26 Cdo 1796/2000
Datum rozhodnutí: 02.11.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1796/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce H. m. P., proti žalovanému Z. K., o 226.800,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 1347/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. srpna 1999, č. j. 26 Co 278/99-56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ, jako soud I. stupně, platebním rozkazem ze dne 16. 2. 1998, č. j. 7 C 1347/97-22, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 226.800,- Kč, a to do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu, jakož i náklady řízení.

Usnesením soudu I. stupně ze dne 25. 3. 1998, č. j. 7 C 1347/97-26 bylo rozhodnuto tak, že se odpor podaný žalovaným proti výše uvedenému usnesení ze dne 16. 2. 1998 zamítá. Soud I. stupně v odůvodnění zamítavého usnesení uvedl, že převzetí platebního rozkazu žalovaným bylo na doručence vyznačeno dnem 18. 2. 1998 a poslední den k podání odporu připadl na 7. 3. 1998. Z podacího razítka poštovního úřadu Praha 101 bylo zjištěno, že odpor byl podán na poště dne 9. 3. 1998. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpor proti platebnímu rozkazu, který nabyl právní moci dne 7. 3. 1998, byl podán po uplynutí patnáctidenní lhůty. Proto byl odpor žalovaného jako opožděně podaný podle § 174 odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně zamítnut.

Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 18. 8. 1999, č. j. 26 Co 278/99-56, k odvolání žalovaného potvrdil výše uvedené usnesení soudu I. stupně ze dne 25. 3. 1998 s tou úpravou, že odpor žalovaného se odmítá. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování listinnými důkazy (doručovacími kartami pošty ze dne 18. a 20. února 1998) a výslechem svědkyně, poštovní doručovatelky K. M., dospěl k závěru, že žalovaný převzal platební rozkaz dne 18. 2. 1998, když doručení v jiný den bylo, jak výslechem uvedené svědkyně, tak i doručovacími kartami, vyloučeno. Protože poslední den lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu připadl na 5. 3. 1998 a odpor byl podán na poštu 9. 3. 1998 dospěl také odvolací soud k závěru, že byl podán opožděně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. a), c) a d) o. s. ř., jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítl, že vzhledem ke svým podnikatelským aktivitám pobývá často mimo Prahu a platební rozkaz proto nemohl převzít 18. 2. 1998, ale až v pátek 20. 2. 1998, kdy se vrátil ze služební cesty v L. do svého bydliště. Vadu řízení uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spatřuje dovolatel jednak v postupu soudu I. stupně, který mu před vydáním rozhodnutí o zamítnutí odporu nedal možnost vyjádřit se k celé věci a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy. Přestože v tomto smyslu dovolatel navrhl v odvolání vlastní výslech, jakož i výslech svojí manželky a poštovní doručovatelky, odvolací soud nenařídil jednání, prostřednictvím soudu I. stupně provedl pouze výslech poštovní doručovatelky a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu poté rozhodl. V odůvodnění se odvolací soud navíc vůbec nevypořádal s otázkou, proč neprovedl další navrhované důkazy. Pokud dovolateli ani v odvolacím řízení nebyla dána možnost ústně jednat před soudem, vyjádřit se k důkazům, případně navrhnout důkazy další, byl tak zkrácen na svých procesních právech a postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem. V důsledku toho vychází dovoláním napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci. Dále dovolatel poukázal na některé konkrétní okolnosti případu, přiložil k dovolání doklad k prokázání služební cesty dne 18. 2. 1998 do L. a navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), zabýval se otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že ve věci přípustné není.

Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu je dovolání předně přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., ale pouze v případě, že odvolacím soudem bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu. O takovýto případ v dané věci nejde, protože odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí odporu, který byl podán opožděně.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu upravuje také ustanovení § 239 o. s. ř., ale toliko v případě, jde-li o rozhodnutí ve věci samé a odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, resp. dovolatel navrhl připuštění dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podmínky stanovené v § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. však v dané věci rovněž nejsou splněny.

Přípustnost dovolání pak může přicházet v úvahu ještě podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které je spojuje s takovými vadami rozhodnutí odvolacího soudu nebo vadami řízení, které toto rozhodnutí činí zmatečným. K vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel některou z vad řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože jiné vady dle § 237 odst. 1 o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývají, zbývá posoudit, zda řízení trpí vadou, na níž poukazuje dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení - dovolateli, byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Musí přitom jít o nesprávný postup soudu, který se projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel tento nesprávný postup spatřuje v tom, že před soudy obou stupňů neměl možnost vyjádřit se k věci a navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, když oba soudy rozhodly bez jednání, přičemž soud odvolací neprovedl všechny jím v odvolání navržené důkazy a v odůvodnění se s touto skutečností vůbec nevypořádal. Tato argumentace však z hlediska § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. obstojí jen tehdy, měl-li soud ve vytýkaném směru odpovídající povinnost, tj. byl-li postup podle tohoto ustanovení nesprávný. Tato podmínka v daném případě splněna není (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, pod č. 49).

Podle § 115 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba. Zákon tedy vychází ze zásady ústnosti, která je však v řízení před soudem v určitých případech prolomena. Tak je tomu mj. i v tzv. rozkazním řízení, kdy platební rozkaz je rozhodnutím ve věci samé, vydaným však ve zkráceném řízení, tj. bez jednání a jeho skutkovým podkladem jsou pouze žalobcem tvrzené skutečnosti. Samotné rozkazní řízení však zákon zvlášť neupravuje. Ochrana práv žalovaného je pak zabezpečena možností podání odporu, kdy při jeho včasném podání se platební rozkaz ze zákona ruší v plném rozsahu a předseda senátu musí ve věci nařídit jednání (§ 174 odst. 2 o. s. ř.). Pozdě podaný odpor předseda senátu usnesením odmítne (§ 174 odst. 3 o. s. ř.), aniž by se zabýval věcnou stránkou případu. Rozhodnutí o odmítnutí odporu tedy není rozhodnutím ve věci samé a zásadně se nevyžaduje, aby předseda senátu k rozhodnutí o opožděnosti odporu nařizoval jednání, protože při svém rozhodování o této otázce vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, případně z dalších skutečností zjištěných nikoli dokazováním, ale pomocí tzv. šetření. Toto šetření ohledně okolností rozhodných pro posouzení opožděnosti podaného odporu může provést soud I. stupně sám, nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Při zjišťování rozhodných skutečností pomocí šetření nejde o dokazování, které se pojmově vztahuje jen k věci samé, a soud při něm postupuje pouze přiměřeně podle § 122 a následujících o. s. ř. Tak je tomu konečně i v případě, kdy předseda senátu pouze na základě obsahu spisu (doručenka prokazující datum doručení platebního rozkazu žalovanému; poštovní razítko prokazující den podání odporu k poštovní přepravě, ap.) dospěje k závěru, že odpor byl podán včas a ze zákona došlo proto k zrušení platebního rozkazu. Z uvedeného proto vyplývá, že soud zásadně nemusí k posouzení otázky opožděnosti podání odporu nařizovat jednání, což platí zejména v případě, že posuzuje skutečnosti ze spisu zřejmé, resp. skutečnosti, které nejsou sporné. Nelze-li práva účastníků zachovat v rámci šetření, nezbude než nařídit jednání, zejména když soud bude navíc zjišťovat i další skutečnosti významné pro své rozhodnutí (např. nařízení jednání k provedení znaleckého posudku). Ani v rámci šetření totiž postup soudu nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům řízení přiznává. I v rámci provádění šetření mají proto účastníci zejména právo být přítomni při výslechu fyzických osob, jenž je zaměřen na zjištění rozhodných skutečností (§ 122 odst. 2 o. s. ř.), vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření (§ 123 o. s. ř.) a klást otázky vyslýchaným osobám (§ 126 odst. 3 o. s. ř., § 131 odst. 2 o. s. ř.).

V daném případě soud I. stupně odpor žalovaného zamítl na základě skutečností vyplývajících z obsahu spisu (doručenka o doručení platebního rozkazu žalovanému dne 18. 2. 1998; podací razítko poštovního úřadu Praha 101 prokazující podání odporu k poštovní přepravě dne 9. 3. 1998). Odvolací soud své potvrzující usnesení založil navíc na dodatečně vyžádaných listovních doručovacích kartách ze dne 18. a 20. února 1998 a výpovědi K. M., doručovatelky na poštovním úřadě v H., jejíž výslech byl proveden soudem I. stupně z podnětu odvolacího soudu, a to dne 5. 5. 1999 (vid. č.l. 50 spisu). Toto jednání bylo nařízeno 1. 4. 1999 a právní zástupci obou účastníků byli o jeho konání řádně vyrozuměni a zúčastnili se ho (§ 49 odst. 1 o. s. ř.). Byli tedy přítomni výslechu doručovatelky K. M. a dávali ji také otázky. U tohoto jednání bylo také konstatováno, že kopie doručovacích karet obsažené ve spise jsou totožné s jejich originály.

Dovolatel byl v řízení zastoupen advokátkou JUDr. M. D., na základě tzv. generální plné moci ze dne 9. 3. 1998. Podle § 28 odst. 2 o. s. ř. je zástupce, jemuž byla plná moc pro celé řízení udělena, oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník. Dovolatel tak mohl realizovat svá procesní práva buď přímo, nebo prostřednictvím svého právního zástupce, což se v dané věci také stalo. Je proto nedůvodná jeho námitka, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k důkazům, případně navrhnout důkazy další", když bylo věcí vzájemné domluvy dovolatele a jím zvoleného zástupce, zda se úkonu soudu dne 5. 5. 1999, prováděného v rámci šetření, zúčastní osobně také dovolatel, nebo pouze jeho zástupce.

Dovolateli nebyla odňata možnost jednat před soudem ani postupem odvolacího soudu, který o podaném odvolání rozhodl bez jednání. Podle § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, směřuje-li odvolání proti usnesení. Tak tomu bylo i v tomto případě. O vadu uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. však jde pouze tehdy, je-li účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem nesprávným postupem soudu (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem). V daném případě však odvolací soud rozhodl bez jednání v souladu s výše uvedeným ustanovením zákona. Je proto pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem, byla účastníku odňata možnost jednat před soudem.

Totéž platí i ohledně námitky, že odvolací soud neprovedl všechny důkazy navržené dovolatelem v odvolání. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tedy není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z dosud zjištěných skutečností lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit a další navržené důkazy nemohou rozhodné skutečnosti prokázat. Neprovedení důkazu navrženého účastníkem však může představovat pouze jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která je dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. K takové vadě ovšem lze v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Námitky dovolatele, jak bylo uvedeno, nezakládají vadu řízení podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ale svojí podstatou zpochybňují i závěr odvolacího soudu o tom, že odpor byl proti platebnímu rozkazu podán opožděně. Dovolatel tedy napadá i správnost samotného rozhodnutí odvolacího soudu. Tato námitka však nemůže prokázat existenci vady podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože rozhodnutí je rozumově volním projevem, představujícím myšlenkové závěry a k němu soud dospívá až poté, co si v průběhu řízení osvojil skutečnosti, pro toto rozhodnutí významné. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde totiž pouze tehdy, jak již bylo také výše uvedeno, jestliže se nesprávný postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při rozhodování (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, pod č. 49). Usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut jako opožděný odpor žalovaného, ani potvrzující usnesení odvolacího soudu, nelze proto chápat jako nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Tato námitka dovolatele proto může být pojímána jen jako dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž se však lze zabývat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné. To platí i o dovolatelem tvrzené vadě podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., když namítá, že napadené usnesení vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal ani žádnou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), aniž se mohl zabývat důvodností dalších námitek v dovolání uplatněných.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá ve smyslu § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. listopadu 2000

JUDr. Michal M i k l á š

předseda senátu