26 Cdo 1822/2003
Datum rozhodnutí: 01.10.2004
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1822/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně K. ž., a. s., proti žalovanému Z. M., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 1/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 24 Co 361/2002-132, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. ledna 2001, č. j. 24 Co 626/2000-72, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Berouně (soudu prvního stupně) ze dne 31. května 2000, č. j. 4 C 1/98-56, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V citovaném zrušujícím rozhodnutí vyslovil odvolací soud závazný právní názor (226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ), že byl-li byt poskytnut do nájmu babičce žalovaného M. H., která nebyla zaměstnancem pronajímatele a ani osobou, která má v bytě bydlet proto, že by jinak byl ohrožen provoz objektu nebo znemožněn výkon jejího zaměstnání, a nezavázala-li se navíc M. H. ani k zajišťování prací, na které byl nájem bytu vázán, lze nájemní smlouvu ze dne 1. dubna 1992 pokládat za obecnou smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. OZ (nejde o smlouvu o nájmu služebního bytu ); za této situace nelze otázku dalšího nájmu bytu po smrti babičky žalovaného posuzovat podle ustanovení § 713 OZ (které se vztahuje na případy, kdy se jedná o služební byt), nýbrž podle ustanovení § 706 odst. 1 OZ (upravující obecně přechod nájmu bytu po smrti nájemce) . Pro úplnost zbývá dodat, že v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2001, č. j. 4 C 1/98-84, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 20. listopadu 2001, č. j. 24 Co 464/2001-98, pro nepřezkoumatelnost (podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a věc mu byla opětovně vrácena k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 18. března 2002, č. j. 4 C 1/98-108, opětovně zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit služební byt o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím (dále jen předmětný byt , resp. byt ) v přízemí domu čp. 79 v K. D. P. (dále jen předmětný dům , resp. dům ) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 24 Co 361/2002-132, v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu a pronajímatelkou bytů v něm se nacházejících, že rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v B. ze dne 23. března 1990 o přidělení podnikového bytu (dále jen rozhodnutí ze dne 23. března 1990 ) byl babičce žalovaného M. H. (v něm uvedené nesprávné křestní jméno F. bylo úředně opraveno) přidělen předmětný byt s odkazem na ustanovení § 24 zákona č. 41/1964 Sb., že dne 1. dubna 1992 uzavřela žalobkyně s babičkou žalovaného M. H. ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu (dále jen nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992 ), že babička žalovaného nebyla v té době zaměstnankyní žalobkyně a že nájemní právo k bytu jí bylo takto zřízeno poté, co zemřel její manžel jako nájemce bytu a zaměstnanec žalobkyně. Dále zjistil (zejména ze svědeckých výpovědí A. H., V. S., J. K., H. V., matky žalovaného V. Š., J. P. /zaměstnankyně žalobkyně/, J. Č. /souseda žalovaného/, J. M. /otce žalovaného/), že žalovaný žil dlouhou dobu v předmětném bytě se svou babičkou, že z tohoto bydliště dojížděl do zaměstnání do P., že v bytě pobýval i v den smrti babičky (v ten den v ranních hodinách z něj odjel do zaměstnání) a že jinou možnost bydlení neměl. Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že nebyla-li M. H. v době přidělení bytu, tj. ke dni 23. března 1990, a ani později zaměstnankyní žalobkyně, pak jí přidělený byt (bez ohledu na právní důvod přidělení) nemohl mít ve vztahu k ní charakter bytu podnikového . Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992 není neplatná pro nesrozumitelnost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.) a že vzhledem k výše uvedenému byla způsobilá založit jen obecný nájemní vztah k předmětnému bytu podle § 685 a násl. obč. zák. Poté uzavřel, že na žalovaného přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. právo nájmu bytu, neboť splňoval vedle předpokladu neexistence vlastního bytu i další předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti. Proto žalobu (v konečném důsledku) zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytkla, že za předsednictví jiného předsedy senátu bez dalšího potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv byl postižen stejnými vadami (závěr, že žalovaný žil ve společné domácnosti s babičkou v den její smrti, postrádal jakékoliv odůvodnění) jako jeho druhý rozsudek, který byl právě pro tyto vady odvolacím soudem zrušen. Současně uvedla, že výpovědi svědků navržených žalovaným nejsou objektivní vzhledem k blízkému vztahu svědků se žalovaným, že navíc jsou rozporuplné a že odvolací soud z důvodů uvedených v dovolání zcela subjektivně přistupoval i ke svědeckým výpovědím J. P. a J. Č. Ačkoli žalovaný podle žalobkyně za této situace neunesl důkazní břemeno, spokojil se odvolací soud s jeho tvrzením o spolužití v bytě a o společném uhrazování nákladů, tedy s nepodloženým konstatováním o bydlení žalovaného s babičkou a s názorem, že z chování žalovaného i babičky bylo zřejmé, že žalovaný je v bytě babičky doma ; má zato, že odvolací soud neposoudil danou věc objektivně a nepřihlédl k důkazům, z nichž nelze dovodit bydlení žalovaného v bytě babičky. Podle dovolatelky nevzal odvolací soud na vědomí ani to, že po smrti M. H. byl byt přidělen zaměstnankyni paní K., která se však do něj v důsledku jeho obsazenosti žalovaným nemohla nastěhovat. Odvolacímu soudu také vytkla, že vyložil pojem společná domácnost volněji a tudíž v rozporu s ustanovením § 115 obč. zák., a namítla, že o společnou domácnost jde v případě soužití dvou a více fyzických osob trvalého rázu a že pro naplnění tohoto pojmu nepostačí občasné návštěvy či přespání, přechodné ubytování, výpomoc v domácnosti apod. Podle žalobkyně odvolací soud při hodnocení rozhodnutí ze dne 23. března 1990 nepřihlédl k tomu, že organizace byly při nakládání s podnikovými byty omezeny a vázány na příslušné správní úřady . Je-li předmětný byt v jejím vlastnictví a je-li určen k ubytování jejích zaměstnanců, jde podle jejího názoru o služební byt podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), jednající prostřednictvím osoby uvedené v § 21 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., která má právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním vyhovujícím rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Lze pouze připomenout, že pro účely přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je směrodatné, že rozhodování soudu prvního stupně bylo usměrněno závazným právním názorem odvolacího soudu; je ovšem nerozhodné, že tento právní názor byl vysloven ve zrušujícím rozhodnutí, které bezprostředně nepředcházelo rozsudku soudu prvního stupně potvrzenému napadeným rozsudkem.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) shledal, že dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Existenci vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. odůvodnila dovolatelka konstatováním, že v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen přesto, že trpěl stejnými vadami jako jeho druhý rozsudek, který byl právě pro tyto vady odvolacím soudem zrušen. Podle žalobkyně postrádal jakékoliv odůvodnění závěr soudu prvního stupně, že žalovaný žil ve společné domácnosti s babičkou v den její smrti. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně v rozsudku ze dne 18. března 2002, č. j. 4 C 1/98-108, řádně vyložil, které skutečnosti (významné pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti) má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy (zejména svědecké) opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (srov. odůvodnění citovaného rozsudku). Takto zjištěný skutkový stav věci pak posoudil podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. a dovodil, že na žalovaného přešel nájem bytu podle § 706 odst. 1 občan. zák., neboť je vnukem nájemkyně M. H. a v den smrti s ní v bytě žil a nemá vlastní byt . Jestliže za tohoto stavu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nelze dovozovat, že řízení bylo z důvodů namítaných dovolatelkou postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti napadenému rozsudku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.

Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992 není smlouvou o nájmu služebního bytu, že ji lze pokládat za (obecnou) smlouvu o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. a že za této situace připadá v úvahu (není za použití § 709 obč. zák. vyloučena) aplikace ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. o přechodu nájmu bytu. Poté půjde rovněž o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit, že žalovaný žil se svou babičkou v den její smrti ve společné domácnosti, tedy zda je naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.

Pojem služební byt není v občanském zákoníku nijak vymezen. Ustanovení § 685 odst. 3 obč. zák., jde-li o kritéria služebního bytu a podmínky, za nichž lze uzavřít smlouvu o nájmu služebního bytu, odkazují na zvláštní zákon; v souvislostech dané věci nelze opomenout ani ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák., podle něhož se osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace, tj. bytů dříve podnikových, vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a služebních (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku - citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 nařízením vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. § 7 vládního nařízení), změnilo (dnem 5. března 1992, tj. ke dni účinnosti zákona č. 102/1992 Sb.) na nájem služebního bytu pouze tehdy, splňovaly-li tyto byty kritéria stanovená zákonem pro služební byty; pokud tyto podmínky nebyly splněny, změnilo se takové osobní užívání na nájem (§ 871 odst. 4 obč. zák.) - srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Tímto zvláštním zákonem , resp. zákonem , je zákon č. 102/1992 Sb., jehož bude použito vzhledem k době, o níž v dané věci jde ve znění před novelami provedenými zákony č. 227/1997 Sb. a č. 126/1998 Sb. (dále opět jen zákon č. 102/1992 Sb. ). Služebními byty podle tohoto zákona byly byty vymezené objektivně ustanovením § 7 odst. 1 písm. a/ až c/ zákona č. 102/1992 Sb. a subjektivně ustanovením § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 102/1992 Sb.

Služební byty podle § 7 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona se vyznačují vázaností na ubytování osob, u nichž je výkon práce podmíněn nutností bydlet v určitém objektu, a prostorovou souvislostí bytu s tímto objektem. Jsou to např. byty domovnické, byty určené pro ubytování různých provozních zaměstnanců, např. ve školách, sociálních zařízeních apod.

Pro určení služebních bytů podle § 7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující vlastnický nebo nájemní vztah právnické nebo fyzické osoby, pro ubytování jejichž pracovníků byt slouží, k domu nebo bytu; jinými slovy řečeno byt nebo dům, v němž se byt nachází, musí být ve vlastnictví (nájmu) té právnické nebo fyzické osoby, pro ubytování jejíchž pracovníků je určen.

Smlouvu o nájmu služebního bytu uvedeného v § 7 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 102/1992 Sb. lze uzavřít, jestliže se nájemce zavázal zajišťovat práce, na které je nájem tohoto bytu vázán (§ 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.).

Pro služební byty podle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb. je rozhodující, aby celý dům, v němž se tyto byty nacházejí, byl určen výhradně k ubytování osob uvedených v tomto ustanovení (např. vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy), a to v souladu s předpisy platnými v době, kdy o jeho výstavbě a určení bylo rozhodováno (srov. § 2 odst. 1 dnes již zrušeného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Určující zde není subjekt vlastnického práva k domu; může jít tedy i o domy, které přešly do vlastnictví obcí.

Závěr, že nebyla-li babička žalovaného M. H. v době přidělení bytu, tj. ke dni 23. března 1990, a ani později zaměstnankyní žalobkyně, pak jí přidělený byt (bez ohledu na právní důvod přidělení) nemohl mít ve vztahu k ní charakter bytu podnikového , nebyl dovoláním zpochybněn. Za takové zpochybnění nelze pokládat dovolací námitku, že odvolací soud při hodnocení rozhodnutí ze dne 23. března 1990 nepřihlédl k tomu, že organizace byly při nakládání s podnikovými byty omezeny a vázány na příslušné správní úřady .

Z obsahu spisu vyplývá, že babička žalovaného M. H. nebyla v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1992 zaměstnankyní žalobkyně a že nájemní právo k bytu jí bylo takto zřízeno poté, co zemřel její manžel jako nájemce bytu a zaměstnanec žalobkyně. Dovolací soud zastává názor, že byla-li (v rámci smluvní volnosti účastníků) nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1992 uzavřena ohledně bytu jinak splňujícího znaky služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ či b/ zákona č. 102/1992 Sb. s babičkou žalovaného jako nájemcem, který se nezavázal pro pronajímatele zajišťovat práce, na něž je nájem bytu vázán (§ 7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb.), pak ve vztahu k ní nešlo, jak správně dovodily soudy obou stupňů, o smlouvu o nájmu služebního bytu; dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že za této situace muselo ve vztahu k ní jít o obecný nájem bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. Proto je správný rovněž právní závěr, že v projednávané věci připadá v úvahu (není za použití § 709 obč. zák. vyloučena) aplikace ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. o přechodu nájmu bytu.

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V § 706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů.

Soudní praxe se ustálila v názoru, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněné pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) také vyplývá, že i když u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. (§ 179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení § 115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, jak správně namítla žalobkyně, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., předcházející nájemcově smrti, není co do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu učinit závěr, že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku ani skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Žalobkyni se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že žalovaný žil dlouhou dobu v předmětném bytě se svou babičkou, že z tohoto bydliště dojížděl do zaměstnání do Prahy a že v bytě pobýval i v den smrti babičky (v ten den v ranních hodinách z něj odjel do zaměstnání). Ve světle toho, co je ohledně předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. uvedeno v předchozím odstavci, obstojí s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu věci právní závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, tj. závěr, že žalovaný žil s nájemkyní předmětného bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř nebyl použit opodstatněně.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. října.2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu