26 Cdo 1740/2009
Datum rozhodnutí: 11.08.2011
Dotčené předpisy: § 702 odst. 2 obč. zák., § 236 o. s. ř.




26 Cdo 1740/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně H. N., proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 28, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu a o zaplacení částky 62.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 637/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2008, č. j. 21 Co 396/2008-272, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2008,
č. j. 8 C 637/2006-236, výrokem I. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že povinnost žalovaného vyklidit tam specifikovaný byt, stanovená rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 C 35/2001-124, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2004, č. j. 25 Co 274/2004-170, není vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaný je povinen jej vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, výrokem II. zastavil řízení ohledně zaplacení částek 285,50 Kč, 1.946,- Kč, 1.008,- Kč
a 360,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 57.387,50 Kč s úroky z prodlení v rozsudku specifikovanými do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem IV. zamítl žalobu ohledně zde specifikovaných úroků z prodlení, a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 21 Co 396/2008-272, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I., III., V. a VI. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku III.
(kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 57.387,50 Kč s příslušenstvím), aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že za trvání společného nájmu jsou, pokud jde o placení nájemného a záloh za služby spojené s užíváním bytu, podíly všech nájemců na dluhu ve vzájemném poměru stejné, nedohodli-li se jinak, který je dle jeho názoru v rozporu s hmotným právem. Uvedená otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud při jejím řešení postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci (srov. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1209/2004, a dále např. rozsudek ze dne 19. 11. 2008, sp.zn. 28 Cdo 3999/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 804/09). Dále vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že vycházel z toho, že po skončení společnému nájmu účastníků je žalovaný (který dle skutkových zjištění, jež nelze v případě dovolacího důvodu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit - užívá v bytě 3+1, kde bydlí rovněž žalobkyně, výlučně jeden pokoj a dále jeho společné prostory, zejména kuchyň, koupelnu a WC) povinen se podílet na platbách nájemného a záloh za služby spojené s užíváním bytu za období od ledna 2005 do května 2007, hrazených žalobkyní, v poměru 1/3. V tomto směru však jeho námitky směřovaly ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním (zejména proti zjištění, že mohl užívat i kuchyň), resp. hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí). Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Totéž platí i o jeho námitkách proti postupu soudu, jež výši uplatněného nároku posoudil podle § 136 o. s. ř. Pokud vytýkal odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz jeho účastnickým výslechem (ke zjištění rozsahu užívání bytu a spotřeby energií), uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu