26 Cdo 1764/2004
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1764/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. N., a b) L. N., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 1398/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 24 Co 343/2003-108, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č.j. 6 C 1398/2001-72 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 22. 5. 2002, č.j. 6 C 1398/2001-48, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2002, č.j. 24 Co 368/2002-62, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému povinnost vyklidit zemědělskou usedlost čp. 4 v Synči se stavební parcelou č. 32/1 o výměře 1048 m2 a ostatní budovy, tj. obytnou část bývalé zemědělské usedlosti čp. 4, hospodářský objekt stodolu, dvě studny, záhrobec, silážní jámu a plot (dále jen předmětné nemovitosti ) a vyklizené předat žalobcům do 31. 5. 2003; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, které užívá od roku 1997 žalovaný se svojí rodinou, kteří se tam nastěhovali se souhlasem otce žalovaného jako vlastníka těchto nemovitostí. Žalovaný do té doby bydlel v obecním bytě v P. o velikosti 2+1, a opustil jej z finančních důvodů. Nemovitosti jsou nezpůsobilé k trvalému bydlení a z hlediska stavebně technického ohrožují životy a zdraví lidí v nich žijících. Dnem 10. 4. 2001 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 12. 1998, čj. 4 C 535/92-213, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, č.j. 22 Co 495/99-253, který dokládá přechod vlastnického práva na žalobce ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Jestliže toto restituční řízení bylo zahájeno již v roce 1992, měl žalovaný od roku 1997 dostatek času, aby zvážil možnosti dalšího bydlení své rodiny, neboť vlastnické právo jeho rodiny k nemovitostem bylo přinejmenším sporné. Žalovaný se vzdal původního zajištěného bydlení za situace, kdy musel předpokládat možnost, že nemovitosti připadnou do vlastnictví jiné osoby. Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního stupně uložil žalovanému vyklizení předmětných nemovitostí podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a neshledal důvod k odepření ochrany výkonu vlastnického práva žalobců a podmínění vyklizení zajištěním bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č.j. 24 Co 343/2003-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k vyklizení tak, že žalovaný je povinen vyklizené nemovitosti předat žalobcům ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku; jinak výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení nemovitostí potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. S ohledem na zjištěné okolnosti případu dovodil, že má být žalovanému uložena povinnost nemovitosti vyklidit ve lhůtě delší než stanovené zákonem (tj. delší než 15 dní), a sice v trvání šesti měsíců od právní moci rozsudku. V tomto směru odvolací soud zohlednil zejména zjištěné sociální poměry rodiny žalovaného, především že se jedná o početnou rodinu s nezletilými dětmi a že příjmy rodiny spočívají pouze v sociálních dávkách. Šestiměsíční lhůta je dle názoru odvolacího soudu dostatečná, aby si žalovaný s rodinou zajistil jinou možnost bydlení. Žalovaný si totiž v době, kdy začínal nemovitosti užívat, musel být vědom rizika v souvislosti se zmíněným restitučním sporem a měl situaci své rodiny řešit odpovědněji. Námitky žalovaného ohledně okolností restitučního sporu a stavebních úprav, které na nemovitosti provedl, posoudil odvolací soud z hlediska dobrých mravů ve vztahu k jeho vyklizení jako právně bezvýznamné.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, aniž uvedl, z čeho dovozuje jeho přípustnost, a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Podle dovolatele je při posouzení věci z hlediska dobrých mravů rozhodné, že na okolnost, jež byla důvodem vydání nemovitostí žalobcům v restitučním řízení (nabytí za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným předpisům) neměli žalovaný a jeho příbuzní žádný vliv, neboť kupovali nemovitosti na inzerát, jako běžní občané, za cenu stanovenou znaleckým posudkem; nemovitosti byly ve velmi špatném stavu, a proto je podle svých omezených možností po dobu 26 let adaptovali a přestavovali, stavební úřad stavební úpravy povolil a kolaudaci zabránilo jen zahájení restitučního řízení; žalovaný ani jeho rodiče nepředpokládali, že návrhu na vydání nemovitostí bude vyhověno, o nejednoznačnosti situace svědčí i délka restitučního řízení (1992 2001); předmětné nemovitosti užívají žalovaný, jeho manželka a jejich sedm dětí k bydlení, žalovaný je nezaměstnaný, jeho manželka je v domácnosti, jsou odkázáni na sociální dávky, je pro ně velmi obtížné, ne-li vyloučené, obstarat si přiměřené náhradní bydlení; nájemní byt z finančních důvodů uvolnil v době, kdy mu svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem, byt byl pro jeho početnou rodinu nevyhovující a neměl prostředky na hrazení rostoucího nájemného; žalobci na rozdíl od rodiny žalovaného předmětné nemovitosti nepotřebují pro vlastní bydlení. I když právo na zajištění náhradního bytu přímo nevyplývá z ustanovení § 712 obč. zák., soudy obou stupňů s ohledem na výše uvedené posoudily věc z hlediska dobrých mravů v rozporu se stávající judikaturou, a proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 16. 4. 2004 navrhl dovolatel odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že neprodleným výkonem těchto rozhodnutí by mu mohla být způsobena újma na jeho právech.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, neboť změna rozsudku soudu prvního stupně se týkala pouze délky lhůty k vyklizení, nešlo tedy o změnu výroku ve věci samé.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo sice jeho druhým rozhodnutím, avšak ve věci samé bylo rozhodnuto stejně, neboť výrok rozhodnutí v obou případech ukládal žalovanému vyklizení nemovitostí bez přiznání bytové náhrady.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že žalobě na vyklizení předmětných nemovitostí užívaných bez právního důvodu lze vyhovět také proto, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by s ohledem na rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) mohl být žalobcům odepřen (odložen) výkon jejich vlastnického práva tím, že by vyklizení bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady. Žalovaný v dovolání správnost tohoto právního závěru napadl. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Podle ustálené soudní praxe (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1990, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, pod poř. č. 5), na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu (nemovitosti užívané k bydlení) vázána na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace. Důsledkem aplikace uvedeného ustanovení však není konstituování nového práva, nýbrž jde o omezení stávajícího práva vlastníka (žalobce) domáhat se vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozsudku. Argumentem rozporu s dobrými mravy může být odepřen výkon práva, pokud je odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Okolnost, že ten, kdo má byt vyklidit, v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, a na jehož straně důvody nedostatku příslušného titulu nespočívají, nemůže být při úvaze o použití dobrých mravů opomenuta. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 7, pod poř. č.36, se podává, že úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou účastníků sporu. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, pod C 2084). Dobré mravy jsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004) pojmovým kritériem pružné povahy a pohybují se, byť jako součást zákona, na pomezí hmotného práva a extralegálních pojmů. Oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by proto mělo náležet převažující měrou soudům nižších instancí a dovolací soud by měl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, nebo usnesení ze dne 18.11.2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

V projednávané věci se odvolací soud posouzením z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval, hypotézu právní normy vymezil způsobem, jenž nelze označit za zjevně neadekvátní či logicky neudržitelný, vzal v úvahu v řízení zjištěné a dovolatelem namítané skutečnosti, a to nejen ty, jež svědčily ve prospěch žalovaného, ale i ty, jež prospívaly žalobcům. Dovoláním zpochybněné řešení právní otázky souladu výkonu práva žalobců s dobrými mravy se neodchyluje od závěrů výše citované judikatury. Otázka, jakou váhu odvolací soud přisoudil jednotlivým relevantním hlediskům a která z nich posoudil v jejich vzájemné souvislosti za převažující, zásadní právní význam nemá.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu