26 Cdo 1805/2003
Datum rozhodnutí: 01.10.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1805/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalované R. R., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 11/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. května 2003, č. j. 6 Co 718/2003-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 34 C 11/2001-93, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat žalobci byt 4+1 v domě č. p. 24 v obci Ž. (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 2002, č. j. 34 C 11/2001-58, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 24. září 2002, č. j. 6 Co 1493/2002-81, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 22. května 2003, č. j. 6 Co 718/2003-109, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je pronajímatelem předmětného bytu, že v bytě žil jako jeho nájemce P. R. (otec žalované) se svou manželkou E. R. (matkou žalované), že spolu s nimi zde žila i žalovaná, že v roce 2001 se rodiče žalované z předmětného bytu odstěhovali do nově postaveného rodinného domu v Ž. čp. 120 (dále jen rodinný dům čp. 120 ), že ani v průběhu výstavby rodinného domu čp. 120 žádný ze členů dosavadní domácnosti nepočítal s tím, že by se do něj přestěhovala i žalovaná, která se vzhledem ke svému věku již měla o sebe postarat sama, že uvedenou okolnost lze dovodit i z velikosti rodinného domu čp. 120 a dále také z dlouhodobých neshod mezi žalovanou a jejími rodiči, že v zájmu urychlení výstavby rodinného domu čp. 120 poskytla žalovaná rodičům rovněž půjčku a že žalovaná i nadále bydlí v předmětném bytě a nemá jinou možnost bydlení. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné dovodily, že na žalovanou přešlo ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době odstěhování rodičů žalované z předmětného bytu (dále jen obč. zák. ), právo nájmu bytu a že má-li žalovaná jako nájemkyně předmětného bytu právní důvod byt užívat, nelze žalobě na jeho vyklizení vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především podrobně rozvedl průběh řízení, zmínil v pořadí první (odvolacím soudem zrušený) rozsudek soudu prvního stupně, zrušující rozhodnutí odvolacího soudu a na to navazující rozhodnutí soudů obou stupňů. Poté zhodnotil provedené důkazy a uvedl, že jedinými důkazy, na nichž spočívá rozhodnutí soudů obou stupňů, jsou výpovědi žalované a jejího otce, které zpochybnil poukazem na zájmy jak žalované tak také jejího otce. Dále namítl, že argumentace žalované i jejího otce týkající se dlouhodobého úmyslu rozdělit společnou domácnost byla vyvrácena jeho účastnickou výpovědí, a pokračoval, že nelogická je rovněž argumentace vycházející z neshod mezi žalovanou a jejími rodiči a z údajné půjčky na dostavbu rodinného domu. Poté uvedl, že soudy takto preferovaly právo žalované, aniž se zabývaly omezením jeho vlastnického práva, ačkoli přechod nájmu bytu je, jak uvedl odvolací soud, institutem výjimečným. Domnívá se, že s ohledem na okolnosti, které zmínil šlo o spekulativní rozdělení společné domácnosti, což je podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž ji opřel dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci jak je patrno z obsahu dovolání je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o přechodu práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) na žalovanou, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 1. října 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu