26 Cdo 1751/2006
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1751/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) M. Z., a b) P. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) M. V., zastoupenému advokátem, a 2) M. P., o určení změny podmínky k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 156/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005, čj. 39 Co 300/2004-45, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2004, čj. 17 C 156/2003-28, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaného 1) k vyklizení bytu o velikosti 2+1 ve II. patře domu čp. 1021 v P. 10, Omská ul. 47, uložená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 1994, sp. zn. 22 C 146/93 není nadále vázána na zajištění náhradního bytu. Ve výroku II. soud pak určil, že povinnost žalované 2) k vyklizení uvedeného bytu, uložená týmž rozsudkem soudu prvního stupně není nadále vázána na zajištění náhradního bytu; ve výroku III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Městský soud v Praze jako soud odvolací, k odvolání žalobců, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. tak, že určil, že povinnost žalovaného 1) vyklidit předmětný byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu; odvolací soud dále odvolací řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil a dále rozhodl o nákladech řízení.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal pouze ve vztahu k žalovanému 1) a odvolání shledal důvodným. V podrobnostech pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že uložená povinnost k vyklizení bytu nebude nadále vázána na přidělení náhradního bytu, pokud po rozhodnutí o uložení povinnosti byt vyklidit až do zajištění náhradního bytu došlo ke změně poměrů, takže výkon práva vyklizovaným by byl v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdo 959/96 a z 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99. V daném případě bylo tzv. právo na bydlení založeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 1994, sp. zn. 22 C 146/93 a žalovaným bylo uloženo předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu.


Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že není možné, aby právo na bydlení jako provizorní a odvozený právní vztah užívání bytu, na rozdíl od nájemního poměru, pro prokazatelné hrubé porušování základních povinností ze strany vyklizovaného nebylo zrušitelné ještě před zajištěním bytové náhrady, např. z důvodu mnohaměsíčního neplacení úhrad spojených s užíváním bytu . Za situace, kdy žalovaný 1) dluží žalobcům na úhradách spojených s užíváním bytu minimálně 30.000,- Kč nelze podle odvolacího soudu v důsledku této změny poměrů vyklizovací povinnost uloženou žalovanému 1) vázat na zajištění předchozí bytové náhrady, a proto bylo rozhodnuto tak, jak bylo uvedeno shora.


Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v důsledku zpětvzetí odvolání žalované 2) ve vztahu k ní odvolací řízení zastavil.


Dovoláním ze dne 5. 5. 2005 napadl žalovaný 1) rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyklizení předmětného bytu není nadále vázáno na zajištění náhradního bytu s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a taktéž vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


V odůvodnění dovolání žalovaný 1) zejména uvedl, že odvolací soud vycházel z aplikace ustanovení o dobrých mravech, avšak zcela pominul užití dobrých mravů ve vztahu k žalovanému 1). Ze strany žalovaného 1) nedocházelo k porušování povinnosti platit nájemné úmyslně, odvolací soud se nevypořádal s tím, zda byl žalovaný schopen nájemné platit. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) má dluh na nájemném, z dokazování však také vyplynulo, že žalovaný 1) nájemné nárazově platí, neplacení nájemného bylo způsobeno objektivními finančními problémy, které se žalovaný 1) snažil se střídavým úspěchem řešit a tomu odpovídá i nepravidelné placení nájemného. Žalovaný 1) dále uvedl, že se u něho nejedná o neplatiče, ale o osobu, u níž vznikl dluh na nájemném v důsledku nepříznivých okolností, a která navíc pečuje o malého syna.


Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobci, jak to vyplývá z obsahu spisu, se k dovolání písemně nevyjádřili.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu ve věci samé, týkající se bytové náhrady, na jejíž zajištění je vázána povinnost k vyklizení bytu.


V dovolání dovolatel jako dovolací důvod uplatnil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolatel v dovolání obsahově vymezil tak, že odvolací soud při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. opominul, že k neplacení nájemného nedocházelo úmyslně, ale bylo způsobeno objektivními finančními problémy, dovolatel uznává, že má dluh na nájemném, nájem platí nárazově a domnívá se, že odvolací soud přihlédl k dobrým mravům ve vztahu k žalobci a již nepřihlédl k dobrým mravům ve vztahu k žalovanému .


V posuzovaném případě byl mezi žalobci a žalovaným 1) právní vztah tzv. práva na bydlení založen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 1994, sp. zn. 22 C 146/93, v němž byla mj. žalovanému 1) uložena povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. Tím bylo žalovanému 1) založeno právo v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a pro výkon tzv. práva na bydlení platí rovněž obecné ust. § 3 odst. 1 obč. zák.


Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhra společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměrnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96).


Podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu či ubytování, došlo-li později, a to po právní moci rozhodnutí o vyklizení bytu do zajištění bytové náhrady, ke změně poměrů.


Uvedený závěr dovodil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (uveřejněný pod R 45/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž konstatoval, že při změně poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (tj. trvání na zajištění stanovené bytové náhrady) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady.


Posuzuje-li soud, zda došlo ke změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu do zajištění stanovené bytové náhrady.


V posuzovaném případě odvolací soud na změnu poměrů usoudil z toho, že žalovaný 1) dlouhodobě a nepravidelně platil nájemné, což vyplývá i z dovolání žalovaného 1), na nájemném dluží minimálně 30.000,- Kč a výši tohoto dluhu činí žalovaný 1) nesporným.


Při posuzování změny poměrů je třeba přihlížet k tomu, zda v době trvání tzv. práva bydlení plnil žalovaný 1) povinnosti vyplývající pro něho z ust. § 712a obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen obč. zák ), zejména zda platil příslušné úhrady za užívání bytu, neboť neplacení nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce se ze zákona považovalo za hrubé porušení povinností nájemce a bylo důvodem pro vypovězení nájmu dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ve znění účinném do 30. 3. 2006, a proto tím spíše musí být postižitelné právo na bydlení, porušuje-li osoba, jíž toto právo svědčí, tímto způsobem své povinnosti (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1305/2005).


Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v důsledku uvedené změny poměrů by trvání na zajištění dříve stanovené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy, je třeba jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající konstantní judikatuře a vzhledem k tomu dovolací soud neshledal, že by věc byla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena.


V dovolání dále žalovaný 1) uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Z dovolání však vyplývá, že tento dovolací důvod dovolatel nikterak nekonkretizoval, jeho kritika rozhodnutí odvolacího soudu směřovala výlučně proti právnímu posouzení věci; dovolací soud proto nemohl rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat z hlediska tohoto dovolacího důvodu.


Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že shledal dovolání nedůvodným, proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. března 2007


JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.


předseda senátu