26 Cdo 1758/2004
Datum rozhodnutí: 05.05.2005
Dotčené předpisy: § 712 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1758/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. K. V., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 65/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 12 Co 5/2004-77, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2004, č. j. 12 Co 5/2004-77, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. srpna 2003, č. j. 12 C 65/2003-54, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 12 C 65/2003-66, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 12 C 65/2003-54, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 12 C 65/2003-66, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 31 o velikosti 3+kuchyňský kout s příslušenstvím, I. kategorie, v 11. podlaží domu čp. 1200 v P., H. 12 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu bude nadále žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. února 2004, č. j. 12 Co 5/2004-77, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud shledal z důvodů uvedených v napadeném rozsudku správnými výroky týkající se zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, jakož i o tom, že byt bude nadále užívat jako nájemkyně žalobkyně. Ztotožnil se rovněž s výrokem, v němž soud prvního stupně podle § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák. ) vázal vyklizení žalovaného z bytu na zajištění náhradního bytu. Shodně se soudem prvního stupně totiž v tomto ohledu dovodil, že pro přisouzení bytové náhrady ve formě toliko náhradního ubytování ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných. Přitom závěr o neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných opřel stejně jako soud prvního stupně o skutková zjištění, že žalovaný bydlí v bytě dlouhodobě, že v P. má také zaměstnání, že v bytě má své věci, že v něm užívá jeden pokoj a může se pohybovat po celém bytě, že jeho nemovitost v P. je určena pouze k rekreaci a že nižší frekvence jeho pobytů v předmětném bytě je odůvodněna jeho pracovním vytížením. Jde-li o tvrzené nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze strany žalovaného, odvolací soud dovodil, že uvedená okolnost není pro posouzení otázky formy bytové náhrady právně relevantní; má-li žalobkyně z tohoto titulu vůči žalovanému pohledávku, má možnost ji způsobem obvyklým vůči žalovanému vymáhat . Odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení důkaz výslechem svědkyně (dcery účastníků). V této souvislosti dovodil, že žalovaná přes řádné poučení soudem prvního stupně podle § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ), navrhla výslech svědkyně až v odvolacím řízení a přitom výslech svědkyně se netýkal okolností upravených v ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) směřuje proti části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ). Uvedla v něm, že hlavním dovolacím důvodem je důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu především vytkla, že nepřipustil v odvolacím řízení důkaz výslechem svědkyně (dcery účastníků). V této souvislosti uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně výslech uvedené svědkyně nenavrhla z obavy, aby se nezhoršily vztahy mezi otcem a dcerou, a že návrh učinila až poté, co žalovaný před soudem prvního stupně vypovídal nepravdivě a tvrdil, že v bytě bydlel . Napadla také správnost právního závěru, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné vázat vyklizení žalovaného z bytu na zajištění toliko náhradního ubytování. Za důvody zvláštního zřetele hodné (ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.) pokládala právě to, že žalovaný jí po dlouhá léta ničím nepřispíval na nájemné a plnění poskytovaná s užíváním bytu. Podle žalobkyně se zde jedná o obdobnou situaci (z hlediska bytové náhrady), jakou má na mysli přidělování náhrady, když je uplatněn výpovědní důvod dle ust. § 711 odst. 1 písm. d/ OZ . Dodala, že za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měl odvolací soud za této situace eventuálně rozhodnout, že žalovaný nemá nárok ani na náhradní ubytování. Dále uvedla, že není v jejích možnostech zajistit žalovanému přisouzenou bytovou náhradu, že navíc má žalovaný nemovitost v P. a že v bytě po dlouhou dobu nebydlel. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením otázky bytové náhrady odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. února 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání směřuje pouze proti části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě. Zde zbývá dodat, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly), resp. také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen (rovněž) na právním závěru, že pro přisouzení bytové náhrady ve formě toliko náhradního ubytování ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných a že důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu ze strany žalovaného (má-li žalobkyně z tohoto titulu vůči žalovanému pohledávku, má podle názoru odvolacího soudu možnost ji způsobem obvyklým vůči žalovanému vymáhat ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda za důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. lze pokládat tvrzené nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ze strany žalovaného, jinak řečeno zda tato okolnost může být právně významná pro závěr o naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu citovaného ustanovení. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí pro řešení této otázky zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přípustnost dovolání se však omezuje na tu část výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě; ostatně výtky dovolatelky směřují pouze proti této části potvrzujícího výroku napadeného rozsudku (v dalším nebyl potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním dotčen). Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku nad rámec části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Námitkou týkající se nepřipuštění důkazu výslechem svědkyně (dcery účastníků) v odvolacím řízení uplatnila žalobkyně vadu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka nezpochybnila správnost závěru, že byla soudem prvního stupně řádně poučena podle § 119a odst. 1 o.s.ř. a že výslech svědkyně navržený až v odvolacím řízení se netýkal okolností upravených v ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. Proto dovolací soud z uvedeného závěru vychází; k námitkám žalobkyně pouze konstatuje, že obava ze zhoršení vztahů mezi otcem a dcerou, a stejně tak okolnost, že návrh byl učiněn (v odvolacím řízení) až poté, co žalovaný před soudem prvního stupně vypovídal nepravdivě a tvrdil, že v bytě bydlel , nemůže být vzhledem k taxativnímu výčtu okolností upravených v ustanovení § 205a odst. 1 o.s.ř. právně významná. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., obsahově konkretizovaný dovolacími námitkami žalobkyně, nebyl uplatněn opodstatněně; jiné vady podřaditelné citovanému ustanovení z obsahu spisu nevyplynuly.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude byt dále užívat jako nájemce. Podle § 705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 (o něj jde v projednávané věci) a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Předpokladem pro aplikaci § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., tj. pro přisouzení jen náhradního ubytování, je existence důvodů zvláštního zřetele hodných.

Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 324/2002 (srov. rozhodnutí pod č. 222 publikace pod názvem Přehled judikatury ve věcech nájmu, ASPI Publishing, s. r. o., Praha 2003; citované rozhodnutí bylo uveřejněno pod C 1134 v sešitě č. 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), dovodil, že lze-li z důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (pro nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce) postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc bez dalšího s vázaností na zajištění toliko přístřeší (srov. § 712 odst. 5 obč. zák.), musí se k uvedené okolnosti (k nepřispívání na nájemné a na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu) v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely přihlédnout alespoň při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Jinak nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl, a to i ve vztahu k přisuzované formě bytové náhrady, méně práv než společný nájemce bytu při rozhodování ve smyslu § 705 odst. 1, 3 ve spojení s ustanovením § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; taková osoba by totiž pro nepřispívání na nájemné či úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla na rozdíl od nájemce nijak postižitelná. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1311/2003, a sdílí jej i v projednávané věci.

S přihlédnutím k uvedeným závěrům nelze právní posouzení otázky bytové náhrady pro žalovaného ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. pokládat za správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy užit opodstatněně.

Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků v celém rozsahu; jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno opět v celém rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. května 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu