26 Cdo 1852/2011
Datum rozhodnutí: 22.08.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 680 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1852/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Z. S. , bytem v K., adresa pro doručování: K., zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovaným 1/ V. V. a 2/ Mgr. L. V. , oběma bytem v K., zastoupeným JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově Pod Cvilínem, Horní 1084/16, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 34/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2010, č. j. 15 Co 440/2008-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově Pod Cvilínem, Horní 1084/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. července 2008, č. j. 19 C 34/2007-115, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit nebytový prostor o výměře 120 m2 v domě v katastrálním území K. H. P. vydražený žalobkyní v dražbě dne 9. 11. 1991 (dále jen předmětný nebytový prostor , resp. nebytový prostor a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2010, č. j. 15 Co 440/2008-177, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej zpochybnit, neboť v daném případě se nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o. s. ř. /§ 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř./) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně není v dané věci aktivně věcně legitimována a nemůže se tudíž úspěšně domáhat žalobou (obdobnou žalobě vlastnické) ochrany před neoprávněnými zásahy žalovaných do (tvrzeného) nájemního práva k předmětnému nebytovému prostoru podle § 126 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že její nájemní právo (založené nájemní smlouvou na dobu neurčitou ze dne 13. listopadu 1991) zaniklo zničením nebytového prostoru ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ), který se v důsledku stavebních úprav provedených žalovanými v roce 2000 (jež vedly k vytvoření jediného nebytového prostoru v domě spojením dvou samostatných /od sebe oddělených/ nebytových prostor) v předmětném domě již fakticky nenacházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně nezastoupena advokátem včasné dovolání, které následně (ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř.) doplnila podáním ustanoveného advokáta o údaje o tom, z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá. V dovolání z důvodů v něm rozvedených vyjádřila zejména nesouhlas s právním názorem, že není v daném případě oprávněna (aktivně věcně legitimována) domáhat se vyklizení předmětného nebytového prostoru žalobou obdobnou žalobě vlastnické podle § 126 odst. 2 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Podáním ze dne 6. června 2011 pak žalobkyně navrhla, aby s projednávanou věcí byly ke společnému řízení spojeny věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 789/2011 a 22 Cdo 1590/2011. Uvedené věci však s projednávaným případem skutkově nesouvisejí, a proto je Nejvyšší soud ke společnému řízení s touto věcí nespojil (podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ustanovení § 126 odst. 2 obč. zák. dává oprávněnému detentorovi (zejména nájemci) věci právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobné právu vlastníka na ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva ze strany třetích osob (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, uveřejněné pod C 931 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). Aktivní věcná legitimace v řízení o žalobě obdobné žalobě vlastnické ve smyslu § 126 odst. 2 obč. zák. tedy svědčí oprávněnému detentorovi (nájemci) věci.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, uveřejněném pod C 3754 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že je-li předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází. Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle původního kolaudačního rozhodnutí či zda byl rekolaudován, není již v tomto směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména předmětem vlastnictví). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, z 26. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1998/2007, a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 831/2011, a sdílí ho i v poměrech právní úpravy zániku nájmu nebytových prostor obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb.
Odvolací soud se proto od uvedené judikatury neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem ustálené soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť ve shodě s ním dovodil, že žalobkyně není oprávněna (aktivně věcně legitimována) domáhat se vyklizení předmětného nebytového prostoru žalobou obdobnou žalobě vlastnické podle § 126 odst. 2 obč. zák. proto, že její nájemní právo k nebytovému prostoru zaniklo jeho zničením (§ 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb.).
Bylo-li ve vztahu k uvedenému právnímu názoru v dovolání rovněž namítáno, že došlo k vydržení věci ( míněno patrně předmětného domu ) ve smyslu ust. § 134 obč. zák. , je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 134 obč. zák. neučinil. Nad rámec toho lze poznamenat, že v projednávaném případě s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu nelze o vydržení předmětného domu žalobkyní vůbec uvažovat.
Zbývá dodat, že je-li napadené rozhodnutí založeno na právním závěru, že žalobkyně není v daném sporu aktivně věcně legitimována, tj. na závěru, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) úspěšně vytýkat, že se řádně nezabýval otázkou vlastnictví žalovaných k předmětnému domu. Je tomu tak proto, že na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti podané žaloby na vyklizení předmětného nebytového prostoru nemohlo mít řešení uvedené otázky žádný vliv.
Konečně jde-li o dovolací námitku, že soud může rozhodnout i tak, že žalovaní musí žalobkyni vydat nový nebytový prostor ve stavu, v jakém je v současné době, nebo tak, že věc žalovaní uvedou do původního stavu , dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatelka uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou dovolací námitkou blíže zabývat.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. srpna 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu