26 Cdo 1810/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 1810/2013
U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně THUS, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 2, IČ: 60491892, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované THUSFOODS, s.r.o. , se sídlem v Praze 9 Proseku, Trmická 835/6, IČ: 28443837, zastoupené JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze, Školská 693/28, o vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 496/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 29 Co 525/2012-126, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2012, č. j. 3 C 496/2009-103, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobkyni (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) budovu bez čp/če, nezapsanou v katastru nemovitostí, postavenou na pozemku označeném jako stavební parcela č. 62 (dále jen budova na stavební parcele č. 62 ), budovu bez čp/če, postavenou na pozemku označeném jako stavební parcela č. 49 (dále jen budova na stavební parcele č. 49 ) a konečně budovu bez čp/če, postavenou na pozemku označeném jako stavební parcela č. 41 (dále jen budova na stavební parcele č. 41 ), obě zapsané na tam uvedeném listu vlastnictví; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. 29 Co 525/2012-126, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že mělo-li podle tvrzené ústní dohody trvat bezplatné užívání budovy na stavební parcele č. 62 po neurčité přechodné období, minimálně však 10 let , nebyla určena doba a ani účel užívání zmíněné budovy, a proto nemohlo jít o smlouvu o výpůjčce (o dočasném bezplatném užívání), jejíž existence navíc nebyla ani prokázána. Dodal, že užívání uvedené budovy žalovanou se tak opíralo o prostý souhlas, který následně odpadl jeho odvoláním ze strany žalobkyně (vyslovením nesouhlasu s jejím dalším užíváním). Uzavřel, že za této situace se žalobkyně důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva k takto neoprávněně užívané budově žalobou na její vyklizení (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ). Zároveň se ztotožnil také s názorem, že vyklizovací žaloba je namístě rovněž ve vztahu k budovám na stavebních parcelách č. 49 a č. 41, neboť žalovaná neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně k těmto budovám nejen tím, že jí brání v přístupu do areálu, v němž se nacházejí, ale také tím, že nechala vyměnit zámky u jejich vstupních dveří.
Přípustnost dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ), podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předně zastává názor, že napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení (dovolatelkou nastolených) hmotněprávních otázek, zda je znak dočasnosti u výpůjčky naplněn také sjednáním minimální doby, po kterou by výpůjčka měla trvat , a zda je účel užívání pojmovým znakem výpůjčky . V řízení totiž nebylo prokázáno, že by účastnice uzavřely jakoukoli dohodu ohledně užívání budovy na stavební parcele č. 62 (uvedenou budovu dovolatelka užívala toliko s jednostranným, tj. kdykoli odvolatelným, souhlasem žalobkyně). Právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně) na otázku určení doby a účelu užívání budovy na stavební parcele č. 62 lze tedy chápat pouze jako argument podpůrný (argument navíc ). Jinými slovy řečeno, napadené rozhodnutí by obstálo i v situaci, kdy by se v případném dovolacím přezkumu ukázalo posouzení zmíněných otázek odvolacím soudem nesprávným. Nezávisí-li napadené rozhodnutí na řešení takovýchto otázek, nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné podle § 237 o.s.ř.
Dovolání však nemůže být podle § 237 o.s.ř. přípustné ani pro posouzení správnosti právního názoru, že v daném případě je vyklizovací žaloba namístě rovněž ve vztahu k budovám na stavebních parcelách č. 49 a č. 41. Ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. se může vlastník domáhat ochrany svého vlastnického práva zejména žalobou na vydání věci (žalobou vindikační) a žalobou na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva (žalobou negatorní). V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96) není pochyb o tom, že žaloby na vydání věci obsahují návrh rozsudečného výroku žalobní žádost (petit) na vydání věci, kterou žalujícímu vlastníkovi někdo jiný neprávem zadržuje a tak ho zbavuje možnosti vykonávat jeho vlastnické právo (v případě nemovitostí žaloba směřuje na jejich vyklizení). Negatorní (zápůrčí) žaloba vlastníka směřuje k tomu, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů do vlastnického práva kromě neoprávněného zadržování věci (např. přecházení či přejíždění přes pozemek, osobování si práv k věci, která žalovanému nepřísluší) a tak přestal vlastníka rušit ve výkonu jeho vlastnických oprávnění. V případě nemovitostí žaloba vindikační přichází v úvahu tehdy, je-li vlastník zbaven svého práva užívat věc v důsledku toho, že věc protiprávně ovládá žalovaný tím, že ji okupuje. Naproti tomu žaloba negatorní je namístě tehdy, ovládá-li sice žalobce svoji věc, tuto věc užívá, avšak v tomto užívání je rušen v důsledku protiprávního jednání žalovaného. K současnému naplnění podmínek jak pro žalobu vindikační, tak pro žalobu negatorní, proto nedochází. Rozhodovací praxe soudů (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky dne 29. března 1973, sp. zn. Cpj 25/73, uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nezaznamenala odklon ani od názoru, že domáhá-li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesněprávní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (k tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 670, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3206/2006, a z 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010).
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže pokládal za správný právní názor soudu prvního stupně, že v daném případě je vyklizovací žaloba namístě i ve vztahu k budovám na stavebních parcelách č. 49 a č. 41. Jestliže totiž (podle zjištěného skutkového stavu) dovolatelka mimo jiné nechala vyměnit zámky u vstupních dveří od uvedených budov, odňala tím žalobkyni možnost je užívat a ovládla je (disponuje přístupem do těchto budov). Vyjádřeno jinak, dovolatelka má dotčené budovy ve své moci (tzv. právní panství nad věcí) a je nerozhodné, zda je rovněž užívá (čerpá jejich užitné vlastnosti, má v nich umístěny své věci, apod.). Nejde tu tedy o případ, kdy žalobce sice svoji věc ovládá, tuto věc užívá, avšak v tomto užívání je rušen v důsledku protiprávního jednání žalovaného, tj. o případ, kdy odpovídající prostředek ochrany vlastnického práva žalobce před neoprávněným zásahem do jeho vlastnického práva žalovaným představuje negatorní (zápůrčí) žaloba, a nikoli žaloba vindikační (na vydání /vyklizení/ věci).
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu . Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ostatně ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o.s.ř.) a vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o.s.ř.
Za této situace dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu