26 Cdo 1849/2008
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1849/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně V. P., (jako právní nástupkyně původního žalobce P. P., zemřelého), zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. V. L.,


zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 603.966,- Kč s příslušenstvím, vedené


u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 279/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 362/2006-80, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 362/2006-80, pokud jím byl v napadeném vyhovujícím výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit původnímu žalobci P. P. částku 550.677,- Kč potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. května 2006, č. j. 10 C 279/2005-49, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. května 2006, č. j. 10 C 279/2005-49, pokud jím byla ve vyhovujícím výroku I. uložena žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci P. P. částku 550.677,- Kč, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Původní žalobce P. P. (dále jen původní žalobce ) se domáhal, aby mu žalovaný (dále též jen transformované družstvo , resp. družstvo ) zaplatil částku 603.966,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tvrzením, že jako člen transformovaného družstva byl vyloučen z družstva (proto, že ve smyslu nově přijatých stanov družstva odmítl vložit do družstva jako svůj základní nebo další členský vklad minimálně 60 % majetkového podílu, který mu byl jako oprávněné osobě vypočten při transformaci družstva), a proto mu vznikl nárok na vydání majetkového podílu z transformace družstva jako osobě oprávněné podle § 14 zákona č. 42/1992 Sb.,


o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb. ).


Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 10 C 279/2005-49, uložil žalovanému povinnost zaplatit původnímu žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 586.203,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž se původní žalobce domáhal po žalovaném zaplacení tam uvedeného příslušenství (výrok II.), řízení zastavil co do částky 17.763,- Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení části soudního poplatku původnímu žalobci (výroky IV. a V.).


K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 20. září 2007, č. j. 15 Co 362/2006-69, rozhodl, že na místo původního žalobce, který dne 20. prosince 2006 zemřel, bude v řízení pokračováno s V. P. Poté rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 15 Co 362/2006-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném výroku I. ohledně částky 35.526,- Kč a v tomto rozsahu řízení v důsledku zpětvzetí návrhu do této částky zastavil (výrok I.), v další části napadeného výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit původnímu žalobci částku 550.667,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a ve zbývající části napadeného výroku I. o příslušenství pohledávky a ve výrocích II. a IV. ho zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.


Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že původní žalobce byl členem družstva před transformací (členem J. z. d. ve V. L.) a stal se rovněž členem transformovaného družstva, že majetkový podíl z transformace družstva mu byl vyčíslen částkou 710.544,- Kč, že neprovozoval zemědělskou výrobu, že z družstva byl vyloučen ke dni 24. března 1999, že družstvo s jeho majetkovým podílem nakládalo až do jeho vyloučení a nakládá s ním dosud a že každoročně mu splácelo (a nyní splácí žalobkyni) na majetkový podíl částku 17.763,- Kč. Dále zjistil, že původní stanovy transformovaného družstva schválené členskou schůzí dne 10. listopadu 1992 a doplněné členskou schůzí dne 17. března 1995 (dále jen původní stanovy ) neukládaly jeho členům vkladovou povinnost ohledně jejich majetkového podílu z transformace, že v čl. 10 toliko upravily, že základní členský vklad lze upsat z majetkového podílu člena vzniklého po transformaci a že zbývající (neupsanou) část majetkového podílu lze užít jako další členský vklad nebo jako pronajatý majetkový podíl za účelem podnikání družstva. Vzal rovněž za prokázáno, že teprve stanovy družstva schválené členskou schůzí dne 18. prosince 1998 (dále jen stanovy ) zakotvily v článku 6 povinnost člena družstva vložit do 31. ledna 1999 jako svůj základní nebo další členský vklad do družstva minimálně 60% majetkového podílu, který mu byl vypočten podle zákona č. 42/1992 Sb., že nesplnění této povinnosti se považovalo za závažné porušení stanov, že v tomto případě mohlo představenstvo družstva rozhodnout o vyloučení člena z družstva, že podle článku 9 stanov majetkový podíl člena družstva vypočtený podle zákona č. 42/1992 Sb., který nebyl vložen jako základní nebo další vklad do družstva, měl být posuzován jako pohledávka člena za družstvem podle zákona č. 42/1992 Sb., o níž člen a družstvo uzavřou tam předpokládanou dohodu, a že podle článku 4 bodu 3 stanov členství v družstvu zanikne vyloučením v případě, že člen nesplatí základní členský vklad nebo jestliže svůj majetkový podíl převede bez souhlasu představenstva na jinou osobu nebo s ním naloží způsobem, který je v rozporu se stanovami.


Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že původní žalobce nesplňoval předpoklady pro vypořádání majetkového podílu z transformace podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., neboť se stal členem transformovaného družstva. Poté na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že uplatněný nárok není nárokem z bezdůvodného obohacení, nýbrž jde


o závazkový vztah, ve kterém žalovaného stíhá povinnost vydat majetkový podíl žalobce v družstvu a na druhé straně právo žalobce na jeho vydání . V tomto směru odkázal na ustanovení § 488 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen obč. zák. ), a s odkazem na původní stanovy a stanovy dovodil, že majetkový podíl původního žalobce se nestal dalším členským vkladem a ani majetkem transformovaného družstva a že nebyl převeden na žalovaného ani právním úkonem původního žalobce (ve smyslu stanov). Shledal proto, že uplatněný nárok je po zohlednění zpětvzetí žaloby co do částky 35.526,- Kč důvodný. Následně se zabýval vznesenou námitkou promlčení a dovodil, že z důvodů v rozsudku specifikovaných je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) co do částky 550.677,- Kč potvrdil.


Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání uvedl, že podle ustálené judikatury nevzniká při transformaci nové družstvo, ale je zachována kontinuita nového družstva s původním, a že proto členové se tak nestávají novými členy transformovaného družstva, ale jejich členství je odvozeno od členství v původním družstvu před transformací. U stávajících členů družstva proto nepřipadá v úvahu jejich opětovný vznik členství a tím pádem ani jakékoliv splácení základního členského vkladu. Měl zato, že z tohoto pohledu nebylo přípustné dělení majetkového podílu, neboť to stanovy výslovně umožňují pouze při splácení základního členského vkladu . Rovněž zastával názor, že vzhledem ke skutečnosti, že základní členský vklad nemohou splácet stávající členové družstva, nelze jednotlivé články stanov vztahovat k těm členům, kteří byly členy družstva i před transformací. Z ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. ve spojení s § 235 obch. zák. (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění dále opět jen obch. zák. ) podle něj vyplývá, že vypočtený majetkový podíl se ze zákona stává součástí obchodního majetku družstva, neboť pouze z obchodního majetku družstva lze tvořit nedělitelný fond. Usuzoval dále (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 209/2001), že majetkový podíl se stává součástí obchodního majetku družstva jako součást členského vkladu a že proto v případě zániku členství vzniká pouze nárok na vypořádací podíl podle § 233 obch. zák. Poznamenal, že i v případě likvidace družstva musejí být vypořádány přednostně pohledávky třetích osob a teprve potom je možné vypořádat nároky členů družstva z podílu na likvidačním zůstatku. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, o něž opřel názor, že pokud by bylo umožněno vyplatit majetkový podíl i členovi družstva, byl by princip ochrany třetích osob zcela popřen . Zdůraznil, že povaha majetkového podílu musí být zřejmá již v době ukončení transformace a že jinak by se člen družstva mohl v návaznosti na podnikatelské úspěchy či neúspěchy družstva rozhodnout, zda si ponechá původně vypočtený majetkový podíl nebo bude žádat podíl vypořádací. Shrnul, že vzhledem k uvedeným důvodům není třeba žádného právního úkonu k tomu, aby se majetkový podíl stal součástí obchodního majetku družstva v případě, že člen družstva jím zůstane i po transformaci , že stanovy mohou pouze určit, zda se vypočtený majetkový podíl stane dalším členským vkladem nebo další majetkovou účastí a že režim majetkového podílu musí být zřejmý již před ukončením transformace, tedy ještě před účinností nových stanov družstva, aby družstvo nezůstávalo v právní nejistotě. Z dikce čl. 8 odst. 3 písm. b/ stanov dovodil závěr, že stanovy upravující možnost vyplacení majetkového podílu členovi družstva jsou v rozporu se zákonem a že i v případě, že by se majetkový podíl na základě stanov přeměnil na pohledávku za družstvem, jednalo by se o obcházení zákona (konkrétně § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb.). Platí-li závěr, že žalobkyni přísluší výlučně právo na vypořádací podíl, je podle dovolatele příslušný rozhodovat v prvním stupni krajský soud ve smyslu § 9 odst. 3 písm. g/ o.s.ř. Namítl, že rozhodoval-li v řízení v prvním stupni soud okresní, šlo o soud věcně nepříslušný a řízení proto trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko


z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem (výrokem II.) odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (ve vyhovujícím výroku I. ohledně zaplacení částky 550.677,- Kč).


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu


s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že nejde o nárok podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb., že naopak jde o závazkový právní vztah opírající se o ustanovení § 488 obč. zák. a že vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy; vycházel-li při právním posouzení věci z původních stanov a také ze stanov, lze dovodit, že je pokládal, byť nikoli výslovně, za platné. Dovolatel zpochybnil správnost právních názorů, že původní stanovy a stanovy jsou platné a že jde o závazkový vztah opírající se o ustanovení § 488 obč. zák.


Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázek, že v daném případě jde o závazkový právní vztah opírající se o ustanovení § 488 obč. zák. a že původní stanovy i stanovy jsou platné. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedených otázek) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Pro vyřešení dovolací námitky podřazené dovolatelem pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. bude podstatné, zda jsou správné shora vymezené právní názory, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud. Proto se dovolací soud nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Ústavní soud České republiky již v nálezu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, mimo jiné dovodil, že nemůže-li se stěžovatel dovolávat ustanovení § 13 transformačního zákona, je třeba zkoumat, zda jeho právo na vydání majetkového podílu při ukončení členství v transformovaném družstvu nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva. V nálezu ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stala-li se osoba, které vznikl nárok na majetkový podíl z transformace, členem transformovaného družstva, řídí se její nároky po zániku jejího členství v družstvu obchodním zákoníkem a stanovami. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném pod č. 58 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že zůstane-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními § 233 a § 234 obch. zák. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že součástí stanov byl v tomto případě článek 4 odstavec 7, podle něhož byl člen družstva povinen vložit celý doplňkový podíl (majetkový podíl z transformace bez vloženého živého a mrtvého inventáře) jako členský vklad. V rozsudku ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněném pod č. 74 v sešitě č. 8 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 54 v sešitě č. 3 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že schválením změn stanov podle § 11 odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. a § 765 odst. 2 obch. zák. vznikla osobám, které zůstaly členy družstva po transformaci, vkladová povinnost. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že určují-li stanovy, že vkladová povinnost členů se týká celého jejich majetkového podílu z transformace (jak tomu bylo v této věci; přitom není podstatné, jakou částkou se započítává na vstupní vklad či základní vklad, resp. další členský vklad), není již zapotřebí činit další právní úkon směřující k převzetí vkladu, stejně jako to není zapotřebí při založení družstva. Dodal, že jiná situace by nastala, pokud by stanovy družstva neupravovaly vkladovou povinnost člena ohledně celého majetkového podílu z transformace, ale stanovily by ohledně části majetkového podílu možnost vložit ji do družstva jako svou majetkovou účast; zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1edna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97. V soudní praxi se pak ustálil názor, že došlo-li k transformaci družstva podle transformačního zákona, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí; jinak řečeno že stanovy družstva mohly rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týká celého jejich majetkového podílu z transformace či pouze jeho části. O tom, jakým režimem se bude řídit majetkový podíl člena družstva po transformaci, tedy rozhodovaly stanovy družstva. Jen na stanovách přitom záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, pod číslem 22, a ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004).


S přihlédnutím k závěrům obsaženým v citovaných rozhodnutích nelze pokládat za důvodnou námitku týkající se neplatnosti původních stanov a stanov. Záleželo-li totiž na stanovách, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem či další majetkovou účastí, nemohou být stanovy neplatné (pro rozpor se zákonem a ani pro obcházení zákona), pokud určily, že po splnění základního (vstupního) členského vkladu do transformovaného družstva se může člen družstva rozhodnout, zda další část majetkového podílu bude jeho dalším členským vkladem do transformovaného družstva či jeho další majetkovou účastí v transformovaném družstvu nebo jeho pohledávkou vůči transformovanému družstvu.


Majetkový podíl takového člena z transformace se tak stal součástí obchodního majetku družstva, určovaly-li stanovy, že vkladová povinnost členů se týká celého jejich majetkového podílu z transformace. Jiná situace však nastala, pokud stanovy družstva určily, že vkladová povinnost člena se netýkala celého majetkového podílu z transformace a tudíž stanovily ohledně části majetkového podílu možnost vložit ji do družstva např. jako jeho majetkovou účast (srov. nález Ústavního soudu ze dne


21. 1edna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97). Lze shrnout, že stanovy družstva určily, zda


a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí; jinak řečeno že stanovy družstva mohly rozhodnout o tom, zda se vkladová povinnost členů týkala celého jejich majetkového podílu z transformace či pouze jeho části (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, pod číslem 22, a ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004).


Lze stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 837/2006 uzavřít, že nemůže-li se dovolatelka dovolávat ustanovení § 13 transformačního zákona (proto, že její právní předchůdce se po transformaci stal členem transformovaného družstva), je třeba zkoumat, zda její právo na vydání majetkového podílu při ukončení členství jejího právního předchůdce v transformovaném družstvu nelze vyvozovat ze schválených stanov transformovaného družstva. Potud se lze ztotožnit s právními názory odvolacího soudu, byť v daném případě formálně nejde o nárok podle § 488 obč. zák., jak uzavřel odvolací soud.


V uvedených souvislostech však nelze opomenout (jak to ve skutečnosti učinily soudy obou stupňů), že vzhledem k původním stanovám (srov. článek 10 písm. b/, d/, f/ a h/ a článek 11 písm. a/), popřípadě stanovám (srov. článek 5 body 2., 5. a 6., článek 6 bod 1. a 2., článek 9) se musela část vypočteného majetkového podílu původního žalobce jako stávajícího člena družstva (minimálně ve formě základního členského vkladu) bez dalšího (bez právního úkonu původního žalobce jako člena družstva) stát součástí obchodního majetku transformovaného družstva (článek 10 písm. a/ a článek 12 původních stanov a článek 5 bod 1. a článek 7 stanov). Z tohoto pohledu však odvolací soud a ani soud prvního stupně věc neposuzoval. Nezabýval se ani otázkou, jaký osud sdílela zbývající část majetkového podílu původního žalobce, tj. zda a z jakého právního důvodu se stala dalším členským vkladem, popřípadě další majetkovou účastí původního žalobce v transformovaném družstvu či jeho pohledávkou za transformovaným družstvem, a žalobě nesprávně vyhověl ohledně celého vypočteného majetkového podílu (samozřejmě po zohlednění částek, které žalovaný již vyplatil právnímu předchůdci žalobkyně, popřípadě samotné žalobkyni). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl v tomto směru uplatněn opodstatněně.


Z uvedeného mimo jiné rovněž vyplývá, že v daném případě jde o nárok na vydání majetkového podílu podle stanov transformovaného družstva. Nejde proto


o nárok na vypořádací podíl podle § 233 a násl. obch. zák., kde je v prvním stupni dána věcná příslušnost krajských soudů (viz § 9 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). K projednání této věci je tedy v prvním stupni věcně příslušný okresní soud (§ 9 odst. 1 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.


Napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 550.677,- Kč i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. června 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu