26 Cdo 1820/2010
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




26 Cdo 1820/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ Ing. P. F. a b/A. F. , zastoupených JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8 Kobylisech, Nad Šutkou 1811/12, proti žalované Atilla Praha, a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, IČ: 61057681, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, o zaplacení částky 108.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 187/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 53 Co 378/2009-67, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.765,- Kč k rukám JUDr. Jana Kužela, advokáta se sídlem v Praze 8 Kobylisech, Nad Šutkou 1811/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 108.584,- Kč (dále též jen žalovaná částka ) spolu s tam specifikovaným poplatkem z prodlení. Částku 98.000,- Kč požadovali z titulu dlužného nájemného (ve výši 12.000,- Kč měsíčně) a úhrad za služby (ve výši 2.000,- Kč měsíčně) z bytu č. 5, I. kategorie, o velikosti 2+kk, který se nachází ve 3. patře domu č. p./č. o. 1473/7 na ulici Pobočná v Praze 4 Michli (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), a to za měsíce září a říjen 2006 a leden až květen 2008; částku 10.584,- Kč pak žádali z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z dlužných částek na nájemném a úhradách za služby za každý den prodlení s jejich placením za tam uvedená období. Následně v podání ze dne 13. listopadu 2008 uvedli, že pro případ, že by byl správný názor žalované (vyjádřený v jejím odporu proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 27. srpna 2008, č. j. 39 Ro 658/2008-18), že její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil již k 31. lednu 2007, požadují zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za prodlení žalované s vyklizením (předáním) bytu (po skončení nájmu) ve výši dvojnásobku sjednaného měsíčního nájemného za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 (viz podání na č. l. 33 35 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně dne 10. června 2009 pak sdělili, že žalovanou částku uplatňují z titulu smluvní pokuty za prodlení žalované s předáním předmětného bytu (viz protokol o jednání na č. l. 45 47 spisu).
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 18 C 187/2008-48, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 108.584,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam specifikovaného poplatku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 53 Co 378/2009-67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jako vlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu a žalovaná jako nájemkyně bytu uzavřeli dne 31. ledna 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ze dne 31. ledna 2006 , resp. nájemní smlouva ), a to pro účely ubytování zaměstnanců a externích spolupracovníků žalované, že nájemní poměr k předmětnému bytu byl sjednán na dobu určitou od 1. února 2006 do 31. ledna 2007 (čl. II. odst. 1 nájemní smlouvy) s tím, že pokud nájemní smlouva nebude jednou ze smluvních stran vypovězena nejméně dva měsíce před ukončením platnosti této nájemní smlouvy a nájemce bude bez výhrad plnit její ustanovení, prodlužuje se nájemní smlouva automaticky o dalších 12 měsíců (čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy), že žalovaná měla hradit žalobcům nájemné z bytu ve výši 12.000,- Kč měsíčně (čl. III. odst. 1 nájemní smlouvy) a úhradu za služby ve výši 2.000,- Kč měsíčně (čl. III. odst. 5 nájemní smlouvy), že v čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy se v případě ukončení platnosti této nájemní smlouvy zavázala byt vyklidit a předat pronajímateli ke dni skončení nájmu v řádném stavu s přihlédnutím k běžnému opotřebení a že pro případ prodlení s předáním (vyklizením) bytu (po skončení nájmu) se zavázala zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši dvojnásobku částky sjednaného nájemného za každý i započatý měsíc prodlení (čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy). Dále zjistily, že žalovaná neuhradila žalobcům nájemné za měsíce září a říjen roku 2006 a že předmětný byt dosud nevyklidila.
Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že v daném případě nešlo o chráněný nájem bytu ve smyslu § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen obč. zák. ), a že nájemní smlouvou ze dne 31. ledna 2006 byl založen nájemní poměr v režimu obecných ustanovení o nájmu věci ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. Poté dovodily, že tento nájemní poměr skončil uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. ledna 2007, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů pro jeho automatické prodloužení podle čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy (žalovaná totiž neuhradila žalobcům nájemné za měsíce září a říjen roku 2006). Poté uzavřely, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši dvojnásobku měsíčního nájemného (tj. v částce 24.000,- Kč) za každý i započatý měsíc prodlení od skončení nájmu, neboť je v prodlení s plněním povinnosti byt po skončení nájmu vyklidit a předat žalobcům. V této souvislosti dodaly, že žalobci požadovali po žalované smluvní pokutu za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 pouze v žalované částce 108.584,- Kč, byť jim na smluvní pokutě za uvedené období náležela suma podstatně vyšší. Výkon práva žalobců na zaplacení žalované částky přitom neshledaly z důvodů rozvedených v jejich rozhodnutích v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.); jako neopodstatněnou z důvodů opět rozvedených v jejich rozhodnutích posoudily námitku žalované na započtení pohledávky ve výši 24.000,- Kč oproti žalobou uplatněnému nároku. Za této situace žalobě na zaplacení částky 108.584,- Kč vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítla, že podle § 544 odst. 1 obč. zák. sice je možné pro případ porušení smluvní povinnosti sjednat smluvní pokutu, avšak jen za porušení povinnosti po dobu platnosti závazku, nikoliv po skončení smlouvy . V této souvislosti odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (např. na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 813/2002 a 33 Odo 111/2004), zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. 32 Odo 1260/2006 a na komentář k tomuto rozhodnutí uveřejněný na str. 19 a 20 v mimořádné příloze sešitu č. 24 z roku 2009 časopisu Právní rozhledy, z něhož citovala především právní názor, podle kterého právo na smluvní pokutu nemohlo vzniknout v okamžiku, kdy smluvní vztah zanikl . Podle jejího mínění tak odvolací soud vycházel z nesprávné interpretace hmotného práva a nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, pokud vyhověl požadavku na zaplacení smluvní pokuty účtované až poté, co smlouva skončí, a tudíž zanikne, jejím uplynutím . S poukazem na okolnosti uvedené v dovolání dále zpochybnila správnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřovala v neúplném vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.). V této souvislosti uvedla, že žalobou byl původně uplatněn nárok na nájemné, přičemž v reakci na její námitky (týkající se skončení nájmu předmětného bytu) žalobci podáním ze dne 13. listopadu 2008 změnili žalobu a vylíčili rozhodující skutečnosti tak, že za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 jim žalovaná částka náleží z titulu smluvní pokuty, která je jinak představována částkou 504.000,- Kč. Takové vylíčení rozhodujících skutečností pokládala za neúplné, neboť z něj není patrno, za jaké konkrétní období (z výše uvedené doby) je smluvní pokuta účtována nebo zda se žalobci vzdali zbytku nároku na smluvní pokutu ve výši rozdílu mezi částkou 504.000,- Kč a částkou 108.584,- Kč. Na vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzovala také z toho, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu, aby v režimu úplné apelace provedl důkazy, které předložila v řízení před soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, uvedli, že ve věci sp. zn. 32 Odo 1260/2006 šlo na rozdíl od projednávané věci o neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro případ výkonu práva odstoupením od smlouvy, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolací námitky uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující.
Napadený rozsudek odvolacího soudu (a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně) je založen (rovněž) na (předběžném) právním názoru (byť nikoliv výslovném), že smluvní pokutou lze platně zajistit i splnění sjednané povinnosti nájemce vyklidit byt po skončení nájemního poměru. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ust. § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, a ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 26. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Pro smluvní pokutu je typické, že ji lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu smlouvy. Naproti tomu z ust. § 544 a § 545 obč. zák. nelze dovodit, že by bylo možné smluvní pokutou zajistit splnění mimozávazkových povinností nebo povinností ze závazků, jež vznikají na základě jiných právních skutečností než jsou smlouvy. Smluvní pokutou tedy lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou.
Podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) se žalovaná v nájemní smlouvě zavázala, že v případě ukončení platnosti této nájemní smlouvy byt vyklidí a předá pronajímateli ke dni skončení nájmu ; v případě prodlení s předáním bytu se pak zavázala zaplatit pronajímatelům smluvní pokutu ve výši dvojnásobku částky sjednaného nájemného za každý i započatý měsíc prodlení . Jestliže soudy za této situace vyhověly požadavku na zaplacení žalované částky jako smluvní pokuty zajišťující splnění smluvní povinnosti (sjednané povinnosti byt po ukončení nájmu vyklidit a předat pronajímateli), odpovídají jejich rozhodnutí ustálené soudní praxi. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 1260/2006 je nepřípadný, neboť v této věci (a ve věci sp. zn. 32 Odo 1113/2003, která jí předcházela) šlo na rozdíl od projednávané věci o ujednání, jehož smyslem bylo sjednání smluvní pokuty rovněž pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, tj. o ujednání, které bylo z tohoto důvodu v rozporu s ustanovením § 544 obč. zák. a tudíž bylo absolutně neplatné podle § 39 obč. zák.; navíc zde měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 3362/2008).
Pro řešení otázky, zda výkon práva žalobců na zaplacení žalované částky je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), dovolací soud zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nepřiznal. Nejvyšší soud České republiky totiž opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.371,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 pol. 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.794,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. dubna 2011


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu