26 Cdo 1861/2001
Datum rozhodnutí: 12.11.2001
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1861/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J., k. družstva R., proti žalovanému J. B., o zaplacení částky 485.058,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 256/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2001, č. j. 11 Co 439/2000-33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. června 2000, č. j. 5 C 256/99-21, vyhověl žalobě a uložil žalovanému, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 485.058,- Kč s příslušenstvím tam uvedeným. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2001, č. j. 11 Co 439/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů uplatněný nárok posoudily jako nárok z titulu nájemného, vyplývající z platně uzavřené nájemní smlouvy, resp. z dodatků k ní. Žalobě v konečném důsledku vyhověly, když rovněž dovodily, že pohledávka z bezdůvodného obohacení, kterou žalovaný uplatnil k započtení, nevznikla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., a odůvodnil je ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona. V dovolání - vzhledem k jeho obsahu - brojí proti právnímu závěru, že nájemní smlouva byla platně uzavřena. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání žalovaného má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 9. června 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 18. května 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nelze v dovolacím řízení postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., jak se žalovaný (vzhledem k obsahu dovolání) mylně domnívá. Přitom dosavadní právní předpisy je zapotřebí aplikovat nejen při zkoumání přípustnosti a důvodnosti dovolání, nýbrž rovněž při posuzování včasnosti dovolání. Ke stejnému závěru, jde-li o posuzování otázky včasnosti dovolání v těchto případech, dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod č. 81 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (rozhodnutí bylo dne 10. října 2001 na společném jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozhodnutí totiž mimo jiné dovodil, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání žalovaného je dovoláním opožděným.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Lhůta k podání dovolání je lhůtou procesní a zákonnou, nemůže být prodloužena a její zmeškání nelze prominout (srov. § 55, § 58 odst. 1, § 240 odst. 2 věta první o.s.ř.). Na rozdíl od lhůty k podání odvolání (srov. § 204 odst. 1 o.s.ř.) počíná jednoměsíční dovolací lhůta běžet nikoliv od doručení rozhodnutí odvolacího soudu účastníku řízení, nýbrž od okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci (i když den doručení může být totožný se dnem nabytí právní moci). Jestliže výsledkem řízení je meritorní rozhodnutí soudu, ať již ve formě rozsudku nebo usnesení (§ 152 odst. 1 o.s.ř.), jeho právní moc se podle § 159 odst. 1 o.s.ř., které ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. platí i pro usnesení ve věci samé (stejně jako pro usnesení procesní povahy), odvíjí od objektivně stanovených předpokladů, jimiž podle zákona jsou doručení rozhodnutí zákonem určeným subjektům způsobem, který rovněž stanoví zákon. Stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí o odvolání doručuje zpravidla soud prvního stupně (§ 225 o.s.ř); jde-li o rozsudek, je třeba jej doručit do vlastních rukou účastníků odvolacího řízení, případně jejich zástupců (§ 47 odst. 1, § 158 odst. 2 o.s.ř.). Má-li účastník odvolacího řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, tj. procesní plnou mocí, kterou nelze omezit a která opravňuje takového zástupce ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§ 28 odst. 1, 2 o.s.ř.), doručuje se rozhodnutí odvolacího soudu podle § 49 odst. 1 věty první o.s.ř. pouze tomuto zástupci. Plnou moc udělenou advokátu, jehož si účastník může vždy zvolit zástupcem, nelze omezit (§ 25 odst. 1 o.s.ř.). Pro vlastní průběh a konec lhůty k podání dovolání pak stanoví pravidla § 56 a § 57 o.s.ř. Podle § 57 odst. 1 o.s.ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 57 odst. 2 věty první a druhé o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle § 57 odst. 3 o.s.ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.

Lze uzavřít, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nabývá ve smyslu § 159 odst. 1 (§ 167 odst. 2) o.s.ř. právní moci dnem řádného (účinného) doručení poslednímu z oprávněných subjektů. Protože v projednávaném případě se řízení neúčastnili vedlejší účastníci nebo státní zástupce (srov. § 35, § 93 o.s.ř.), jsou pro účely doručení oprávněnými osobami jen účastníci řízení, tj. žalobce a žalovaný, respektive jejich zástupci.

Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, byl doručen soudem prvního stupně oběma účastníkům řízení k rukám jejich zástupců s procesní plnou mocí, tj. advokátů zástupce žalobce a zástupce žalovaného, v pondělí 2. července 2001. Ode dne právní moci, tj. od 2. července 2001, počala plynout jednoměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl na 2. srpna 2001 (čtvrtek). Dovolání žalovaného, podané k poštovní přepravě dne 31. srpna 2001, je za této situace dovoláním evidentně opožděným.

Z výše vyložených důvodů Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) pozdě podané dovolání odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. listopadu 2001

JUDr. Miroslav Ferák , v.r.

předseda senátu