26 Cdo 1853/2004
Datum rozhodnutí: 03.11.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1853/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. H., zastoupenému advokátkou, o zpřístupnění místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 49/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 39 Co 130/03-222, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. dubna 1997, č. j. 16 C 88/96-41, ve spojení s usnesením ze dne 20. dubna 1998, č. j. 16 C 88/96-62, zamítl žalobu, aby tehdejšímu prvnímu žalovanému V. H. (dále jen žalovaný ) a tehdejší druhé žalované městské části P. (dále jen tehdejší druhá žalovaná ) byla uložena povinnost umožnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 (dále jen předmětný pokoj , resp. pokoj ) v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P. L. (dále jen ubytovací zařízení ). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. října 1998, č. j. 39 Co 602/97-85, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobci užívání předmětného pokoje, vyhověl uvedené žalobě ve vztahu k tehdejší druhé žalované a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce a tehdejší druhé žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tehdejší druhé žalované citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje v ubytovacím zařízení. Současně odmítl jako opožděné odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé citovaného rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k žalovanému. V návaznosti na to rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č. j. 26 Cdo 2508/2000-164, zamítl dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k tehdejší druhé žalované tak, že se ve vztahu k ní zamítá žaloba s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje, rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a tehdejší druhou žalovanou a rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení žalobce a žalovaného, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud usnesením ze dne 5. března 2002, č. j. 16 Co 15/2002-178, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému, a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 16 C 49/2002-201, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 39 Co 130/03-222, v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že náklady řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému na účet advokátky) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce užíval předmětný pokoj na základě dohody o užívání místnosti ze dne 31. ledna 1978, že dne 1. dubna 1996 uzavřel žalovaný jako nájemce a městská část P. jako pronajímatel nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo ubytovací zařízení, že platebním rozkazem Městského soudu v Bratislavě ze dne 29. března 1996, sp. zn. 19 Ro 2646/95, byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovanému z titulu dlužného nájemného částku 14.954,- Kč, že dne 1. února 1999 dal žalovaný žalobci písemnou výpověď z nájmu a že tato výpověď se dostala do dispozice žalobce při jednání u soudu dne 13. dubna 1999. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že ve vztahu k předmětnému pokoji svědčilo žalobci právo osobního užívání obytné místnosti (§ 190 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), že toto právo se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na nájem (§ 871 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. ) a že právo nájmu zaniklo výpovědí ve smyslu § 677 odst. 1 a 2 obč. zák. Poté uzavřely, že žalobci za této situace nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného pokoje, a proto žalobu na jeho zpřístupnění zamítly. Odvolací soud dále dovodil, že účinek výpovědi ve smyslu § 677 obč. zák. nemůže být vyloučen ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. a že ochranu práva na bydlení podle § 718 obč. zák. lze žalobci odepřít ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. proto, že platebním rozkazem Městského soudu v Bratislavě ze dne 29. března 1996, sp. zn. 19 Ro 2646/95, byl uznán povinným zaplatit žalovanému na dlužném nájemném částku 14.954,- Kč a právě pro toto hrubé porušení povinností nájemce mu také byla dána výpověď z nájmu předmětného pokoje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkl nesprávné zhodnocení důkazů nesprávné právní hodnocení jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a dále to, že se nezabýval podstatnými skutečnostmi, které jsou významné pro rozhodnutí soudu ve věci samé , a uvedl, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž se zabýval všemi odvolacími důvody a aniž správně právně a komplexně posoudil okolnosti případu . Dále namítl, že nájemné hradil řádně dle smlouvy , že žalovaný jej se zvýšením nájemného neseznámil, že mu nepředložil doklady, jak ke zvýšení nájemného dospěl, a že k placení zvýšeného nájemného proto neměl žádný podklad rozhodný pro odůvodnění jeho výše . Za nesprávný pokládá postup odvolacího soudu, který nezkoumal okolnosti, za nichž mu byla dána výpověď z nájmu, a nezabýval se tím, co předcházelo jejímu udělení. Podle dovolatele tak odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že z předmětného pokoje byl vyklizen dříve než mu byla dána výpověď z nájmu (již v květnu 1996 bez jakéhokoliv upozornění), že bylo svévolně manipulováno s jeho věcmi, že byly porušeny jeho základní práva a svobody a že na žalovaného podal trestní oznámení, které dosud nebylo vyřešeno. Podle žalobce to byl právě žalovaný, jehož jednání v podobě zvýšení nájemného bez sdělení důvodů, svévolného vyklizení žalobce a obsazení předmětného pokoje, který nebyl právně volný, jiným nájemcem, lze kvalifikovat jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Dále namítl, že odvolací soud nesprávně vycházel z platebního rozkazu Městského soudu v Bratislavě, neboť ten byl vydán ve prospěch neexistujícího subjektu. Poté uvedl, že do doby zajištění náhradního ubytování (§ 718 obč. zák.) má právo bydlet v předmětném pokoji a tudíž i právo domáhat se právě proto jeho zpřístupnění, a pokračoval, že byl-li žalovaným proti své vůli a bez právního důvodu z pokoje vyklizen již v roce 1996, nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že by přiznání tohoto práva bydlení bylo v rozporu se zásadou dobrých mravů . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým třetím (odvolacím soudem potvrzeným) rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jinak než ve svých předcházejících (zrušených) rozsudcích; ve všech případech šlo ve vztahu k žalovanému o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci zastává dovolací soud názor, že dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitkou však fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), resp. také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak především založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, neboť ve skutečnosti dovolatel zejména brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které v dané věci přijaly soudy obou stupňů, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu