26 Cdo 1837/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1837/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce městské části P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 182/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2004, č.j. 64 Co 551/2003-97, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, advokáta, V. M., na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.025,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2003, č.j. 18 C 182/2000-74, přivolil k výpovědi z nájmu bytu II. kategorie sestávajícího z kuchyně, 2 pokojů a příslušenství: WC, koupelna, ve 2. nadzemním podlaží domu číslo popisné 1273, P. (dále jen předmětný byt ), kterou dal žalobce žalovanému v žalobním návrhu s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně shledal výpověď z nájmu podle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ze dne 20. 9. 2000, doručenou žalovanému 19. 5. 2000 (správně 19. 5. 2001) důvodnou, neboť žalovaný byt neužíval bez vážného důvodu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný od roku 1995 bydlel v J. (nejdříve na adrese K., posléze od roku 1998 na adrese M.), protože tam měl do roku 2001 přítelkyni M. B., se kterou žil a s níž má dceru, a od 1. 1. 1998 zde bydlel i kvůli pracovním závazkům, že v době doručení výpovědi z nájmu bytu pracoval žalovaný u společnosti H.-P. s.r.o., Ch., jako odborný poradce pro středisko M. v B. s uvedením přechodného bydliště v J., kam mu byla doručena i výpověď (na rozdíl od neúspěšného pokusu o doručení na adresu předmětného bytu), že v období od 1. 3. 2001 do 28. 10. 2001 pracoval žalovaný u společnosti S. B. spol. s r.o., kde měl na starosti S. kraj, území h. m. P. a V. kraj a že tento pracovní poměr, který žalovanému umožňoval pracovat v místě trvalého bydliště tj. na adrese předmětného bytu, byl ukončen dohodou. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný poté podnikal v J. na základě vystaveného živnostenského listu s místem podnikání do 24. 6. 2002, J., po tomto datu se sídlem v předmětném bytě. Místním šetření soud zjistil, že u předmětného bytu se nenachází jmenovka žalovaného, ani na zvonku nebo schránce. Ve věci bylo vyslechnuto 5 sousedů, kteří vesměs vypovídali, že žalovaného jako nájemníka předmětného bytu neznají, někteří uvedli, že znají pouze jeho jméno. Tito nájemníci žalovaného ani v domě a bytě neviděli. Pouze svědek M. Š. uvedl, že žalovaného zná, chodí s ním 1x za měsíc na pivo a jinak ho vídá jednou za týden. Této výpovědi však soud neuvěřil pro rozpornost s ostatními svědeckými výpověďmi a protože z doručenek soudu vyplývá, že ani v jednom případě se žalovanému nepodařilo doručit na adresu předmětného bytu, a to ani v projednávané věci, ani v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 97/1999 (o nahrazení souhlasu pronajímatele žalobce k výměně předmětného bytu za jiný byt v P.). V době, kdy byl žalovaný zaměstnán ve společnosti S., se sídlem v B., tedy od roku 2001, bydlel v J., nejprve u své matky na adrese K., poté se ještě v roce 2001 odstěhoval na adresu K.; od listopadu 2002 bydlel na adrese R. Soud prvního stupně byl proto toho názoru, že žalovaný všechny své pracovní aktivity soustřeďoval do oblasti J. a nešlo ani o situaci, kdy by získal předmětný byt v době, kdy pracoval mimo P. (nájemní smlouva je ze dne 29. 11. 1996 a žalovaný začal pracovat u společnosti H.-P. s.r.o. až od 1. 1. 1998). Soud prvního stupně při úvaze o přivolení k výpovědi z nájmu zohlednil i osobu pronajímatele, jenž přiděluje byty v obvodu P. občanům, kteří žádají o byt, přiděluje přístřeší a zajišťuje byty pro sociálně slabé rodiny.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č.j. 64 Co 551/2003-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s doplněním, že jde o byt nacházející se přímo proti vstupu do druhého nadzemní podlaží ze schodiště vedoucího z prvního nadzemního podlaží a že dům s předmětným bytem se nachází v katastrálním území V., ve výroku o nákladech řízení rozsudek změnil tak, že jejich náhrada činí 6.174,90,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav dostatečným způsobem (s upřesněním, že výpověď z nájmu byla doručena žalovanému dne 19. 5. 2001), opatřil tak podklady pro závěr, že žalovaný předmětný byt bez vážných důvodů neužívá, a uplatněný nárok posoudil správně i po stránce právní. Soud prvního stupně se dle názoru soudu odvolacího náležitě vypořádal s tím, z jakého důvodu neuvěřil výpovědi svědka M. Š. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považoval výpověď svědkyně M. B. za věrohodnou, neboť vypovídala shodně v projednávané věci i v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 97/1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný veškeré své aktivity (nejen pracovní) včetně potřeby bydlení realizoval dlouhodobě v J. a okolí a předmětný byt, který nepotřeboval k bydlení, prakticky opustil, nelze dle přesvědčení odvolacího soudu ani dovodit, že důvody, pro které tento byt neužíval, byly přechodné povahy, a proto je výpověď důvodná.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Otázku zásadního právního významu dovolatel vymezil tak, zda je možné, aby nájemce vykonával zaměstnání mimo obec, ve které bydlí, aniž by ztratil nárok na zachování nájemního vztahu k bytu, a dále zda je možné posuzovat důvodnost výpovědi z nájmu bytu k jinému časovému období než k okamžiku doručení výpovědi. Žalovaný pak v dovolání namítá, že se odvolací soud již nezabýval tím, kde žalovaný bydlel v roce 2001 (kdy mu byla doručena výpověď), ani věrohodností svědkyně Marcely Brůnové, na jejíž výpovědi stojí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle dovolatele je závažným důvodem, že předmětný byt v minulosti užíval pouze o víkendech a nikoli během týdne, kdy byl pracovně vázán mimo P., právě výkon práce mimo obec, kde se nachází předmětný byt. Otázka přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla proto dle názoru dovolatele posouzena v rozporu s hmotným právem a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání zamítnout, neboť bylo prokázáno, že v projednávané věci jde jednoznačně o dlouhodobé neužívání předmětného bytu, a to bez vážných důvodů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

V projednávané věci však žalovaný odvolacímu soudu zejména vytýká, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně naplněnosti výpovědního důvodu jen proto, že vyšel z nesprávných skutkových zjištění. Touto námitkou ovšem fakticky neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Posléze uvedený dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. (viz § 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů a na něm založených skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (oproti skutkovému závěru soudů obou stupňů, že žalovaný prokazatelně bydlel v Jihlavě) a z něj dovozuje nesprávnost právního závěru o důvodnosti výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.



Dovolatelem předestřené právní otázky pak zásadního právního významu nejsou, neboť jsou ustálenou soudní praxí již vyřešeny a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.

Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit 2, pod č. 26). Nelze však již souhlasit s jeho námitkou, že se odvolací soud zabýval tím, kde žalovaný bydlel v r. 2000 a nikoli v r. 2001, kdy mu byla doručena výpověď. Z rekapitulace skutkových zjištění soudu prvního stupně (z nichž vycházel i soud odvolací) uvedené na jiném místě odůvodnění tohoto usnesení totiž jednoznačně vyplývá, že odvolací soud shledal naplnění výpovědního důvodu ke dni doručení výpovědi žalovanému.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyplývá (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003), že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá občas) byt k účelu, k němuž je určen. O neužívání (občasné užívání) bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení. Vážnými (závažnými) důvody neužívání (občasného užívání) bytu jsou pouze takové okolnosti, které brání nájemci, aby byt užíval (aby ho užíval soustavně a nikoli pouze občas). Vážnost (závažnost) důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážným (závažným) důvodem, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda vážné (závažné) důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (je nájemcem užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Na základě výše shrnutých nezpochybnitelných skutkových zjištění, z nichž klíčový význam má okolnost, že žalovaný předmětný byt prakticky opustil, dospívá dovolací soud k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s hmotným právem, když k výpovědi z nájmu bytu přivolil, neboť věc posoudil v souladu s právě uvedenými hledisky. Jestliže Nejvyšší soud v projednávané věci zásadní právní význam neshledal, nemohl ani dovodit přípustnost dovolání.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co u ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu