byt po 1. lednu 1992 charakter, a také na to, zda žalovaní spolu trvale žili či nikoli. Poté - s přihlédnutím k právě uvedenému závěru - dovodil, že nájemní smlouva "nemůže být relativně neplatná pro absenci vůle odpůrkyně takovou smlouvu uzavřít". Následně odvolací soud setrval rovněž na závěru, jímž zavázal soud prvního stupně ve zrušujícím usnesení ze dne 13. srpna 1998, č. j. 8 Co 1426/98-63. Jde o závěr, že nájemní smlouva je pouze částečně neplatná, a to ohledně nájmu bytu na dobu od 1. ledna 1996 do 3. ledna 1996, kdy žalobci ještě nebyli vlastníky nemovitosti, v níž se byt nachází. Není však absolutně neplatná z důvodů namítaných žalovanými, tj. jednak proto, že na straně pronajímatele byla uzavřena pouze jedním ze dvou podílových spoluvlastníků, který druhého z nich při tomto úkonu nezastupoval, a jednak pro nesrozumitelnost ujednání o délce nájmu. Uvedený závěr podpořil jednak odkazem na ustanovení § 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), a jednak poukazem na jednoznačnou vůli účastníků nájemní smlouvy sjednat nájem bytu na dobu do 31. prosince 1996. Jestliže doba nájmu, prodloužená ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. o další jeden rok, uplynula, je podle názoru odvolacího soudu namístě poskytnout žalobcům ochranu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. a tudíž žalovanému uložit povinnost k vyklizení bytu, v daném případě bez vázanosti na zajištění bytové náhrady. Zde odvolací soud odkázal na ustanovení "§ 712 odst. 7 o.z.". Ze stejných důvodů shledal správným rovněž výrok o uložení povinnosti žalovanému vyklidit chlév.

Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaného, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). V dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že při posuzování otázky neplatnosti nájemní smlouvy odvolací soud pominul zjištění, že žalobce L. H. předal návrh nájemní smlouvy žalovanému prostřednictvím své matky paní H. se sdělením, že jde pouze o změnu příjemce nájemného, a že žalovaný - v přesvědčení, že v návrhu jde pouze o právě uvedenou záležitost - návrh smlouvy ve spěchu podepsal, aniž se seznámil s jeho obsahem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak především zpochybnil závěr, že nájemní smlouva není neplatná. V této souvislosti výslovně uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu uzavřít takovou nájemní smlouvu, podle níž by jeho nájem bytu v blízké době skončil, resp. změnil se z nájmu na dobu neurčitou v nájem na dobu určitou. Na nedostatek vůle uzavřít takovou smlouvu, resp. na jeho omyl o právních účincích podepisované listiny, lze usuzovat i z toho, že na základě sdělení paní H. se důvodně domníval, že v návrhu nájemní smlouvy jde pouze o úpravu "nájemního vztahu co do výše a způsobu platby nájemného". Domnívá se proto, že nájemní smlouva je relativně neplatná (§ 40a obč. zák.) z důvodů uvedených v § 49a obč. zák. Absolutně neplatná je podle názoru žalovaného nájemní smlouva také pro nesrozumitelnost. Jestliže totiž nájemní poměr mohl vzniknout až dnem podpisu nájemní smlouvy (nájem nelze sjednat se zpětnou účinností), pak - vzhledem k nejasnostem ohledně doby uzavření nájemní smlouvy - není "zřejmé, kterým dnem by nájem vznikl, a tedy v který by uplynula jednoroční doba nájmu uvedená ve smlouvě o nájmu". Uzavřel-li nájemní smlouvu žalobce L. H., aniž byl k takovému úkonu zmocněn žalobcem J. T., je nájemní smlouva i z tohoto důvodu neplatná. Žalovaný setrval rovněž na stanovisku, že nájemní smlouva je relativně neplatná "z důvodu absence projevu vůle 2. žalované". V závěru dovolání vyslovil názor, že 15-ti denní lhůta k vyklizení je extrémně krátká a za daných okolností je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. dubna 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo v tomto ohledu rozhodnuto jinak než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo které odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

V napadeném rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ve svém, v pořadí druhém, rozsudku posoudil otázku neplatnosti nájemní smlouvy v intencích závazného právního názoru, obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 13. srpna 1998, č. j. 8 Co 1426/98-63. Ze zjištění, že nájemní smlouvu jako pronajímatel uzavřel s žalovaným pouze jeden ze dvou spoluvlastníků nemovitosti, ačkoliv nebyla předložena písemná dohoda spoluvlastníků, opravňující pouze jednoho z nich k uplatňování práv a povinností z nájmu bytu ve vztahu k žalovanému, a ani ze smlouvy nevyplývá, že by zastupoval druhého spoluvlastníka nemovitosti, tedy soud prvního stupně nedovodil neplatnost nájemní smlouvy, neboť byl zavázán právním názorem, že při hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 obč. zák. nemusí být mezi podílovými spoluvlastníky uzavřena písemná dohoda, nýbrž postačí, jako tomu bylo v dané věci, zmocnění ústní. Na rozdíl od právního závěru, přijatého ve zrušeném rozsudku, nepokládal za nesrozumitelné (a tudíž neplatné) ani ujednání o délce nájmu, neboť podle závazného právního názoru odvolacího soudu bylo uvedené ujednání srozumitelné, protože vůle účastníků jednoznačně směřovala k uzavření nájemní smlouvy do 31. prosince 1996. Při posouzení otázky neplatnosti nájemní smlouvy však odvolací soud pominul zjištění, učiněné soudem prvního stupně z výpovědi samotného žalovaného, totiž zjištění, že žalobce L. H. předal návrh nájemní smlouvy žalovanému prostřednictvím své matky paní H. se sdělením, že jde pouze o změnu příjemce nájemného, a že žalovaný - v přesvědčení, že v návrhu jde pouze o právě uvedenou záležitost - návrh smlouvy ve spěchu podepsal, aniž se seznámil s jeho obsahem. Přitom jde o zjištění, které je právně významné pro posouzení otázky relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu ve smyslu § 49a obč. zák. Ve vztahu ke zjištění, které mělo význam pro posouzení otázky vyklizení bytu, byl tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. uplatněn důvodně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 25 odst. 1 věty první zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění platném v době před nabytím vlastnického práva žalobců k nemovitosti, v níž se byt nachází, vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele, plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemků nebo ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti.

Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti. Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (§ 516 odst. 2 obč. zák.). Z citovaného ustanovení vyplývá, že má-li uzavřením nové dohody původní závazek zaniknout, musí to být z této dohody jednoznačně zřejmé; není-li tomu tak, je třeba novou dohodu považovat za změnu původního závazku.

Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že výlučným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný již v době do 31. prosince 1991 (byt mu byl totiž v té době podle tehdy platných předpisů přidělen /a následně odevzdán do užívání/ jako byt služební a ustanovení § 182 o. z. vylučovalo možnost vzniku práva společného užívání bytu manžely podle § 175 o. z. k bytům trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace - ve smyslu § 7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb. byl takovým bytem rovněž byt služební). Za správný lze pak pokládat závěr, že právo osobního užívání bytu žalovaného se nemohlo ke dni 1. ledna 1992 transformovat (ve smyslu § 871 odst. 1 obč. zák.) na právo společného nájmu bytu manžely, nýbrž pouze na právo nájmu bytu žalovaného, a to bez ohledu na to, jaký měl byt po 1. lednu 1992 charakter, a také na to, zda žalovaní spolu trvale žili či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze pouze dodat, že nebyla-li žalovaná uživatelkou bytu v době do 31. prosince 1991 a nestala-li se nájemkyní bytu ani v době od 1. ledna 1992, lze pokládat za správný rovněž závěr, že nájemní smlouva "nemůže být relativně neplatná pro absenci vůle odpůrkyně takovou smlouvu uzavřít".

Ze zjištěných skutečností vyplývá, že nájemní smlouva měla pouze změnit (v délce trvání nájemního poměru a ve výši nájemného) původní "nájemní" smlouvu sjednanou mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců. Přitom změna vlastníka domu, v němž se předmětný byt nachází, zánik nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu nezpůsobila a z výsledků řízení nevyplývá, že tento vztah zanikl jiným způsobem. Nájemní smlouva tak mohla ve smyslu § 516 odst. 1 a 2 obč. zák. způsobit změnu existujícího závazkového právního vztahu pouze za předpokladu, že byla platná.

Námitce, že nájemní smlouva je absolutně neplatná pro nesrozumitelnost ujednání v délce nájmu, nelze přisvědčit. Z obsahu smlouvy, jak správně uvedl odvolací soud, jednoznačně vyplývá vůle účastníků sjednat nájem bytu na dobu do 31. prosince 1996. Jde-li o namítanou neplatnost nájemní smlouvy proto, že jako pronajímatel ji uzavřel se žalovaným pouze jeden ze dvou spoluvlastníků nemovitosti, ačkoliv nebyla předložena písemná dohoda spoluvlastníků, opravňující pouze jednoho z nich k uplatňování práv a povinností z nájmu bytu ve vztahu k žalovanému, a ani ze smlouvy nevyplývá, že by zastupoval druhého spoluvlastníka nemovitosti, ztotožňuje se dovolací soud se závěrem, který ohledně uvedené otázky s odkazem na ustanovení § 139 obč. zák. přijal odvolací soud, a pro stručnost na uvedený závěr odkazuje.

Pominul-li však odvolací soud při právním posouzení věci zjištění, které je významné pro posouzení otázky relativní neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu, a otázkou relativní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu omylu (§ 49a obč. zák.) se pak vůbec nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatný nečiní. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy způsobuje omyl ve vůli jednajícího, tj. situace, kdy jednající měl nesprávnou nebo neúplnou představu o právních následcích právního úkonu, který činí - neplatnost tohoto úkonu, přičemž podle § 40a obč. zák. jde o neplatnost relativní.

Ve smyslu § 49a věty první obč. zák. má omyl jednajícího za následek neplatnost právního úkonu tehdy, byl-li podstatný (rozhodující pro uskutečnění právního úkonu jednajícího), a současně za předpokladu, že druhý účastník právního úkonu omyl jednajícího vyvolal, nebo o něm (tj. o omylu a nikoli o skutečnosti, jež byla pro uskutečnění právního úkonu rozhodující), ač ho sám nevyvolal, se zřetelem ke všem okolnostem musel vědět. Ve vztahu k posléze uvedenému předpokladu rozlišuje zákon dvě situace - jde o situaci, kdy druhý účastník omyl vyvolal, a poté o situaci, kdy druhý účastník musel o omylu jednajícího vědět. Obě situace jsou z hlediska právní relevance rovnocenné a tudíž postačí, je - li dána jedna z nich (viz dikce "nebo"). Omyl je vyvolán druhým účastníkem tehdy, jestliže tento účastník bez úmyslu uvést mýlícího se účastníka v omyl vznik omylu způsobil, např. uvedením nepravdivých skutečností, jež byly pro utváření vůle jednající osoby rozhodující. O případ, kdy omyl musel být druhému účastníku znám, jde tehdy, když druhý účastník buď omyl poznal anebo vzhledem k okolnostem poznat musel, a mýlícího se na jeho omyl neupozornil. Třetím případem neplatnosti právního úkonu pro omyl je případ, kdy byl omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně (lstí), přičemž zákon nevyžaduje, aby v tomto případě šlo o omyl podstatný (§ 49a věta druhá obč. zák.). Lest spočívá obvykle v tom, že druhý účastník úmyslně předstírá něco, co neexistuje, anebo naopak zastírá něco, co existuje. Ke stejným právním závěrům dospěl při výkladu ustanovení § 49a obč. zák. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudcích z 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 432/96, a z 1. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 2828/2000.

S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že uložení vyklizovací povinnosti žalovaného ve vztahu k bytu je založeno na neúplném (a tudíž nesprávném) právním posouzení věci a za této situace rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zde byl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl ve výroku o vyklizovací povinnosti žalovaného z předmětného bytu potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jiná je však situace ohledně vyklizení chléva žalovaným. Právo nájmu ke chlévu jako nebytovému prostoru mohlo žalovanému vzniknout až na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, datované dnem 17. května 1996. Smlouvu o nájmu nebytových prostor nelze - stejně jako nájemní smlouvu - pokládat za neplatnou proto, že ji na straně pronajímatele uzavřel pouze žalobce L. H. Uvedená smlouva obsahovala náležitosti uvedené v § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném v době jejího uzavření, tedy i dohodu o době, na kterou se nájem uzavírá (do 31. prosince 1996), a nájem skončil ve smyslu § 9 odst. 1 citovaného zákona uplynutím doby, na kterou byl sjednán. Jestliže soudy obou stupňů s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. za této situace žalobě vyhověly, dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k vyklizení chléva správné a proto v tomto ohledu dovolání podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Právní názor dovolacího soudu v otázce vyklizení bytu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. března 2001



JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová