26 Cdo 1848/2004
Datum rozhodnutí: 26.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1848/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupeném advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 137/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2004, č. j. 13 Co 578/2003-167, takto:



I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č.j. 13 Co 578/2003-167 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2003, č.j. 9 C 137/2001-134, jímž tento soud uložil žalovanému, aby do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí vyklidil nemovitosti objekt bydlení evid. č. 107 V. R. na st. p. č. 443 o výměře 21 m2, katastrální území H., st. p. č. 443 o výměře 21 m2 - zastavená plocha, katastrální území H., parcelu č. 2575 o výměře 997 m2 - pastvina, katastrální území H. a parcelu č. 2581 o výměře 114 m2 - vodní plocha - vodní nádrž umělá, katastrální území H., zapsaných na LV č. 130 pro obec H., katastrální území H. u Katastrálního úřadu v K. V. a vyklizené pak předal žalobci. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci, správně zjistil skutkový stav a správně jej také posoudil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal vyklizení označených nemovitostí žalovaným s tvrzením, že je jejich vlastníkem na základě kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 17. 4. 1998. Vklad práva byl podle této kupní smlouvy povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 23. 11. 2000 s účinky vkladu ke dni 2. 10. 1998. Žalovaný popřel platnost uzavření kupní smlouvy jednak pro nedostatek vůle na jeho straně uzavřít kupní smlouvu, když jeho vůlí bylo uzavření zástavní smlouvy k zajištění údajné půjčky mezi účastníky, a jednak proto, že od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 1. 7 .2002 s poukazem na ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože kupní cena za nemovitosti mu nikdy zaplacena nebyla. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolací důvody žalovaného nejsou dány. Je toho názoru, že obrana žalovaného, že jeho vůlí nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale pouze smlouvu zástavní, jíž by zajistil pohledávku žalobce za žalovaným, neobstojí, neboť jak bylo zjištěno, žalovaný v souvislosti s půjčkou žalobce uzavíral dvě samostatné smlouvy, jednak smlouvu o půjčce jejíž součástí byla zástavní smlouva, a to dne 17. 4. 1998, a téhož dne další smlouvu, a to předmětnou kupní smlouvu. Kupní smlouva je v písemné formě a obsahuje prohlášení smluvních stran, že byla sepsána podle jejich pravé a svobodné vůle prosté omylu, na důkaz čehož byly připojeny vlastnoruční podpisy obou stran. Tato smlouva pak navíc byla podepsána před notářem. Odvolací soud za situace, kdy žalovaný je zcela způsobilým k právním úkonům, je toho názoru, že musel vědět, co podepisuje, obzvlášť když před notářem srozumění s obsahem listiny potvrdil svým podpisem. Ani tvrzení žalovaného, že z celé transakce neměl prospěch a že z jeho strany mělo jít o formu pomoci třetí osobě, nemůže zpochybnit platnost uzavřené kupní smlouvy, která obsahuje všechny náležitosti rozhodné pro právní úkon ve smyslu ust. § 588 a násl. občanského zákoníku, neboť pokud tak žalovaný učinil, musel si být vědom možných účinků takto uzavřeného právního úkonu a je povinen nést důsledky toho, k čemu se zavázal. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení žalovaného od smlouvy učiněné dopisem ze dne 1. 7. 2002 je neplatné, neboť mezi účastníky možnost odstoupení dohodnuta nebyla a důvod uváděný žalovaným pro odstoupení od smlouvy není důvodem způsobilým (§ 48 odst. 1 občanského zákoníku).

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 10. 5. 2004, daným na poštu dne 21. 5. 2004, napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a podle žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel označil dovolací důvod zákonným ustanovením a odkázal nesprávně na ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (správně jde o ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zároveň požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť budou-li vykonána předtím, než bude rozhodnuto o dovolání, hrozí dle jeho názoru nebezpečí vzniku nenapravitelných škod.

V dovolání žalovaný zejména namítal, že kupní smlouva ze dne 17. 4. 1998 je pro rozpor se zákonem neplatná, neboť skutečným smyslem jejího uzavření bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Jedná se o právní úkon trpící nedostatkem vážnosti vůle a nedostatkem poměru projevu a vůle. Vůle dovolatele byla utvářena pohnutkou zajistit pohledávku prostřednictvím nemovitostí a nikoli převod těchto nemovitostí. Z pohnutky a zamýšleného hospodářského cíle pak lze dle dovolatele usuzovat na jeho vůli, když vůle musí s pohnutkou a cílem korespondovat, neboť pohnutka a cíl jsou podnětem k utváření vůle. Odvolatel dále uvádí, že z provedeného dokazování vyplývá, že vůle žalovaného zajistit pohledávku byla žalobci dobře známa, neboť sám žalobce žádal po žalovaném zajištění pohledávky, nikoli prodej nemovitostí; účinkem jednání žalobce i žalovaného mělo tedy být zajištění pohledávky.

Dovolatel ve svém dovolání dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to rozsudek ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a rozsudek ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001, z nichž dle něj vyplývá, že právní názor, že v rámci smluvní autonomie lze sjednat cokoli, je zjevně nesprávný, neboť - jak z povahy věci vyplývá meze smluvní autonomie jsou představovány rozporem se zákonem. Ten může mít i podobu obcházení zákona či ujednání, která jsou v rozporu s účelem zákona. Kupní smlouva, jejíž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy, je v rozporu s účelem zástavního práva, a je tedy pro rozpor s účelem zákona absolutně neplatná. Absolutně neplatná je také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví zástavy. Je-li pak dle dovolatele v řízení prokázáno, že účelem ujednání účastníků bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 4. 1998, musí být předmětná kupní smlouva ze dne 17.4.1998 shledána absolutně neplatnou. Samotný obsah předmětné kupní smlouvy i samotná tvrzení účastníků dostatečně vypovídají o úmyslu a vůli zúčastněných. Dle dovolatele jsou obě rozhodnutí soudů v příkrém rozporu s hmotným právem a rozhodováním dovolacího soudu. Dovolatel je toho názoru, že výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu lze bezezbytku aplikovat i v tomto sporném řízení. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání (proti rozsudku odvolacího soudu) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř a advokátem bylo dovolání také sepsáno.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu ( jednalo se o jeho první rozhodnutí).

Přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, a proto dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím i přípustnost dovolání) s otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy, když je toho názoru, že tato byla uzavřena zjevně v rozporu s účelem zákona, neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání propadné zástavy a dále proto, že tento právní úkon trpí zásadním nedostatkem vážnosti vůle a nedostatkem poměru projevu a vůle.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. 10 .2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. 5. 2004. sp. zn. 20 Cdo 473/2003). Otázka k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků kupní smlouvy, je proto otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, který netrpí žádnými právními vadami způsobujících jeho neplatnost, a to ani nedostatkem vůle žalovaného k jeho uzavření (neboť uzavíral smlouvu v písemné formě, jejímž obsahem bylo rovněž ujednání, že smlouva byla sepsána podle pravé, svobodné a omylu prosté vůle obou stran, což bylo před notářem stvrzeno vlastnoručními podpisy obou stran) poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků a jak měla být jejich vůle interpretována, napadá správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.

Pokud by tedy dovolatel namítal, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba uvést, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení měnit a tato námitka je na místě pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle ust. § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 a ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001) řeší v daných případech problematiku absolutní neplatnosti smluv, jejichž obsahem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, což není řešený případ.

V daném případě, byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva, která obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 588 a násl. občanského zákoníku) a nejde ani o smlouvu, která by obcházela zákon nebo s ním byla v rozporu nebo byla v rozporu s dobrými mravy. Rovněž nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena v tísni.

V předmětné kupní smlouvě byla v čl. III. dohodnuta smluvní cena ve výši 600. 000 Kč s tím, že tato kupní cena představuje závazek prodávajícího ze smlouvy o půjčce ze 17. 4. 1998 a realizací této kupní smlouvy se tento závazek vyrovná .

Z uvedeného ujednání je zřejmé, že z něho nevyplývá vůle účastníků sjednat propadnutí zástavy, ale obsahuje způsob vyrovnání (započtení) vzájemných pohledávek (pohledávky z půjčky na základě smlouvy ze dne 17. 4. 1998 a kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 17. 4. 1998).

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná, včetně výše uvedeného ujednání o způsobu úhrady kupní ceny, nelze tomuto posouzení vytýkat, že by bylo v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2005

JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.

předseda senátu