26 Cdo 1827/2004
Datum rozhodnutí: 15.09.2005
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1827/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované T. Č., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 8 C 117/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2003, č.j. 14 Co 350/2003-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č.j. 8 C 117/2001-28, uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 10, II. kategorie, sestávající z jedné místnosti a příslušenství, ve čtvrtém podlaží domu č.p. 660 v P. (dále předmětný byt nebo byt ) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná v řízení neprokázala, že žila se svojí babičkou M. Č., nájemkyní předmětného bytu, v den její smrti (6. 1. 1996) ve společné domácnosti, a že nesplnila podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč.zák. Na základě toho shledal žalobu na vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodnou.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č.j. 14 Co 350/2003-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že podmínkou pro přechod práva nájmu bytu na osoby uvedené v § 706 odst. 1 větě první obč.zák. je existence (realizace) úmyslu vytvořit trvalé životní společenství; za takovéto společenství nelze považovat (byť časté a nikoliv krátkodobé) návštěvy za účelem péče o rodinného příslušníka. I když tedy žalovaná (tehdy ještě nezletilá) za svojí babičkou do bytu před její smrtí docházela a společně se svým otcem jí poskytovala péči, nešlo o soužití žalované s nájemkyní bytu ve společné domácnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že úmysl žít trvale společně s nájemcem je vždy velmi sporný u nezletilých dětí, když jsou odkázány na výchovu a rozhodování svých rodičů .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že řeší otázku přechodu nájmu bytu na nezletilou vnučku v rozporu s hmotným právem, když v podstatě vylučuje možnost přechodu nájmu bytu na nezletilou vnučku , jakož i v tom, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítá, že žalobce nepřípustně ovlivňoval svědky, že soud toto jeho jednání akceptoval a že tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že v řízení prokázala, že se rozhodla se souhlasem rodičů žít od října 1995 se svojí babičkou ve společné domácnosti, když předtím k ní docházela pouze na návštěvy, a odvolacímu soudu vytýká nesprávnost právního posouzení jejího soužití s babičkou. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci spatřuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky přechodu práva nájmu bytu na nezletilé dítě (vnučku zemřelé nájemkyně bytu). Uvedená otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku, jejíž výklad je v judikatuře soudů ustálen a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného ve zprávě NS ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod č. 34, str. 202, podle něhož není vyloučeno, aby právo osobního užívání (nyní právo nájmu) bytu přešlo na nezletilé dítě. V uvedeném judikátu se dále uvádí, že v případech, v nichž jde o soužití nezletilého dítěte (vnuka, vnučky) s uživatelem bytu (s prarodičem), je třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 10/2001 pod č. 119) výslovně připouští přechod práva nájmu bytu na nezletilé dítě; současně dovozuje, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu vykonává nezletilé dítě prostřednictvím svých zákonných zástupců (§ 26 obč.zák.) a v případě střetu zájmu pak prostřednictvím soudem ustanoveného zvláštního zástupce (§ 30 obč.zák.).

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí vycházel z právního názoru (odpovídajícího ustálené judikatuře), že právo nájmu bytu může přejít na nezletilou vnučku nájemkyně bytu; dovolatelka se mýlí, dovozuje-li rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem z toho, že odvolací soud v podstatě takovýto případ přechodu nájmu vyloučil. Jeho zamítavé rozhodnutí nespočívá na právním názoru, že podle § 706 odst. 1 obč.zák. nepřichází přechod práva nájmu bytu na (tehdy nezletilou) žalovanou v úvahu, ale na právním názoru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod práva nájmu ve smyslu uvedeného ustanovení, který odvolací soud učinil na základě skutkového závěru, že v dané věci nebyl prokázán úmysl žalované žít se svojí babičkou v trvalém životním společenství.

Dovolatelka uvedený skutkový (a z něho vycházející právní) závěr odvolacího soudu zpochybňuje námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem a předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s původní nájemkyní.

Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká vadu řízení při provádění dokazování, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.

Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. září 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu