26 Cdo 1810/2015
Datum rozhodnutí: 20.10.2015
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1810/2015
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P. , advokáta se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Dušní 866/22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČO: 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému P. K. , P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení nebytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 221/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 7 C 221/2013-61, ve spojení s usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 7 C 221/2013-95, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku nebytovou jednotku ateliér č. 2152/69 v objektu bydlení budově, postavené na pozemcích parc. č. 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané na listu vlastnictví č. 406 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro obec P., katastrální území S. (dále jen předmětná nebytová jednotka , resp. ateliér ). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Pražské stavební bytové družstvo (dále jen dlužník ) podle katastrálního zápisu vlastník předmětné nebytové jednotky jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující uzavřeli dne 24. března 1993 smlouvu, kterou označili jako Smlouva o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu ... (dále jen smlouva o smlouvě budoucí ), ačkoli ve skutečnosti zamýšleli učinit předmětem budoucího převodu ateliér. Ve smlouvě o smlouvě budoucí se dlužník zavázal převést žalovanému předmětnou nebytovou jednotku do 90 dnů ode dne, kdy nabyde právní moci kolaudační rozhodnutí příslušného objektu , a to za předpokládanou kupní cenu 350.000,- Kč, která mu byla uhrazena předem. Následně předal ateliér žalovanému, aniž s ním uzavřel nájemní či jinou smlouvu opravňující jej k jeho užívání. Dopisem ze dne 13. prosince 1993 mu pak sdělil, že nemá pochybnost o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí a že jej považuje za de facto vlastníka ateliéru. Realizační (budoucí) smlouvu s ním však doposud neuzavřel, přestože dům, v němž se předmětná nebytová jednotka nachází, byl kolaudován již v roce 1996. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nebytové jednotky a že výkon práva, realizovaný žalobou podanou v této věci, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen obč. zák. ). Dodal, že kromě toho žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu ani nelze s odkazem na citované ustanovení zamítnout (v této souvislosti zmínil rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 /citované rozsudky byly uveřejněny pod č. 12/2002 a 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek/, a z 13. září 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012). Proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 13 Co 398/2014-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětné nebytové jednotky. K uvedenému právnímu názoru navíc přičinil, že žalovaný v současné době ani nemůže legitimně očekávat, že mu bude ateliér převeden do vlastnictví, neboť lhůta ujednaná ve smlouvě o smlouvě budoucí, během níž se tak mělo stát, uplynula nejpozději dne 31. března 1997. Poté se ztotožnil rovněž s názorem, že žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o. s. ř. ), a odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání především vyjádřil nesouhlas s právním názorem, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu. Měl totiž za to, že i v poměrech souzené věci lze aplikovat závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se připouští, že s odkazem na citované ustanovení může být zamítnuta i vlastnická žaloba. Podle jeho mínění tak odvolací soud pochybil, jestliže závěr o tom, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., nezaložil na hodnocení konkrétních okolností významných pro posouzení věci z hlediska citovaného ustanovení, třebaže takové okolnosti přinejmenším vyšly v řízení najevo (na uvedené okolnosti v dovolání poukázal). Konečně namítl, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí vyjádřeným v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), jelikož v řadě jiných případů s obdobným skutkovým základem, v nichž na straně žalobce vystupoval insolvenční správce dlužníka, byla vyklizovací žaloba zamítnuta (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 26 Cdo 915/2011, sp. zn. 26 Cdo 1426/2012 a sp. zn. 26 Cdo 2258/2012). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle polemizoval s dovolatelovými argumenty a zdůvodňoval (a to mimo jiné i s odkazem na okolnosti, které žádný z účastníků doposud netvrdil ani neprokazoval a které ani jinak nevyšly v řízení najevo), proč v dané věci není výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále opět jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (možnosti zamítnutí žaloby na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od aktuální judikatury dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí vyjádřeným v § 13 o. z. Bez ohledu na to, že v dovolání je argumentováno citovaným ustanovením, ačkoliv po hmotněprávní stránce byla věc posuzována podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz rovněž posléze uvedený výklad), je uvedená dovolací námitka zjevně neopodstatněná. V případech, na něž dovolatel poukázal, totiž bylo předmětem řízení vyklizení bytu, a nikoli jako v daném případě vyklizení nebytového prostoru. Je přitom zřejmé, že co do úsudku o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) se řízení o vyklizení bytu v podstatných znacích odlišuje od řízení o vyklizení nebytových prostor, neboť v každém z těchto řízení se žalobcův zájem na poskytnutí soudní ochrany střetává s různě důležitými zájmy na straně žalovaného (v prvním případě se zájmem na uspokojení základní lidské potřeby bydlení, zatímco v druhém případě se zájmem na uspokojení zásadně méně naléhavých /nebytových/ potřeb). Pro úvahu o tom, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva dočasně odepřena za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tudíž budou v řízení o vyklizení bytu právně významné zpravidla (typově) odlišné okolnosti než v řízení o vyklizení nebytových prostor, eventuálně stejné právně významné okolnosti budou v každém z uvedených řízení působit s rozdílnou mírou intenzity (naléhavosti). V poměrech souzené věci je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že soudy nižších stupňů se odchýlily od dovolatelem označené rozhodovací praxe, která se uplatňuje v řízeních o vyklizení bytu (a nikoli též v řízeních o vyklizení nebytových prostor), natož že porušily jeho právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu takové odchylky (§ 13 o. z.).
Lze proto uzavřít, že řízení není zatíženo vytýkanou vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem o. z.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněném pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133/2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Z uvedených právních názorů následně vycházel v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozhodnutích z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006, z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010. Předestřená rozhodovací praxe však byla aktuálně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 15/2015 ), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, z 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014, a z 15. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 4907/2014, a sdílí ho i v poměrech souzené věci.
Z řečeného vyplývá, že není správný právní názor, že žalobu na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; je přitom nerozhodné, že v době rozhodování odvolacího soudu byl uvedený právní názor souladný s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu a že R 15/2015 byl vyhlášen (natož pak uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) až po vyhlášení napadeného rozsudku. Za tohoto stavu ovšem lze přisvědčit dovolací námitce, že odvolací soud pochybil, jestliže otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) neposoudil na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak učinil i navzdory uvedenému (nesprávnému) právnímu názoru podle konkrétních okolností projednávaného případu, resp. jestliže nevzal v úvahu všechny v tomto směru právně významné skutečnosti, které přinejmenším vyšly v řízení najevo (zejména, že dlužník se choval k žalovanému jako k de facto vlastníkovi ateliéru, že jej ujišťoval o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí /a potažmo o svém úmyslu realizovat převod vlastnického práva k předmětné nebytové jednotce/ a že žalovaný splnil svůj smluvní závazek a dlužníku, jenž naopak svou smluvní povinnost nesplnil, zaplatil celou /byť předpokládanou/ kupní cenu ateliéru), a izolovaně zdůrazňoval a vytrhával z kontextu toliko okolnost, že žalovaný v současné době nemůže legitimně očekávat, že mu bude ateliér převeden do vlastnictví. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2015 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu