26 Cdo 1793/2005
Datum rozhodnutí: 25.05.2006
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 213 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1793/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) T. P. a 2) L. B., obou zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 233/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č.j. 35 Co 28/2005-124, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č.j. 35 Co 28/2005-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č.j. 26 C 233/2002-108 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 23. 1. 2004, č.j. 26 C 233/2002-79, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, č.j. 35 Co 141/2004-96, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, III. kategorie, ve II. podlaží domu č.p. 558 na K. č. 29 v P., k.ú. N. (dále jen předmětný byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že 1. žalovaný bydlel od roku 1997 ve společné domácnosti v předmětném bytě se svou prababičkou M. L. (nájemkyní bytu), o kterou se staral tak, že jí pomáhal, chodil na nákupy a prováděl v domácnosti mužské práce až do června 2001, kdy byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných, kde dne 27. 7. 2001 zemřela. Protože 1. žalovaný předmětný byt užíval i v okamžiku její smrti a neměl vlastní byt, přešel na něj nájem k tomuto bytu ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy účinném znění (dále jen obč. zák. ). Přestože bylo v řízení zjištěno, že 2. žalovaná brávala svou matku M. L. v posledních dvou letech na venkov na S., kde žila ve společné domácnosti s manželem, a tudíž nemohla splnit zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu, nevyhověl soud prvního stupně žalobě ani v jejím případě, neboť k podaní žaloby na vyklizení byl aktivně legitimován pouze nájemce tedy 1. žalovaný.

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č.j. 35 Co 28/2005-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně potud, že nájemní právo k předmětnému bytu nemohlo přejít na 2. žalovanou, neboť sama na bytovém oddělení majetkového odboru městské části P. dne 10. 10. 2001 uvedla do protokolu, že svou matku měla poslední dva roky u sebe na S.; proto nesplnila zákonnou podmínku přechodu nájmu, neboť se svojí matkou nežila v předmětném bytě ještě před jejím umístěním do léčebny dlouhodobě nemocných. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu současně znamená, že ani 1. žalovaný nesplnil podmínku vedení společné domácnosti alespoň po dobu tří let před smrtí původní nájemkyně. Za dané situace odvolací soud již nepovažoval za nutné zabývat se dalšími podmínkami pro přechod nájmu s tím, že žalovaným poskytl šestiměsíční lhůtu k vyklizení.



Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle dovolatelů je řízení před odvolacím soudem postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Odvolací soud se totiž odchyluje od skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně okolností relevantních podle § 706 odst. 1 a § 708 obč. zák., aniž by sám zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, a z nich pak nesprávně uzavírá, že na straně žalovaných nejsou podmínky pro přechod práva nájmu bytu. Podle názoru dovolatelů z dokazovaní vyplývá, že 1. žalovaný se svojí prababičkou M. L. v předmětném bytě bydlel již od roku 1997, staral se o ni a pomáhal jí s domácností, a to po dobu podstatně delší než tři roky, až do její hospitalizace v červnu 2001, která však podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 463/2000 není na překážku naplnění podmínky existence společného soužití. Pouze v době, kdy zdravotní stav M. L. vyžadoval pobyt v klidnějším prostředí, pobývala s ní 2. žalovaná část roku na S. Po smrti M. L. pak oba žalovaní nadále vedli společnou domácnost až do podzimu 2001, kdy žalovaná předmětný byt opustila, neboť považovala za svoji morální povinnost postarat se o svého nemocného manžela. Podle dovolatelů tak právo nájmu bytu přešlo na 2. žalovanou úmrtím M. L., a na 1. žalovaného nejpozději opuštěním společné domácnosti 2. žalovanou. Splnění zákonných podmínek daných ustanovením § 706 odst. 1 obč. zák. tak podle dovolatelů vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud hodnotí důkazy jiným způsobem, aniž by je sám provedl, čímž porušuje zásadu volného hodnocení důkazů, včetně zásady ústnosti, přímosti a dvouinstančnosti soudního řízení. Závěrem dovolatelé uvádějí, že i kdyby odvolací soud provedl dokazování řádně a dospěl na jejich základě ke stejným skutkovým zjištěním, měla by být žaloba stejně zamítnuta, neboť striktní výklad § 706 odst. 1 obč. zák. by za daných okolností odporoval dobrým mravům. Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v řízení namítána je, proto se jí Nejvyšší soud zabýval nejdříve.

Dovolatelé totiž odvolacímu soudu prvotně vytýkají, že se v rozporu s § 213 odst. 2 o.s.ř. odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž za tímto účelem zopakoval dosud provedené důkazy, z nichž pak sám také vycházel.

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. shodně např. rozhodnutí publikované pod R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností právně významných z hlediska ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., než jaký učinil soud prvního stupně, aniž přitom opakoval, případně doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně.

Lze uzavřít, že z uvedených důvodů bylo řízení před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky, aniž se zejména z důvodů předčasnosti zabýval dalšími námitkami dovolatelů zrušil napadený rozsudek (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu