26 Cdo 1817/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 118a o. s. ř., § 390 obch. zák., § 391 odst. 2 obch. zák.




26 Cdo 1817/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Tiskárny JDS, spol. s r.o. , se sídlem v Černošicích, Ke hřišti 507, okres Praha-západ, IČ: 40614590, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, proti žalovanému V. Z. , bytem v P. 7, M. 9, zastoupenému JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze, Táborská 619/46, o zaplacení částky 339.913,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 165/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. 69 Co 539/2011-179, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně (nájemkyně nebytového prostoru specifikovaného v žalobě) se domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce nebytového prostoru) zaplatil částku 339.913,- Kč s příslušenstvím, která na něj měla připadat jako nedoplatek za elektrickou energii, kterou v nebytovém prostoru spotřeboval za dobu trvání podnájmu, tj. za dobu od 1. června 2001 do 4. listopadu 2002.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 30 C 165/2005-126, ve spojení s usneseními ze dne 18. dubna 2012, č. j. 30 C 165/2005-153, a ze dne 15. října 2012, č. j. 30 C 165/2005-158, žalobu zamítl ohledně částky 338.898,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení ohledně částky 18,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2013, č. j. 69 Co 539/2011-179, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalobě nelze vyhovět v situaci, kdy žalovaný účinně vznesl námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon (vyúčtovat spotřebu elektrické energie za dobu trvání podnájmu) a žalobkyně mu nevyúčtovala řádně (určitě a srozumitelně a tudíž platně) spotřebu elektrické energie ve čtyřleté promlčecí době počítané od 29. března 2004 do 29. března 2008 (§ 390 ve spojení s § 391 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obch. zák. ); učinila tak až podáním ze dne 14. října 2010, učiněným u soudu dne 15. října 2010.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (navíc na řešení některých otázek, zmíněných dovolatelkou, nezávisí viz posléze uvedený výklad).
Dovolatelka především namítla, že nárok na úhradu spotřebované elektřiny byl u soudu uplatněn v otevřené promlčecí lhůtě o promlčení práva dle § 390 obch. zákoníku nejde, poněvadž žalovaný byl k úhradě vyzván včas , tedy jakoby měla za to, že odvolací soud řešil otázku včasného uplatnění práva na plnění u soudu. V posuzovaném případě však odvolací soud řešil otázku promlčení práva na právní úkon (řádného vyúčtování spotřeby elektrické energie za dobu trvání podnájmu) ve smyslu § 390 ve spojení s ustanovením § 391 odst. 2 obch. zák. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí na vyřešení dovolatelkou naznačené otázky hmotného práva a už proto nemůže být pro řešení této otázky přípustné. Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že je-li vznesena námitka promlčení práva provést určitý právní úkon důvodně, pak hmotněprávní důsledek spočívá v tom, že k takovému opožděnému úkonu se nepřihlíží, jeho účinky jsou nulitní, a nedošlo tedy k tvrzené modifikaci právního vztahu. V rovině procesní to má za následek, že soud rozhodne právě podle stavu, jako by k opožděnému právnímu jednání nedošlo, a promlčení práva na provedení tohoto právního úkonu konstatuje v důvodech svého rozhodnutí.
K dovolací výtce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy , musí dovolací soud rovněž konstatovat, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud uvedenou otázku neřešil) a ani záviset nemohlo, neboť v nalézacím řízení dovolatelka pro tyto účely netvrdila (natož prokázala) žádné relevantní okolnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Navíc v naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§ 241a odst. 6 o.s.ř.).
Ve vztahu k dovolací námitce týkající se porušení ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. o poučovací povinnosti soudu ohledně povinnosti důkazní lze uvést, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, konstatoval, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Jde-li v daném případě o nárok ze smlouvy o podnájmu nebytového prostoru ze dne 1. června 2001 (viz čl. IV. bod 7. smlouvy), nemůže (současně) jít o nárok z bezdůvodného obohacení, jak se snad dovolatelka vzhledem k charakteru v tomto směru uplatněných dovolacích námitek mylně domnívá (srov. zprávu NS ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou pod R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 127/2003, uveřejněné pod C 2013 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky odvolací soud zčásti neřešil a zčásti je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu