26 Cdo 1809/2001
Datum rozhodnutí: 13.01.2003
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1809/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované R. S., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 C 902/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 26. června 2001, č. j. 29 Co 232/2001-127, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. dubna 2001, č. j. 7 C 902/98-107, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství ve 2. poschodí domu č. p. 1149 S. ulici v L. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. září 2000, č. j. 7 C 902/98-59, byl k odvolání obou účastníků řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci (odvolacího soudu) ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 29 Co 536/2000-87, a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 26. června 2001, č. j. 29 Co 232/2001-127, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že v předmětném bytě bydlel až do své smrti dne 28. září 1995 jako nájemce otec žalobce Ing. J. N., původně rovněž s žalobcem, který byl v souvislosti s rozvodem manželství rodičů tehdy jako nezletilý svěřen do výchovy otce, že od roku 1991 zde jako družka Ing. J. N. žila rovněž žalovaná, a že žalovaná neměla právní důvod k užívání jiného bytu. Poté rovněž zjistily, že žalobce se na konci roku 1994, resp. počátkem roku 1995, z předmětného bytu odstěhoval ke své družce, s níž již měl dítě, a že v bytě nebydlel ani ke dni 28. září 1995, tj. v den smrti otce. Nakonec také zjistily, že na základě žádosti žalobce ze dne 23. října 1995 a vyjádření správce domu, že žalobce sdílel se svým otcem společnou domácnost, vzalo město L. dne 31. října 1995 na vědomí přechod nájmu bytu na žalobce (podle § 706 odst. 1 obč. zák.), a že dne 27. května 1998 uzavřelo s žalobcem ohledně předmětného bytu nájemní smlouvu. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů uzavřely, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu. Dovodily totiž, že právo nájmu bytu smrtí nájemce Ing. J. N. sice přešlo na žalovanou (která žila s nájemcem po dobu delší jak tři roky ve společné domácnosti a neměla vlastní byt § 706 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /dále jen obč. zák. /), avšak nikoli současně rovněž na žalobce (který nežil se svým otcem /nájemcem bytu/ v den jeho smrti ve společné domácnosti, jak to pro tento případ předpokládá ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Přitom právo nájmu bytu mu nevzniklo ani na základě nájemní smlouvy ze dne 27. května 1998, neboť byl-li jejím předmětem byt, který nebyl v době uzavření nájemní smlouvy právně volný (jeho nájemkyní byla již v důsledku přechodu práva nájmu žalovaná), je citovaná nájemní smlouva neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž s odkazem na § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ ve znění platném do 1.1.2001 namítl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že nezpochybnil-li vlastník domu otázku bydlení žalobce v předmětném bytě v den smrti nájemce, jak to vyplývá z listiny vystavené městem L. dne 31. října 1995 a z nájemní smlouvy ze dne 8. listopadu 1995 (správně ze dne 27. května 1998), měly oba soudy při posuzování předpokladu žití žalobce a nájemce bytu v den smrti nájemce ve společné domácnosti vycházet z citovaných listin a nikoli je pominout a vyjít z jiných důkazů, tj. v daném případě ze svědeckých výpovědí. Za této situace jsou další důkazy výpovědi svědků pro posouzení předpokladu žití žalobce s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti irelevantní. Vzalo-li město L. dne 31. října 1995 na vědomí přechod nájmu bytu na žalobce a uzavřelo-li s ním rovněž nájemní smlouvu, svědčí právo nájmu bytu vedle žalované (rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. února 1997, č. j. 21 C 1965/95-46, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. listopadu 1997, č. j. 29 Co 217/97-71) rovněž žalobci; proto podle názoru žalobce vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu. Z dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) považuje především za potřebné zdůraznit, že žalobce se mýlí, má-li vzhledem k odkazu na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. zato, že o jeho dovolání bude rozhodnuto podle občanského soudního řádu, ve znění před uvedenou novelou. Vydal-li totiž soud prvního stupně své rozhodnutí (v pořadí druhé) dne 13. dubna 2001, musel odvolací soud odvolání obou účastníků řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně projednat podle občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., neboť jiný postup mu přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. neumožňovala (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000 Sb.). Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001, rovněž dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen o.s.ř. .

Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla (byť dovolatel, avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace, v dovolání citoval ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy jakoby uplatnil rovněž vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Jak je již na jiném místě tohoto rozhodnutí uvedeno, vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v předmětném bytě bydlel až do své smrti dne 28. září 1995 jako nájemce otec žalobce Ing. J. N., původně rovněž s žalobcem, který byl v souvislosti s rozvodem manželství rodičů tehdy jako nezletilý svěřen do výchovy otce, že žalobce se na konci roku 1994, resp. počátkem roku 1995, z předmětného bytu odstěhoval ke své družce, s níž již měl dítě, a že v bytě nebydlel ani ke dni 28. září 1995, tj. v den smrti otce. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedená skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech; ostatně žalobce to ani nezpochybňuje. Tvrdí pouze, že soudy měly při zjišťování skutkového stavu věci, konkrétně toho, zda v bytě bydlel ke dni 28. září 1995, vycházet z jiných důkazů (z listiny vystavené městem L. dne 31. října 1995 a z nájemní smlouvy ze dne 27. května 1998), resp. že neměly v tomto ohledu vycházet z učiněných svědeckých výpovědí.

I kdyby listina vystavená městem L. dne 31. října 1995 byla listinu veřejnou (ve smyslu § 134 o.s.ř.), jde jednoznačně o listinu, která má charakter osvědčení či potvrzení, a proto lze hodnotit rovněž pravdivost jejího obsahu; jsou zde tedy připuštěny důkazy o tom, že obsah takové listiny neodpovídá skutečnosti. Takovými důkazy byly v posuzované věci svědecké důkazy, z nichž soudy obou stupňů při zjišťování zmíněných okolností rovněž vyšly. Ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 27. května 1995 lze pouze připomenout, že v tomto případě ani o veřejnou listinu ve smyslu § 134 o.s.ř. nešlo.

Skutková zjištění, že žalobce se na konci roku 1994, resp. počátkem roku 1995, z předmětného bytu odstěhoval ke své družce, s níž již měl dítě, a že v bytě nebydlel ani ke dni 28. září 1995, tj. v den smrti otce, mají tedy oporu v provedených důkazech (ve svědeckých výpovědích), které odvolací soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, a přitom v jejich hodnocení není logický rozpor; odvolací soud tak vycházel při posouzení věci ze skutkových zjištění, jež vyšla najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Za této situace nelze, a to i s přihlédnutím k tomu, co je ve vztahu k dokazování veřejnými listinami uvedeno výše, úspěšně namítat, že měl vycházet z jiných důkazů (důkazů listinných namísto svědeckých důkazů), jak se o to v dovolání dovolatel pokouší. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda účastníkům vzniklo v důsledku přechodu práva nájmu bytu (§ 706 odst. 1 obč. zák.) právo společného nájmu bytu podle § 700 odst. 1 obč. zák.; v této souvislosti je zapotřebí připomenout, že přejde-li právo nájmu bytu na více osob uvedených v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., vzniká ze zákona právo společného nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. Občanský zákoník, komentář, 2. vydání 1994, nakladatelství C. H. Beck/SEVT, strana 502, oddíl 5 a dále např. R 23/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon). Řešení uvedené otázky závisí na posouzení předběžné otázky, totiž otázky, zda na základě zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit, že žalobce žil se svým otcem Ing. J. N. v den jeho smrti ve společné domácnosti (a současně neměl vlastní byt), a že právo nájmu předmětného bytu přešlo smrtí nájemce Ing. J. N. nejen na žalovanou (ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.), nýbrž i na žalobce (podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.).

Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V § 706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů.

Byl-li žalovaný synem zemřelého nájemce bytu Ing. J. N., mohlo na něj právo nájmu k předmětnému bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (a současně neměl vlastní byt). Z pohledu skutkové podstaty podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. postačí žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho smrti s tím, že doba soužití předcházející smrti nájemce je natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon). Přitom za trvalé opuštění společné domácnosti lze pokládat jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura).

Žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkových zjištění, že v předmětném bytě žil se svým otcem (nájemcem), jemuž byl v souvislosti s rozvodem manželství rodičů tehdy jako nezletilý svěřen do výchovy, pouze do konce roku 1994, resp. počátku roku 1995, kdy se odstěhoval ke své družce, s níž již měl dítě, a že v bytě nebydlel ani ke dni 28. září 1995, tj. v den smrti otce. Vyjdeme-li tedy z uvedeného skutkového zjištění, pak za předpokladu existence společné domácnosti žalobce a jeho otce do konce roku 1994, resp. do počátku roku 1995, lze vzhledem ke zjištěným okolnostem (žalobce se odstěhoval ke své družce, s níž již měl dítě) jeho odstěhování z předmětného bytu v této době kvalifikovat jako jednání s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit, tudíž jako trvalé opuštění společné domácnosti (opětovně srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, který byl uveřejněn pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Z toho logicky vyplývá závěr, že v den smrti (28. září 1995) žalobce nežil se svým otcem ve společné domácnosti a v důsledku nesplnění jednoho z předpokladů uvedených v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. na něj nemohlo podle citovaného ustanovení přejít právo nájmu bytu, jak správně uzavřel odvolací soud. Přitom právo nájmu bytu mu nevzniklo ani na základě nájemní smlouvy ze dne 27. května 1998, jak správně dovodil odvolací soud, neboť byl-li předmětem této smlouvy byt, který nebyl v době jejího uzavření právně volný (jeho nájemkyní byla již v důsledku přechodu práva nájmu žalovaná), je citovaná nájemní smlouva neplatná. Za této situace lze pokládat za správný rovněž závěr, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř nebyl použit opodstatněně.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalobci právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. ledna 2003

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu