26 Cdo 1770/2014
Datum rozhodnutí: 24.11.2014
Dotčené předpisy: § 582 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



26 Cdo 1770/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti žalovanému AC FINANCIAL HOLDING s.r.o ., se sídlem Praha 4 Kunratice, Chemická 951, IČO 24186015, zastoupenému JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 23/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 62 Co 333/2013-132, takto:

Dovolání se odmítá .
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, k rukám JUDr. Josefa Kulhavého, advokáta se sídlem Praha 2, Legerova 44, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 62 Co 333/2013-132, potvrdil rozsudek ze dne 8. 4. 2013, č. j. 9 C 23/2010-105, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení zde specifikovaných nemovitostí (dále též předmětné nemovitosti ) a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně z toho, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, které žalovaný užívá po té, co na něho přešla na základě smlouvy o prodeji podniku práva a povinnosti z nájemní smlouvy uzavřené mezi jeho právním předchůdcem a žalobcem dne 15. 12. 2000 (dále též Nájemní smlouva ). Přisvědčil jeho závěru, že výpovědi ze dne 1. 9. 2008 a 22. 9. 2008 jsou neplatné, neboť nerespektují ujednání obsažené v čl. II. Nájemní smlouvy, v němž si účastníci sjednali způsob skončení nájmu výpovědí ze strany pronajímatele a nájemce. Zaujal názor, že toto smluvní ujednání má přednost před zákonnou úpravou skončení nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou podle § 582 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb. (dále též obč. zák. ). Ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. je dispozitivní povahy a uplatní se jen v případě, že si smluvní strany nedohodnou jiný způsob ukončení nájemní smlouvy. Uvedené smluvní ujednání neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť účastníci (resp. jejich právní předchůdci) se takto svobodně dohodli. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že výpověď (v pořadí třetí) ze dne 17. 7. 2012 již smluvní ujednání účastníků respektuje (byla dána podle čl. II. odst. 2 písm. c/ Nájemní smlouvy pro neplacení nájemného), avšak vzhledem k tomu, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (16. 10. 2012) dosud neuplynula výpovědní lhůta dle této výpovědi, užívá k tomuto datu žalovaný předmětné nemovitosti právem a žalobě na vyklizení nelze proto vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle § 237 o.s.ř. tím, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka A) zda je ustanovení § 582 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), ustanovením kogentním, ani otázka B) zda je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., pokud by smlouvu sjednanou na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost, nebylo možno vypovědět s výjimkou výpovědi sankčního charakteru, odvislé pouze od porušení smluvní povinnosti jednou smluvní stranou . Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v názoru, že ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. je dispozitivní povahy, umožňující účastníkům smlouvy se od něj odchýlit, jež se uplatní pouze v případě, že si smluvní strany nedohodnou jiný způsob ukončení nájemní smlouvy. Vyjadřuje dále nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně hodnocení smluvního ujednání účastníků z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a dovozuje, že je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno tak, že žalovaný je povinen předmětné nemovitosti vyklidit, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není důvodné, zpochybnil argumentaci dovolatele ohledně výkladu ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. a aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb. dále jen o.s.ř. ), a poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolatelem byla předložena dovolacímu přezkumu především otázka ad A), tj. zda ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. je ustanovením kogentním. Právní názor odvolacího soudu, že v dané věci přichází v úvahu aplikace uvedeného ustanovení, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho proto vychází.
Dovoláním nastolená právní otázka ad A) již byla dovolacím soudem vyřešena, a to tak, že účastníci mají možnost upravit si ukončení jejich smluvního vztahu výpovědí odchylně od obecné úpravy stanovené v § 582 odst. 1 obč. zák. a sjednat si důvody výpovědi; v takovém případě se pak uplatní smluvní úprava (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Rovněž tak právní teorie (srov. Občanský zákoník, I, II, 2. vydání, C.H. Beck, Praha 2009, str. 1705) vychází z názoru, že uvedené ustanovení se neuplatní, vyplývá-li způsob výpovědi přímo ze smlouvy. Vycházel-li tedy v projednávané věci odvolací soud z právního názoru, že citované ustanovení je dispozitivní povahy, je v tomto směru jeho právní posouzení správné a odpovídá závěrům právní teorie i judikatuře dovolacího soudu.
Pokud jde o druhou právní otázku ad B), otevřenou dovolacímu přezkumu, není v judikatuře Nejvyššího soudu pochyb o tom, že okolnosti významné pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je nutno posuzovat v závislosti na konkrétním individuálním případu. V souzené věci odvolací soud neshledal smluvní ujednání účastníků o ukončení nájmu výpovědí v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť odpovídá svobodné vůli účastníků Nájemní smlouvy i dispozitivní povaze ustanovení § 582 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud shledává jeho právní posouzení správným i z toho důvodu, že respektuje rozhodující zásadu soukromého práva, kterou je zásada autonomie vůle tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) přičemž jedním z jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (srov. k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007).
Se zřetelem k uvedenému nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243 odst. 2 o.s.ř.).
Je-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. listopadu 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu