26 Cdo 1773/2012
Datum rozhodnutí: 02.05.2013
Dotčené předpisy: § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.03.2006




26 Cdo 1773/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobce J. T. , bytem v P., zastoupeného Mgr. Radkou Dlabalovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Drtinova 24, proti žalovanému Ing. Arch. P. K. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích č.p. 58, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 79/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 16. května 2011, č. j. 35 Co 331/2010-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám Mgr. Radky Dlabalové, advokátky se sídlem v Praze 5, Drtinova 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, č. j. 5 C 79/2007-163, určil, že jednostranné zvýšení nájemného za byt v podkroví domu v P. (dále jen předmětný byt ) ze dne 30. 11. 2006, je neplatné, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení přeplatku soudního poplatku.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 5. 2011, č. j. 35 Co 331/2010-207, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že jednostranné zvýšení nájemného je neplatné jen v části, jíž bylo zvýšeno nad částku 1.691,70 Kč měsíčně (o dalších 7.492,52 Kč), jinak žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž žalobě vyhověl, podal žalovaný dovolání, aniž by se zabýval jeho přípustností a odůvodnil ho § 241a odst. 2 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobce, namítal, že na žalovaného po smrti otce nájem nepřešel, a že bytová jednotka, která měla být předmětem nájmu, nebyla jako byt nikdy zkolaudována. Vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodl o neplatnosti zvýšení nájemného, ačkoliv se žalobce domáhal určení neplatnosti oznámení o zvýšení nájemného. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně) byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu pouze v části, v níž shodně se soudem prvního stupně vyhověl žalobě a určil, že zvýšení nájemného nad částku 1.691,70 Kč měsíčně, je neplatné. Ač i tento výrok označil odvolací soud jako měnící , jde (podle jeho obsahu) v této části o rozhodnutí potvrzující, a proto proti němu není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatel výslovně uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k vadám (podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že z obsahu žaloby bylo zjevné, že se žalobce domáhá určení neplatnosti zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., a nikoliv neplatnosti oznámení o zvýšení nájemného, a to i přes nepřesnost ve formulaci žalobního petitu (žalobce ostatně ani není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku). Odvolací soud (soud prvního stupně) tak správně neposoudil návrh žalobního petitu izolovaně, bez ohledu na obsah celého podání a rozhodl o určení neplatnosti zvýšení nájemného.
Dovolatel sice formálně namítl nesprávné právní posouzení věci a odkázal na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil i nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že soud nesprávně posoudil skutečnosti svědčící o vedení společné domácnosti žalobce a jeho otce, že otce žalobce neměl vůli vést tuto společnou domácnost, a že nesprávně posoudil obsah rozhodnutí stavebního úřadu). Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro posouzení předpokladů pro přechod nájmu a pro závěr, že předmětem nájmu je byt; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení splnění podmínek přechodu nájmu předmětného bytu na žalobce, zejména, zda před smrtí jeho otce (nájemce bytu) s ním žil ve společné domácnosti a zda prostory, které jsou předmětem nájmu, jsou bytem.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; napadnout jej lze (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Zjistil-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), že žalobce žil se svým otcem (nájemcem bytu) v době jeho smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt, pak jeho závěr, že na něj přešel nájem k předmětnému bytu, odpovídá ustanovení § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 30. 3. 2006 (dále též jen obč. zák. ) i ustálené judikatuře. V souladu s judikaturou je i jeho závěr, že byly-li prostory kolaudovány jako byt (kolaudačním rozhodnutím v roce 1987), je soud tímto kolaudačním rozhodnutím vázán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže prostory byly jako byt kolaudovány, jde o způsobilý předmět nájmu (§ 118 odst. 2, § 685 obč. zák.) nezpůsobující neplatnost nájemní smlouvy.
Přípustnost dovolání nelze tedy dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. května 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu