26 Cdo 1824/2014
Datum rozhodnutí: 16.12.2014
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 452 obč. zák., § 457 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 1824/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bc. O. U. , zastoupeného JUDr. Evou Jirákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované B. M. , zastoupené Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o zaplacení částky 69.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 68/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Českém Krumlově (soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 2 C 68/2013-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 69.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl vzájemnou žalobu na nahrazení projevu vůle uzavřít nájemní smlouvu a uložení povinnosti zaplatit žalobci zálohu na nájem ve výši tří měsíčních nájmů ve výši 69.000,- Kč a další nájmy, jak je uvedeno v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí (o nájmu nebytových prostor) dále též jen Smlouva , na základě které zaplatil žalobce (budoucí nájemce) žalované (budoucí pronajímatelce) zálohu na nájemné ve výši 69.000,- Kč, je neplatná, a na straně žalované proto vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť získala plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ). Důvody neplatnosti spatřoval jednak v tom, že Smlouva neobsahovala všechny náležitosti vyžadované pro smlouvu o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., a to konkrétně výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor nebo způsob jejího určení (v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2041/2013, a sp. zn. 32 Odo 807/2003), a dále v tom, že předmět nájmu byl neurčitě vymezen. Neshledal důvodnou kompenzační námitku žalované - žalobce se na její úkor bezdůvodně neobohatil, neboť předmětné nebytové prostory neužíval (byl mu pouze umožněn přístup do domu a přilehlé zahrady), ani nebyly naplněny předpoklady pro náhradu škody.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) dále jen o. s. ř. , odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze v řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí ve věci, tedy pro posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně na základě plnění z neplatného právního úkonu, bylo klíčové posouzení platnosti Smlouvy, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že je neplatná, a to jednak pro rozpor se zákonem (neobsahovala ujednání o výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor), a dále pro neurčitost ve vymezení předmětu nájmu. Dovolatelka sice zpochybnila oba tyto závěry, nicméně pokud brojila proti prvému z nich, dovolání v tomto směru postrádá řádné vymezení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka v úvodu dovolání toliko citovala ustanovení § 237 o. s. ř. a přípustnost výslovně specifikovala jen ve vztahu k posouzení její kompenzační námitky; ve vztahu k závěru o neplatnosti Smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu pak toto lze dovodit z obsahu dovolání (nesouhlasila s tímto závěrem odvolacího soudu s tím, že její názor podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Ve vztahu k závěru odvolacího o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem, pak uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, nevyplývá ani z jeho obsahu, neboť v tomto směru pouze poukazovala na to, že na danou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, z něhož vycházel odvolací soud. Takové vymezení však nelze podřadit pod žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pokud pak v závěru dovolání uvedla, že napadený rozsudek trpí závažnými vadami a že v daném řízení je řešena otázka, která nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. která měla být posouzena jinak, zejména v kontextu s aktuálním pojetím soukromého práva, principy jednoty a bezrozpornosti právního řádu a současně i ust. § 3 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s ust. § 3030 občanského zákoníku , není zřejmé, kterou z právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, má na mysli. Dovolání proto v této části trpí vadami (chybí obligatorní náležitost dovolání srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v řízení pokračovat.

Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud shledal Smlouvu neplatnou, nemohou ani další námitky nesprávného právního posouzení platnosti Smlouvy (ohledně které již byly podmínky přípustnosti obsahově řádně vymezeny), naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení této otázky by se nemohlo v poměrech žalované nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zbývá ještě posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k závěru odvolacího soudu ohledně kompenzační námitky. Dovolatelka v tomto směru namítala, že odvolací soud se při posouzení její kompenzační námitky (domáhala se vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalobce užíval předmětné nebytové prostory a přidružené nemovitosti a přilehlou zahradu ) odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2009 (správně sp. zn. 33 Odo 49/2006). Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu se však týká situace, kdy nájemce po skončení nájmu neodevzdal nebytové prostory, jedná se tudíž o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaná (ze své vůle) umožnila, aby žalobce užíval nebytové prostory, resp. prostory přilehlé ještě před uzavřením nájemní smlouvy; ten je však neužíval (jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze v dovolacím řízení zpochybnit).

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu