26 Cdo 1844/99
Datum rozhodnutí: 14.12.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1844/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. J., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 146/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 1999, č.j. 11 Co 572/98-35, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 1999, č.j. 11 Co 572/98-35, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. června 1998, č.j. 9 C 146/97-22, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30.6. 1998, č.j. 9 C 146/97-22, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 25, I. kategorie, sestávajícího z tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, v 9. podlaží domu č.p. 1200/12, P. (dále "předmětný byt") a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu, že bez souhlasu žalobkyně přenechal část tohoto bytu do podnájmu J. G. a R. V. (každé z nich jeden pokoj), že obě zde bydlely až do června 1997 (prvá z nich asi dva roky a druhá tři roky), že za užívání části bytu platili I. J. (dceři zemřelé manželky žalovaného), která podnájem sjednávala, a že k vystěhování obou podnájemnic došlo poté, kdy byl žalovaný upozorněn žalobkyní (při jednání konaném dne 21.5.1997) na to, že přenechání části bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele je hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu. Dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. musí být dán v době podání žaloby. Protože v dané věci tento předpoklad splněn nebyl, když žaloba byla podána dne 17.7.1997 a podnájem byl ukončen v červnu 1997 (poté, co si žalovaný uvědomil možné následky svého protiprávního jednání), soud prvního stupně neshledal naplnění tohoto výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.3.1999, č.j. 11 Co 572/98-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a proti svému rozsudku připustil dovolání. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žaloba není důvodná, neboť uplatněný výpovědní důvod nebyl dán "v době podání předmětné výpovědi, resp. podání žaloby", a nebyl dán ani v době rozhodování soudu. Předpoklad, že tento výpovědní důvod musí v době podání výpovědi existovat, vyplývá podle názoru odvolacího soudu "nejen z logiky uplatnění i ostatních výpovědních důvodů dle § 711 odst. 1 o.z., tj. - negativně vyjádřeno - nelze uplatnit skutečnosti, které v době podání výpovědi neexistují". V této souvislosti poukázal na ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák., z něhož vyplývá, že potřeba pronajímatele (dalších zde uvedených osob) musí být dána v době podání výpovědi (nikoliv v minulosti), jakož i na ustanovení § 711 odst. 1 písm. c/ obč.zák., v němž je jako jeden ze způsobu porušení povinnosti nájemce bytu uvedena skutečnost, že nájemce "nezaplatil" nájemné (úhradu za služby) za zde stanovenou dobu. V odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že použitím dokonavého tvaru slovesa ("nezaplatil") měl zákonodárce na mysli, že toto porušení muselo existovat kdykoliv v době před podáním výpovědi; pokud by stejný cíl sledoval i u jiného hrubého porušení povinnosti nájemce bytu ve smyslu citovaného ustanovení, nepochybně by to v tomto ustanovení výslovně zakotvil. Připuštění dovolání odůvodnil tím, že otázka existence uvedeného výpovědního důvodu ke dni podání výpovědi z nájmu bytu je otázkou zásadního právního významu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. nebyl v dané věci naplněn, neboť v době podání výpovědi již k porušování povinností ze strany žalovaného nedocházelo, když "nepovolený podnájem cizím osobám byl zrušen". Poukazuje na to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný hrubým způsobem porušil povinnosti nájemce, když předmětný byt přenechal bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jinému. Uvádí, že zamítnutím žaloby "byly poškozeny práva a oprávněné zájmy pronajímatele a tím mu bylo upřeno základní právo z titulu vlastnictví domu ....". Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné.

Přípustnost dovolání v dané věci je - při neexistenci obligatorně posuzovaných vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu nebyla vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, ale je vymezena toliko v odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení právních otázek, jež byly pro rozhodnutí významné (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7).

V dané věci měl pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující význam výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč.zák.

Ve smyslu ustanovení § 719 odst. 1 věty prvé a druhé obč.zák., pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti § 711 odst. písm. d/ obč.zák. Z posléze citovaného ustanovení pak vyplývá, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, a z důvodu (mimo jiné), že nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu.

V této souvislosti lze připomenout, že za porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 obč.zák. ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 věty prvé a druhé obč.zák. je třeba považovat i případ, kdy je byt (jeho část) přenechán nájemcem do podnájmu jinému, aniž by za to nájemce získal od podnájemce protiplnění (nejde-li ovšem o případ, kdy nájemce přijme do bytu jinou osobu za účelem soužití s ní ve společné domácnosti - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2000, sp.zn. 26 Cdo 250/99).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, dále rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43), rozhodným okamžikem, ke kterému soud posuzuje existenci výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi pronajímatele, je okamžik dání (doručení) výpovědi nájemci bytu. Výpověď z nájmu bytu může být též obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; v takovém případě je výpověď z nájmu účinná doručením tohoto návrhu nájemci (srov. rozhodnutí uveřejné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 26). Okolnosti, dokládající existenci uplatněného výpovědního důvodu v řízení o přivolení k výpovědi tvrdí a prokazuje (nabízí o tom důkazy) pronajímatel.

Při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. nelze pominout, že zde upravený výpovědní důvod (stejně tak jako výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.), je zjevně sankční povahy; sleduje cíl postihnout hrubé porušení povinností nájemcem bytu. Z povahy tohoto výpovědního důvodu pak vyplývá, že jej zakládají i skutečnosti, nastalé za trvání nájemního vztahu k právnímu předchůdci stávajícího pronajímatele; dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď (mimo jiné) podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. zásadně za stejných předpokladů jako vlastník původní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 863/97, rozsudek ze dne 31.3.1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1997 a 1999, pod pořadovými čísly 84 a 86).

Porušení povinností nájemce bytu, vyplývajících z daného nájemního vztahu, zakládá výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. v případě, dosáhne-li takové intenzity, že je lze posoudit jako "hrubé"; z hlediska sankční povahy tohoto výpovědního důvodu (smyslu, účelnosti a oprávněnosti sankce) je významná i okolnost, jaká uplynula od porušení právní povinnosti doba, a to při hodnocení výkonu práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98).

Vzhledem k výslovnému znění zákona (§ 719 odst. 1 věty prvé a druhé obč.zák. ve spojení s § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.), je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako "hrubé" porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Skutkové okolnosti zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. jsou tedy definovány tak, že jde o "porušení" povinnosti nájemce nepřenechat byt (jeho část) do užívání jinému bez souhlasu pronajímatele. Z hlediska naplnění daného výpovědního důvodu je proto rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo, byť se nájemce dopustil tohoto jednání před tím, než mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže.

Naplnění uvedeného výpovědního důvodu nelze tedy podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Takovýto výklad nejen že nemá oporu ve znění zákona (ustanovení § 719 odst. 1 větě prvé a druhé obč.zák.), ale byl by i v rozporu s výše zmíněnou povahou výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. Ve svých důsledcích by pak vedl k neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, jehož zájmy jsou chráněny požadavkem jeho souhlasu s podnájmem, neboť nájemce by mohl (případně i opakovaně) - za situace, kdy ukončí nedovolený podnájem před dáním výpovědi - porušovat svoji povinnost, aniž by pronajímatel mohl účinně bránit svoje zájmy.

I v řízení o přivolení k výpovědi z daného výpovědního důvodu má ovšem svoje místo úvaha, zda výkon práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu o aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. musí být podložena konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36).

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč.zák. není správný; dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně.

Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo podle § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. zrušeno i toto rozhodnutí, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2000

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková