26 Cdo 1840/2002
Datum rozhodnutí: 11.06.2003
Dotčené předpisy: § 118a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1840/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 136.613,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 388/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2002, č. j. 12 Co 463/2001-70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2002, č. j. 12 Co 463/2001-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 136.613,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že podle § 8 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, hospodaří s domem č. p. 97 v P., že žalovaná byla nájemkyní nebytového prostoru č. 501 o třech místnostech s příslušenstvím o celkové výměře 53 m2 v šestém podlaží tohoto domu (dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory ), že její nájemní vztah k nebytovým prostorám zanikl na základě písemné výpovědi ke dni 31. prosince 1995, že nebytové prostory dosud nevyklidila, že od května 1996 do května 2000 dluží na nájemném a zálohách na služby žalovanou částku, a že v této částce jí vzniklo bezdůvodné obohacení.

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) poté, co jeho platební rozkaz ze dne 24. dubna 2001, č. j. 14 C 388/2000-24, byl v důsledku včas podaného odporu žalované zrušen rozsudkem ze dne 19. června 2001, č. j. 14 C 388/2000-49, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 29. března 1994 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemkyní uzavřena ohledně předmětných nebytových prostor nájemní smlouva, že takto vzniklý nájemní vztah žalované k nebytovým prostorám zanikl na základě písemné výpovědi ke dni 31. prosince 1995, že žalovaná nebytové prostory dosud nevyklidila, a že od května 1996 do května 2000 dluží na nájemném a zálohách na služby částku 136.613,- Kč. Žalovanou částku žalobkyni přiznal jako dlužné nájemné a o příslušenství pohledávky rozhodl s poukazem na ustanovení § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ).

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. února 2002, č. j. 12 Co 463/2001-70, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. ledna 1998, č. j. 13 C 257/96-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 1998, č. j. 11 Co 158/98-66, a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 E 305/99 vzal shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že nájemní vztah žalované k předmětným nebytovým prostorám zanikl na základě výpovědi žalobkyně ke dni 31. prosince 1995. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud především dovodil, že užívá-li, jako v souzené věci, bývalý nájemce nebytové prostory i po skončení nájemního vztahu, získává prospěch plněním bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., resp. vzniká tím bývalému pronajímateli škoda ve smyslu § 420 a násl. obč. zák. Poté rovněž dovodil, že soud nemůže žalobci (bývalému pronajímateli) požadované plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení, požaduje-li je s odkazem na uzavřenou smlouvu (jako plnění smluvní), aniž došlo ke změně žaloby, a pokračoval, že žaloba na plnění ze smlouvy se opírá o jiný skutkový základ a také o jinou právní normu než žaloba z bezdůvodného obohacení nebo na náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V dovolání především zdůraznila, že podala žalobu na zaplacení částky 136.613,- Kč s příslušenstvím, resp. na vydání bezdůvodného obohacení v této částce . Poté s odkazem na ustanovení § 118a o.s.ř. namítla, že odvolací soud přistoupil k zamítnutí žaloby bez splnění poučovací povinnosti podle citovaného ustanovení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že žalobkyně požadovala žalovanou částku jako plnění smluvní, a že nedošlo-li ke změně žaloby, nemohla jí být přiznána jako plnění, o které s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu ve skutečnosti mohlo jít, tedy jako plnění z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody.

V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i poté, co byl občanský soudní řád novelizován zákonem č. 30/2000 Sb.

V projednávané věci žalobkyně v žalobě mimo jiné uvedla, že žalovaná byla nájemkyní předmětných nebytových prostor, že její nájemní vztah zanikl na základě písemné výpovědi ke dni 31. prosince 1995, že nebytové prostory dosud nevyklidila, že od května 1996 do května 2000 dluží na nájemném a zálohách na služby žalovanou částku, a že v této částce jí vzniklo bezdůvodné obohacení. Zbývá připomenout, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že nájemní vztah žalované k předmětným nebytovým prostorám zanikl na základě písemné výpovědi ke dni 31. prosince 1995, že po ukončení nájemního vztahu žalovaná nebytové prostory nevyklidila, a že k jejich vyklizení došlo až v rámci výkonu rozhodnutí dne 22. září 1999. Z žaloby tedy vyplývalo a provedeným dokazováním bylo prokázáno, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory i po ukončení nájemního vztahu. Užíváním nebytových prostor po ukončení nájemního vztahu jí tak vznikalo bezdůvodné obohacení; mohlo však jít rovněž o nárok z titulu náhrady škody. Za této situace je zřejmé, že v případě žalované částky nešlo o plnění ze smlouvy, a že skutková tvrzení obsažená v žalobě (i s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) umožňovala posoudit uplatněný nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, resp. náhrady škody.

I kdyby odvolací soud pokládal žalobu za vnitřně rozpornou potud, že žalobkyně v ní označila požadovanou částku rovněž jako dluh na nájemném a zálohách na služby, nemohl bez splnění poučovací povinnosti vůči žalobkyni žalobu v konečném důsledku zamítnout. Vzhledem k výsledkům důkazního řízení bylo tedy jeho povinností žalobkyni nejprve přesně a určitě poučit, jak to vyplývá z ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř (citované ustanovení je za použití § 211 o.s.ř. použitelné i v odvolacím řízení), tj. z ustanovení, na něž žalobkyně výslovně v dovolání odkázala.

Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů

řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. června 2003

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu