26 Cdo 1782/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 1782/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce JUDr. T. P. , advokáta se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem , advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému J. D., Ph.D. , , o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 23 Co 221/2014-188, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, č. j. 23 Co 221/2014-188, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda lze zamítnout žalobu na vyklizení nebytové jednotky s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. (z něhož je třeba i nadále vycházet viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou na vyklizení, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jeho úvaha z pohledu zjištěných skutečností není zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014). Při posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatele, nýbrž také okolnosti na straně žalovaného (zejména, že žalovaný splnil veškeré náležitosti podle budoucí kupní smlouvy, uhradil kupní cenu, několik let užíval garážové stání s vědomím i vůlí vlastníka a pouze z liknavosti vlastníka a jeho následného konkurzu nedošlo k očekávané realizaci převodu garážového státní do jeho vlastnictví). Proto lze v tomto konkrétním případě odepřít právo na vyklizení předmětné nemovitosti (garáže) i s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního dlužníka a uzavřít, že legitimní očekávání nabytí majetku žalovaným představuje překážku pro vyhovění jinak důvodnému nároku žalobce na ochranu jeho vlastnického práva žalobou na vyklizení. Uvedené závěry jsou rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 1355/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1270/15).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu