26 Cdo 1883/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 79 předpisu č. 120/2001Sb., § 35 odst. 2 obč. zák.



26 Cdo 1883/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného R. A. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti povinné Ing. K. J. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1490/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015, č. j. 68 Co 509/2014-172, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015, č. j. 68 Co 509/2014-172, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. září 2014, č. j. 34 EXE 1490/2011-155, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále soud prvního stupně ) usnesením ze dne 17. 9. 2014, č. j. 34 EXE 1490/2011-155, zamítl návrh na nařízení exekuce vůči povinné Ing. K. J. (odst. II. výroku), zastavil řízení proti zemřelému povinnému P. V. (odst. I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III. výroku). Konstatoval, že exekučním titulem je v uvedené věci exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný dne 16. 12. 2010 pod sp. zn. 147 EZ 05/10 exekutorským koncipientem Mgr. Ing. I. B. na základě zmocnění uděleného soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, jehož formální a materiální náležitosti přezkoumal se závěrem, že v uvedeném exekučním titulu není určitým způsobem vymezen předmět plnění. Bylo-li v podkladovém zápise sjednáno, že smluvní úrok z jistiny půjčky, tj. částky 800 000 Kč, je 1% měsíčně a že povinní jsou povinni takový úrok hradit ode dne poskytnutí půjčky do jejího splacení, přičemž úrok je splatný ke dni splacení půjčky do 16. 3. 2011 jednorázově, pak z ujednání není zřejmé, od kterého dne se úrok počítá. Podle soudu prvního stupně se z celého obsahu podkladového titulu lze pouze domnívat, že by mohlo jít o datum sepsání titulu , kdy došlo k předání části půjčky (100 000 Kč) v hotovosti a současně k převodu zbývající částky 700 000 Kč na účet povinné. Jestliže byl v zápise sjednán pro případ prodlení povinných s vrácením půjčky smluvní úrok ve výši 1% měsíčně z poskytnuté půjčky, u něhož byla splatnost určena vždy k poslednímu dni za každý uplynulý měsíc, za který jsou dlužníci v prodlení s úhradou dlužné částky , a dále sjednána úhrada úroků z prodlení při neuhrazení půjčky řádně a v dohodnutém termínu ve výši 1% z neuhrazené částky denně, nelze bez pochybností dovodit, z jaké konkrétní částky měly být úroky určeny, tj. zda jen z jistiny 800 000 Kč nebo i z částky 160 000 Kč, představující poplatek za poskytnutí půjčky. Pojmy půjčka a dlužná částka jsou v podkladovém zápise užity natolik nepřesně, že zápis je materiálně nevykonatelný.

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání oprávněného proti výrokům o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce a o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 68 Co 509/2014-172, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Citoval § 79 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také ex. řád ) a zdůraznil, že jednou z náležitostí exekutorského zápisu je nejen určení doby plnění, ale i dostatečně určité vymezení předmětu plnění. Ve zkoumaném zápisu předmět plnění není srozumitelným a určitým způsobem vymezen tak, aby bylo možno bez jakýchkoli pochyb dovodit, v jakém rozsahu mají povinní plnit své závazky vůči oprávněnému. Přesně pak není označena ani doba plnění. Ve zbylé argumentaci se odvolací soud zcela ztotožnil se soudem prvního stupně.

Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním oprávněný, k jehož přípustnosti uvedl, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se smluvní volnosti a výkladu právních úkonů. Ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále obč. zák. ), ani jiná právní norma nestanovila, na jakou dobu lze při peněžité půjčce dohodnout smluvní úroky. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Odo 657/2005) jednoznačně připustila, že si smluvní strany mohou při peněžité půjčce dohodnout i úroky za dobu, po kterou bude jistina dlužníkem skutečně užívána, a to do jejího faktického vrácení věřiteli, a tedy i za dobu, v níž se dlužník ocitne v prodlení se splněním svého závazku. Odvolací soud se rovněž při řešení právní otázky vztahující se k určitosti a srozumitelnosti exekutorského zápisu nezabýval interpretačními pravidly při posuzování jednotlivých ujednání zápisu, čímž nerespektoval ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s odkazem dovolatele např. na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 710/2013). V zápisu nebylo ujednáno, že kterákoli položka má být uhrazena ode dne poskytnutí půjčky do jejího zaplacení, který je splatný ke dni splacení půjčky do 16. 3. 2011 jednorázově . Dle dovolatele zápis přesně vymezil dobu plnění a u sjednaných úroků byla vyjádřena jejich výše a období (sazba z jistiny činila 1% měsíčně u smluvního úroku a 1% denně u úroku z prodlení), stanovil počátek běhu úroků (u smluvního úroku ode dne poskytnutí půjčky, u úroku z prodlení za každý den prodlení) a dobu jeho skončení (u smluvního úroku do splacení půjčky, v případě úroku z prodlení logickým výkladem do uhrazení jistiny). Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, in eventum napadené rozhodnutí změnil a vyhověl návrhu oprávněné na nařízení exekuce .

Povinná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) - dále o. s. ř. -, bez ústního jednání (viz § 243a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem exekučního řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť při řešení otázky formálních náležitostí exekutorského zápisu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se určitosti písemného projevu vůle. Dovolání je rovněž opodstatněné.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu (nyní právní jednání ) předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co účastník chtěl projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu (právního jednání) musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu /www.nsoud.cz/, srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod č. 62).

Z důvodů, o něž se při výkladu náležitostí posuzovaného exekutorského zápisu opíraly soudy obou stupňů, je zřejmé, že soudy neurčitost dohody účastníků, o níž byl zápis exekutorem sepsán, založily převážně (a jednostranně) na gramatickém výkladu, aniž by důsledně vzaly v úvahu další interpretační pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. (hledisko vzájemné návaznosti použitých pojmů ve smyslu logické interpretace a hledisko řazení pojmů ve struktuře celé dohody ve smyslu systematického výkladu). Soudy primárně nezkoumaly, jakým způsobem rozporovaná ujednání (počátek výpočtu smluvního úroku, jistina pro výpočet smluvních a sankčních úroků) chápali účastníci v době před a při uzavření dohody, takže rozsah dokazování a užitý výklad - se zřetelem k odlišným stanoviskům procesních stran - ani v tomto ohledu neobstojí.

Dovolací soud kriticky nahlíží rovněž na dílčí závěry obou soudů: počátek pro výpočet smluvních úroků ( ode dne poskytnutí půjčky ) není podle jejich názoru zřejmý , přesto soudy výklad dané skutečnosti samy nabízejí ( lze se domnívat, že mohlo jít o datum sepsání titulu , došlo-li k témuž okamžiku dílem k předání a dílem k převodu půjčky) a vnášejí tím do své interpretace rozumné pochybnosti. V případě pojmů podkladového zápisu půjčka a dlužná částka se soudy omezily na obecný závěr o nepřesném užití uvedených jistin pro výpočet úroků, aniž lze přezkoumat, v čem tato nepřesnost optikou všech interpretačních pravidel spočívá (dovolatel se ostatně vzájemných návazností jednotlivých ujednání dohody výslovně dovolává a v detailech je pojmenovává). Je nutno mít vždy na paměti, že i v těch případech, kdy součástí právního úkonu (právního jednání) je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i tehdy, jsou-li možné oba výklady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud současně zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V následném řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243b ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba provedení dokazování alespoň (krom nezbytných listin vlastního exekutorského zápisu) v rozsahu výslechů účastníků zkoumané dohody, na jejímž základě byl posuzovaný exekutorský zápis sepsán, a to ohledně chápání jednotlivých pojmů, nezbytných pro určení výše smluvních a sankčních úroků, které mají být předmětem exekučního vymáhání. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy budou hodnotit exekutorským zápisem formalizovaný projev vůle účastníků dohody podle interpretačních pravidel předpokládaných v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Vodítkem dalšího právního hodnocení věci by měla být také judikatura Nejvyššího soudu přijatá k notářským zápisům jakožto exekučním titulům a použitelná i v případě exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti. Odkázat lze např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006 (dostupné na webových stránkách viz shora), v němž se dovolací soud vyjadřuje mimo jiné k vymezení doby plnění smluvní pokuty v notářském zápisu.

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu