26 Cdo 178/2007
Datum rozhodnutí: 24.09.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 178/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně B. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o určení povinnosti vyklidit byt bez zajištění práva na bytovou náhradu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 8 C 69/2005,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. dubna 2006, č.j. 20 Co 102/2006-142, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č.j. 8 C 69/2005-124, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného vyklidit byt č. 42 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě č.p. 781, v J., ul. Bořkova (dále jen předmětný byt nebo byt ), vyplývající z usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C 104/2000-35, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané, že usnesením ze dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C 104/2000-35, které nabylo právní moci dne 8. 2. 2002, Okresní soud v Náchodě schválil smír, podle kterého bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stala žalobkyně a žalovaný se zavázal byt vyklidit do 30 dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt, že žalovaný uzavřel manželství se S. Š., že jeho manželka je vlastnicí rodinného domu čp. 1626 ve D. K., že k bytu v uvedené nemovitosti mají zřízené právo výhradního bezplatného a doživotního užívání její rodiče Z. a J. D., že se v roce 2004 manželka žalovaného přistěhovala do předmětného bytu, že nájemné a úhrady za užívání bytu činí 2.836,- Kč a záloha na elektrickou energii 730,- Kč, že žalobkyně vyzvala žalovaného, aby jí přispíval jednou polovinou tj. částkou 1.783,- Kč, že však žalovaný přispívá jen částkou 636,- Kč a že podle dohody, která byla uzavřena dne 10. 3. 2001 (ještě před zrušením práva společného nájmu k předmětnému bytu) měla žalobkyně užívat obývací pokoj a ložnici, žalovaný dětský pokoj a kuchyň a oba společně obě předsíně, WC a koupelnu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl po právní stránce k závěru, že nebyly naplněny předpoklady změny poměrů, v jejímž důsledku by se stal výkon práva žalovaného (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. ) a kdy soud může podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění této formy bytové náhrady. Dovodil, že změnu poměrů nebyla způsobilá založit okolnost, že žalovaný uzavřel manželství a jeho nynější manželka je vlastnicí rodinného domu, neboť byt v tomto domě není fakticky ani právně volný , a že ji nebyla způsobilá založit ani další okolnost, že se žalovaný nepodílí na úhradách za plnění spojená s užíváním bytu, neboť žalobkyně může svůj nárok uplatnit vůči žalovanému žalobou v nalézacím řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č.j. 20 Co 102/2006-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že dříve stanovená povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt (uložená mu usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 1. 2002, č.j. 8 C 104/2000-35), není nadále vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po právní stránce mimo jiné uzavřel, že postavení žalovaného ve vztahu k žalobkyni a k předmětnému bytu je obdobné jako postavení nájemce, jehož právo nájmu zaniklo přivolením soudu k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, a kterému bylo přiznáno právo na zajištění náhradního bytu. Na právní poměry účastníků proto analogicky aplikoval ustanovení § 712a obč. zák.

a uzavřel, že měl-li žalovaný právo i nadále v bytě bydlet, stíhala jej povinnost podílet se přiměřeně a pravidelně na úhradě nájemného a za plnění spojená s užíváním bytu i na platbách za spotřebu energií. Tím, že se žalovaný na těchto úhradách podílel nedostatečně, nastala změna poměrů, v důsledku níž se ocitl výkon jeho práva (trvání na zajištění náhradního bytu) v rozporu s dobrými mravy, a to odůvodňuje odepření dříve přiznané bytové náhrady ve formě náhradního bytu a přiznání bytové náhrady jen ve formě přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolacími důvody se blíže nezabýval. Uvedl, že sdílí názor odvolacího soudu, že vztah mezi stranami po vydání prvého vyklizovacího usnesení (smíru) vázaného na zajištění bytové náhrady je třeba analogicky posuzovat podle ustanovení o právu nájemním . Namítl však, že povinností žalobkyně (s ohledem na její obdobné postavení jako pronajímatelky) bylo třeba provést řádné vyúčtování úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Teprve po řádném vyúčtování úhrad nastala jejich splatnost. Protože se tak nestalo, nemohlo dojít jeho jednání v rozporu s dobrými mravy. Vytýkal dále odvolacímu soudu, že jej měl poučit podle § 118a o.s.ř. a vyzvat k předložení tvrzení či důkazů, které přijatý závěr potvrzují či vyvracejí. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou dobrých mravů v širších souvislostech. Členský podíl v družstvu, který se váže k bytu, se běžně oceňuje tržní cenou odpovídající hodnotě předmětného bytu. Účastníci zůstali ohledně hodnoty členského podílu ve stavebním bytovém družstvu nevypořádáni. Pokud by žalobkyně vyklizovala žalovaného z bytu bez náhrady a neposkytla by mu ani náhradu za majetkový vztah v družstvu, jde z její strany o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Vytýkal odvolacímu soudu, že v tomto směru zůstalo jeho dokazování o dobrých mravech kusé. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.

Žalovaný uplatnil námitkou, že jej měl odvolací soud poučit o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (s ohledem na to, že shledal jako právně relevantní okolnost, že neplatil úhrady za plnění spojená s užíváním bytu), tzv. jinou vadu řízení. Nejvyšší soud však již v usnesení z 27. června 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat. Vycházel-li odvolací soud z názoru, že neposkytování zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu (přičemž žalovaný nečinil sporným, že zálohy na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu neposkytoval) je právně relevantní pro založení změny poměrů, pak jde o případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o.s.ř. nezaložil. Soud není oprávněn poučovat o hmotném právu. Z úřední povinnosti pak dovolací soud existenci vad řízení neshledal.

Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že neplacení sporných úhrad za plnění spojená s užíváním bytu je jednáním odporujícím dobrým mravům.

Odvolací soud vycházel z právního názoru (dovoláním nezpochybněného), že na právní vztah mezi nájemcem bytu a osobou, jíž k tomuto bytu svědčí tzv. právo na bydlení je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.) aplikovat ustanovení § 712a obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a rozsudek ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, anebo rozsudek ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 462/2004) je pak ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem a že předpokladem splatnosti záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu není vyúčtování těchto plnění. Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 564/2006 uvedl, že z důvodu dlouhodobosti neplacení nájemného nelze při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vyhodnotit jako okolnost ospravedlňující placení nájemného v nižší než stanovené částce (neplacení nájemného v plné výši), tj. jako okolnost prospívající v tomto ohledu nájemci, skutečnost, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná. Dále též v usnesení ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 504/2004, Nejvyšší soud dovodil, že na pronajímateli nelze zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2005). Totéž lze vztáhnout i na projednávanou věc.

Pokud jde o dovoláním namítané hledisko "vypořádání společného jmění manželů", které je třeba dle názoru dovolatele vzít při rozhodování podle § 80 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu, nelze tomuto hledisku přiznat pro rozhodování soudu podle citovaného ustanovení právní relevanci. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 305/2003, uvedl, že vypořádání hodnoty členských práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu je předmětem jiného nezávislého řízení, v němž se přihlíží k výsledkům řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Ostatně i při vypořádání hodnoty členského podílu v družstvu podle § 150 odst. 4 obč. zák. zůstává žalovanému právo na poskytnutí jeho podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2265/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 2528, svazek 29).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebyly použity opodstatněně.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu