26 Cdo 1758/2011
Datum rozhodnutí: 17.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.




26 Cdo 1758/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 11 , se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 112/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 58 Co 195/2010-38, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. 47 C 112/2009-15, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 1 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 1556 v P. 4 Ch., ul. M. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalobkyni. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 17. července 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen nájemní smlouva ) na dobu trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného ve funkci školníka v mateřské škole M. 1556, P. 4 (dále jen MŠ M. ). Následně dne 21. srpna 1995 uzavřel žalovaný s tehdejším Školským úřadem v Praze 4, se sídlem Na Bučance 1 (právním předchůdcem MŠ M.), pracovní smlouvu, v níž sjednali vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. na dobu určitou do 30. června 1996; dohodami o změnách pracovní smlouvy z 26. června 1996, z 31. prosince 1996, z 1. července 1997 a z 23. prosince 1997 byl tento vedlejší pracovní poměr postupně prodlužován, až nakonec byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaný byl v pracovní neschopnosti od 7. dubna 2003 do 1. října 2003 a od 29. října 2003 do 1. prosince 2003; s účinností od 1. března 2008 mu byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán plný invalidní důchod. MŠ M. jako zaměstnavatelka výpovědí ze dne 15. srpna 2003 ukončila vedlejší pracovní poměr žalovaného bez udání důvodu ke dni 31. srpna 2003. Předmětný byt žalovaný dosud užívá, a to spolu se svým zletilým synem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvou byl sjednán nájem na dobu určitou, ohraničenou dobou trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného v MŠ M., v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003. Poté rovněž dovodil, že vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. skončil v důsledku výpovědi ze dne 15. srpna 2003 k 31. srpnu 2003; konstatoval, že otázku oprávněnosti skončení pracovního poměru nelze v tomto řízení řešit, a to rovněž s přihlédnutím k běhu lhůt stanovených zákoníkem práce . Dále dovodil, že užíval-li žalovaný předmětný byt i po 31. srpnu 2003, tj. po uplynutí sjednané doby nájmu, a nepodala-li žalobkyně proti němu do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, nájemní smlouva se za týchž podmínek opakovaně obnovovala vždy o jeden rok podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Naposledy se takto obnovila od 1. září 2005, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31. srpna 2006; od 31. března 2006 byla tato možnost výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Poté uzavřel, že od 1. září 2006 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Současně konstatoval, že žalovaný neprokázal existenci takových závažných okolností, že by na něm nebylo možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez bytové náhrady (§ 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 58 Co 195/2010-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dovolával-li se žalovaný ve stádiu odvolacího řízení nových skutečností a důkazů, ty podle odvolacího soudu nejsou způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), a to proto, že podle obsahu spisu byl žalovaný soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a všechny rozhodné skutečnosti měl proto uplatnit v prvostupňovém řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný nezastoupen advokátem dovolání, které následně doplnil podáním ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. s/ (správně zřejmě písm. c/) o.s.ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v otázkách platnosti výpovědi z pracovního poměru, trvání nájmu a aplikace ust. § 6 odst. 3 zák. č. 102/1992 Sb. o přiznání bytové náhrady . Namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu výpověď ze dne 15. srpna 2003 byla doručena; výpověď z pracovního poměru však musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná podle § 50 odst. 1 věty druhé zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace trvá jeho pracovní poměr v MŠ M. a taktéž i nájem předmětného bytu. Dodal, že trvá-li jeho nájemní poměr k bytu, nelze v daném případě uvažovat o aplikaci § 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; právě takový dovolací důvod dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil.
Řízení o vyklizení bytu není řízením ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník odbude u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení (§ 5, § 101 a § 118a o.s.ř.) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (§ 119a odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 2 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). Ani v těchto případech však není soud povinen po těchto důkazech tzv. pátrat. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. nové, je rozhodné, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 3-4 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 18. června 2009, sp. zn. III. ÚS 190/09).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. (§ 211a o.s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 /nyní odst. 5/ o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o.s.ř.). K uvedeným právním názorům se dovolací soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007, a sdílí je i v dané věci.
V posuzovaném případě dovolatel poprvé až v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že dodnes oficiálně poštou nedostal ukončení pracovního poměru a nic nepodepisoval . Z toho vyplývá, že tuto skutečnost (viz § 205a odst. 1 o.s.ř.) neuvedl podle obsahu spisu v průběhu řízení před soudem prvního stupně (a v tomto řízení nevyšla ani najevo); z pohledu ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. jde proto o novou skutečnost , kterou zjevně nelze podřadit pod ustanovení § 205a odst. 1 písm. a/ (netýká se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce /přísedícího/ a ani obsazení soudu), písm. b/ (dovolatel jí nesledoval prokázat existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), písm. e/ (dovolateli se před soudem prvního stupně dostalo poučení podle § 118b odst. 1 ve spojení s ustanovením 119a odst. 1 o.s.ř.) a ani písm. f/ o.s.ř. (nenastaly /nevznikly/ po vyhlášení /vydání/ rozhodnutí soudu prvního stupně).
Zbývá posoudit, zda takto tvrzená skutečnost může být způsobilým odvolacím důvodem z hledisek vymezených v ustanoveních § 205a odst. 1 písm. c/ nebo d/ o.s.ř.
Ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, způsobilým odvolacím důvodem proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž toto rozhodnutí spočívá. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný pod č. 175 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Právě takového jiného skutkového stavu se za pomoci uvedené skutečnosti (uplatněné až v odvolacím řízení) domáhal dovolatel. Na tuto situaci ovšem ustanovení § 205a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jak vyplývá ze shora uvedeného zjevně nedopadá.
Závěr, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura) .
V dané věci však soud prvního stupně nezaložil své vyhovující rozhodnutí o vyklizení bytu na závěru, že dovolatel (v pozici žalovaného) přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní; proto jde-li o vyklizení bytu nepřicházelo v úvahu poučení dovolatele podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. Zbývá dodat, že ve vztahu k otázce případné bytové náhrady podle § 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb. byl dovolatel při jednání u soudu prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Z těchto důvodů nelze přípustnost uplatnění shora uvedené skutečnosti v odvolacím řízení opřít ani o ustanovení § 205a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.
Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury, pokud dovodil, že uvedená skutečnost (popřípadě i další skutečnosti nebo důkazy) byla v odvolacím řízení uplatněna v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v § 205a odst. 1 (písm. d/) o.s.ř.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2012

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu