26 Cdo 1794/2004
Datum rozhodnutí: 16.11.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1794/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce D. Ch., s. r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 8 C 269/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č.j. 15 Co 356/2003-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, č.j. 8 C 269/2001-89, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 5, IV. kategorie, o jedné obytné místnosti s příslušenstvím, o rozloze 32,4 m2, situovanému ve 3. podlaží domu čp. 602 v k.ú. Ž., pod adresou P., V. 25 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Z výpisu z katastru nemovitostí pro katastrální území Ž. LV č. 1812, v němž je žalobce zapsán jako vlastník předmětného domu, dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce; pasivní věcnou legitimaci žalovaného dovodil z obsahu nájemní smlouvy ze dne 12. 1. 1999 uzavřené mezi účastníky, z rozhodnutí odboru bytů Obvodního úřadu v P. ze dne 16. 12. 1995 a z nájemní smlouvy ze dne 20. 2. 1995 uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a žalovaným. Poté, co shledal, že výpověď z nájmu bytu ze dne 11. 7. 2001, daná žalobcem žalovanému, je platná a byla mu řádně doručena, zabýval se soud tím, zda jsou dány uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč.zák. Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že v období od 21. 12. 2000 do 19. 2. 2001 byl žalovaný hospitalizován a poté se zdržoval po dobu rekonvalescence u své přítelkyně paní V., že v období od dubna 1995 do dubna 2002 strávil na služebních cestách mimo domov (i přes noc) celkem 154 dnů, což za uvedené období činí v průměru 25 dnů ročně, přičemž jeho služební cesty byly rozprostřeny do celého roku a většinou trvaly pouze den nebo dva, výjimečně čtyři nebo pět dnů. Dovodil, že žalovaný měl objektivní a vážný důvod se v bytě nezdržovat po dobu své pracovní neschopnosti a že jeho služební cesty, pro které by objektivně nemohl být doma, nebyly tak časté, jak tvrdil, a neodůvodňovaly jeho dlouhodobou nepřítomnost v bytě. Tvrzení žalovaného o nepřetržité přítomnosti v bytě přerušené pouze pracovní neschopností a služebními cestami je v rozporu s provedenými důkazy, zejména s výpovědí svědků manželů Ř., kteří výslovně uvedli, že žalovaný se v bytě nezdržuje řadu let. Jejich výpovědi shledal věrohodnými, a to i s poukazem na to, že byt manželů Ř. sousedí s předmětným bytem, že oba byty jsou nedostatečně zvukově izolovány a mají společné WC, takže jmenovaní mají dobrý přehled o dění v předmětném bytě; nepřisvědčil přitom námitkám žalovaného, jimiž jejich výpovědi zpochybňoval. Na základě toho dospěl k závěru, že žalovaný se v předmětném bytě nezdržuje a že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. je dán. Rovněž tak shledal existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák., když dospěl k závěru, že žalovaný hrubě porušil svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu tím, že nejméně v jednom případě přenechal byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu, konkrétně M. B. Uvedený závěr učinil z výpovědí svědků manželů Ř., z výpovědi svědka J. H. a z obsahu listiny označené jako zápis o škodě, datované dnem 20. 3. 2001 a opatřené notářsky ověřeným podpisem M. B., z níž vyplývá, že jmenovaný uvedl, že od září 1999 bydlí v bytě žalovaného, jenž mu byt pronajal na dobu jednoho roku, která byla v září 2000 prodloužena o další rok, a že nájemné a poplatky za služby platil žalovanému. Neuvěřil přitom výpovědi žalovaného, který se snažil obsah této listiny zpochybnit, ani výpovědím svědků manželů B., které shledal rozpornými a nevěrohodnými.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č.j. 15 Co 356/2003-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací námitky vytýkající soudu prvního stupně procesní pochybení při zjišťování skutkového stavu věci a při provádění a hodnocení důkazů nejsou opodstatněné; uvedl, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování postupem předpokládaným v § 122 a násl. o.s.ř., a že jeho hodnocení důkazů odpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Odvolací soud neshledal opodstatněným ani odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a h) obč.zák. jsou dány. Podle názoru odvolacího soudu, i když soud prvního stupně při posuzování naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. (správně § 711 odst. 1 písm. h/ obč.zák.) nepoužil zákonné dikce, není jeho postup na újmu věcné správnosti rozsudku, neboť byt je účelově určen k bydlení, a pokud se nájemce v bytě nezdržuje jak bylo soudem prvního stupně konstatováno nepochybně jej neužívá. Poukázal též na to, že soud prvního stupně zohlednil okolnosti, které žalovanému bránily dočasně byt neužívat (nemoc, služební cesty), že však žalovaný byt neužívá několik let. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i pokud jde o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. (ve spojení s § 719 odst. 1 obč.zák.), když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s panem B. dohodu o užívání bytu, že jmenovaný byt užíval déle než rok a platil žalovanému za spotřebu vody a za topení; poukázal přitom na to, že smlouva o podnájmu nemusí být písemná a že vzhledem k době užívání bytu jmenovaným nešlo o krátkodobou návštěvu. V rámci hodnocení listinného důkazu Záznamu ze dne 13. 2. 2002, sepsaného právním zástupcem žalovaného, odvolací soud vyjádřil názor, že tento záznam nasvědčuje tomu, že svědek B. byl nepřípustně ovlivňován právním zástupcem žalovaného, neboť toliko na jeho popud či na popud žalovaného mohlo dojít k tomu, že se svědek dostavil k sepsání tohoto záznamu; již z tohoto důvodu je nutno nahlížet se značnou rezervou na pozdější výpověď svědka, v níž se snažil svoji přítomnost v bytě odůvodnit jeho hlídáním v době služebních cest žalovaného. Změnu rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil odvolací soud tím, že podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč.zák. je nutno povinnost žalovaného k vyklizení vázat na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že řeší právní otázku, která je odvolacím soudem řešena rozdílně a v daném případě ji soud dokonce posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ; v této souvislosti též uvádí, že více než 40 % obyvatelstva České republiky bydlí v nájemních bytech a existuje tedy seriozní předpoklad, že řešená otázka má . určující význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec . Jedná se rovněž (uvádí dále dovolatel) o potřebu zaujetí stanoviska dovolacího soudu k sjednocení judikatury , když se již před soudem prvního stupně existující judikatury dovolával a tuto i soudu předložil. Jmenovitě dovolatel poukazuje na přehled judikatury obsažený v časopise Soudní rozhledy č. 4/2000, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 20 Cdo 2059/98, ze dne 31. 10. 1996, sp.zn. 2 Cdo 252/96, ze dne 12. 8. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1287/97, ze dne 27. 10. 1999, sp.zn. 26 Cdo 457/98, ze dne 23. 11. 1999, sp.zn. 26 Cdo 848/98 a ze dne 14. 11. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1331/2000, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2000, sp.zn. I. ÚS 326/99. Kromě toho (uvádí se v dovolání) by bylo prospěšné praxi, pokud by dovolací soud zaujal stanovisko k názoru odvolacího soudu o nepřípustném ovlivňování svědka advokátem . Dovolatel dále rekapituluje průběh řízení v dané věci a uvádí, že ze strany odvolacího soudu (soudu prvního stupně) došlo k nesprávnému posouzení věci spočívajícímu v nesprávném výkladu zákona. Poukazuje na to, že důvod výpovědi podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. zakládá takové porušení povinností vyplývajících z nájemního vztahu, které dosáhne intenzity, že je lze posoudit jako hrubé. Namítá, že v dané věci byla zásadním argumentem skutečnost, že svědek M. B. písemně prohlásil, že mu žalovaný byt pronajal, že však v průběhu řízení vyšla najevo pravda o nevážnosti tohoto prohlášení , jež bylo motivováno vidinou náhrady škody , která jmenovanému vznikla odcizením pneumatik uskladněných ve sklepě předmětného domu, a že se svědek sám, z vlastní iniciativy, následně dostavil k právnímu zástupci žalovaného, aby vysvětlil, jaký byl pravý stav věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepřípustném ovlivňování svědka advokátem, polemizuje s ním a vyjadřuje nespokojenost s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Dovolatel má dále za to, že v řízení došlo k flagrantnímu porušení zákona i v souvislosti s projednáváním druhého tvrzeného výpovědního důvodu. Uvádí, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. předpokládá vymezení obsahu hypotézy neužívání bytu bez vážného důvodu , avšak předmětem řízení v dané věci nebylo prokazování hypotézy zákonné, ale hypotézy pro tento případ vytvořené okresním soudem . V tom, že dokazování bylo zaměřeno na otázku zdržování se v bytě a nikoliv na neužívání bytu bez vážného důvodu spatřuje nesprávné právní posouzení věci; toto pochybení nemohlo být zhojeno ani konstatováním odvolacího soudu, že soud sice nepoužil zákonné dikce, nicméně jeho postup není na újmu věcné správnosti rozsudku, a že byt je účelově určen k bydlení a pokud se nájemce v bytě nezdržuje nepochybně jej neužívá . Nesouhlasí se závěrem, že měl objektivní a vážné důvody nezdržovat se v bytě pouze v období své nemoci, a namítá, že prokázal vážný důvod nezdržování se v bytě a že část hypotézy bez vážného důvodu zůstala opomenuta. Vyjadřuje názor, že soud nemůže ukládat povinnost zdržovat se v nájemním bytě a že Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu pohybu a pobytu; poukazuje přitom na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 326/99. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V dané věci opírá dovolatel zásadní význam napadeného rozhodnutí o tvrzení, že řeší právní otázku, která je odvolacím soudem řešena rozdílně (míněno zřejmě od citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu), v rozporu s hmotným právem, že byla posouzena v rozporu s nálezem Ústavního soudu, jakož i o potřebu zaujetí stanoviska dovolacího soudu k sjednocení judikatury.

Z obsahu dovolání však vyplývá, že dovolatel především zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu významná pro naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč.zák. ve spojení s § 719 odst. 1 obč.zák. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že učinil závěr o tom, že žalovaný přenechal předmětný byt do podnájmu M. B. na základě obsahu listiny ze dne 20. 3. 2001, obsahující prohlášení jmenovaného, zpochybňuje věrohodnost tohoto prohlášení a předkládá jinou (vlastní) verzi okolností, týkajících se sepisu této listiny, zpochybňuje v podstatě právní závěr odvolacího soudu o naplnění daného výpovědního důvodu námitkou směřující proti skutkovému stavu, z něhož soud při svém rozhodování vycházel. Již proto nemůže jím nastolená otázka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit. Lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný postup při provádění a hodnocení důkazů, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá.

Dovolatel dále spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s vymezením hypotézy obsažené v § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák.

Podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že o neužívání bytu ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, tj. kdy není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1551/99, ze dne 26. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 451/99, ze dne 8. 3. 2002, sp.zn. 26 Cdo 97/2001, a ze dne 24. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 529/2001). Dovodil-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že nepoužití zákonné dikce (ne)užívání bytu není na újmu věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně (tj. právního závěru o existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč.zák.), neboť byt je účelově určen k bydlení a pokud se nájemce v bytě nezdržuje, nepochybně jej neužívá, je jeho právní posouzení správné a odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.

Pokud pak dovolatel namítá, že zůstala opomenuta část hypotézy bez vážného důvodu , nelze shledat tuto námitku opodstatněnou. Soud prvního stupně (z jehož závěrů vycházel i soud odvolací) přesvědčivě vysvětlil, proč služební cesty žalovaného nejsou důvodem jím tvrzeného neužívání bytu; již proto je logicky nepřípadné zkoumat, zda jde o důvody vážné . Vzhledem k tomu, že jak bylo výše uvedeno nelze přezkoumávat úplnost (správnost) skutkových zjištění, nemůže být z hlediska posouzení přípustnosti dovolání relevantní námitka dovolatele, že v řízení prokázal vážný důvod nezdržování se v bytě .

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani obecný odkaz na uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se nepodává, v čem dovolatel spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu. Pokud pak dovolatel argumentuje tím, že má právo na svobodu pohybu a pobytu a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2000, sp.zn. I. ÚS 326/99, je třeba uvést, že označené rozhodnutí se týkalo skutkově odlišného případu, kdy nájemkyně bytu pobývala mimo byt za účelem léčby. V daném případě soudy neukládaly žalovanému povinnost zdržovat se v nájemním bytě a pokud neshledaly existenci vážného důvodu neužívání bytu, nelze přijmout názor, že tím neoprávněně zasáhly do práva na svobodu pohybu a pobytu.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalovanému.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu