26 Cdo 1801/2011
Datum rozhodnutí: 17.04.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 1801/2011


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. M. P. a b/ Mgr. S. P. , zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalovaným 1/ M. S. a 2/ R. S. , zastoupeným Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o určení výše nájemného a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 304/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 23 Co 257/2010-124, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 42 C 304/2006-94, vyhověl žalobě na zvýšení nájemného z bytu č. 11, o velikosti 1+2, I. kategorie, ve 4. nadzemním podlaží v domě na adrese Svatoslavova 766/19, P. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), podané dne 28. prosince 2006, a určil, že výše nájemného za užívání předmětného bytu, který mají žalovaní ve společném nájmu manželů, činí pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006 částku 5.713,- Kč měsíčně (výrok I.); žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 160.838,- Kč (s tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká povinnost k plnění druhého žalovaného) a aby bylo určeno, že výše nájemného za užívání předmětného bytu činí od 1. července 2005 částku 12.769,- Kč měsíčně, zamítl (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 23 Co 257/2010-124, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Za zásadně právně významnou pokládali otázku jaká je výše nájemného odpovídající ceně obvyklé , která je podle jejich názoru ... cenou, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit, a která je v podstatě cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, a zahrnuje i hledisko prodejnosti věci . Uvedli, že nájemné z bytu má odpovídat tzv. ceně obvyklé, avšak takto vymezené ceně neodpovídá nájemné v přiznané částce 5.713,- Kč měsíčně pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006, činilo-li tržní nájemné v dané lokalitě v té době 9.800,- Kč až 12.500,- Kč měsíčně. Nájemné v přiznané výši je podle jejich názoru v rozporu s ústavními principy, neboť prosazuje nerovnost občanů a nerovnost v ochraně určitého druhu vlastnictví. Nakonec namítli, že ačkoliv soudy nájemné z bytu určily pro období čtyř dnů (od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006), ve skutečnosti nešlo v tomto řízení o pouhé čtyři dny, neboť určená výše nájemného bude rozhodující i pro nájemné od 1. ledna 2007 do budoucna. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že se plně ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř. ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu , tedy jakoby dovoláním napadali všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) názor, že jejich dovolací námitky směřují pouze proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o určení nájemného pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006 částkou 5.713,- Kč měsíčně (dále jen potvrzující výrok). Proti výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. (ohledně zaplacení částky 160.838,- Kč) a III. (ohledně určení nájemného z předmětného bytu od 1. července 2005 částkou 12.769,- Kč měsíčně), dovolací námitky evidentně nesměřují (ve vztahu k tomuto výroku žádné dovolací námitky neuplatnili). Nad rámec uvedeného dovolací soud přes to dodává, že plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

V odůvodnění nálezu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, uveřejněného pod č. 252/2006 Sb., Ústavní soud České republiky mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezech z 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a z 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05. K uvedeným právním názorům se přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to např. v rozsudcích ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007.

V projednávané věci vycházely soudy při stanovení výše nájemného nejen z tržního nájemného v dané lokalitě pro prosinec 2006 u volně nabízených bytů, nýbrž i u bytu s tzv. regulovaným nájemným. Přitom přihlédly rovněž ke kontinuitě nájemního vztahu, resp. k výši nájemného, která byla postupně upravována nejprve dohodou stran a posléze jednostranným úkonem dovolatelů, a neopomněly ani to, že takto stanovená výše nájemného vyhovovala též principům, na nichž je založen zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, podle něhož nájemné od 1. ledna 2007 bylo představováno částkou 4.398,- Kč měsíčně. Vzaly v úvahu i skutečnost, že stanovená výše nájemného byla vyšší, avšak nepřiměřeně nepřevyšovala výši nájemného, které byli žalovaní povinni platit od 1. ledna 2007, a že odpovídala kontinuitě a rozumnému uspořádání nájemního vztahu účastníků; navíc šlo o pouhé čtyři dny (období od podání žaloby /od 28. prosince 2006/ do 31. prosince 2006), za něž se nájemné z bytu zvyšovalo, a už z tohoto důvodu nemohlo jít o diskriminaci jedné či druhé strany nájemního vztahu.

S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze uzavřít, že potvrzující výrok napadeného rozsudku je výrazem již ustálené soudní praxe.

K dovolací námitce, že výše nájemného má odpovídat ceně obvyklé , lze dodat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 671 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (stanovící, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání), se uplatní pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, avšak nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava obsažená v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Žalovaní totiž podali velmi stručné vyjádření k dovolání, v němž se omezili v podstatě na pouhé ztotožnění se s rozsudkem odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. dubna 2012 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu