26 Cdo 1737/2016
Datum rozhodnutí: 22.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 1737/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Sallerova výstavba Plan V s.r.o. , se sídlem Otvice, Obchodní zóna 266, IČO: 27266265, zastoupené Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem se sídlem Praha 2 Nové Město, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalované OK REST a.s. (dříve ODKOLEK a.s.) , se sídlem Brno Horní Heršpice, Bohunická 519/24, IČO: 60193344, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem Praha 1 Staré Město, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 4.185.825,65 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 79/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2014, č. j. 72 Co 183/2014-265, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. června 2014, č. j. 72 Co 183/2014-265 (k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila), odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále jen o.s.ř. ), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.).

Jde-li o vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), pak k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013) . Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. září 2015, č. j. 26 Cdo 2623/2015, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15).

V posuzovaném případě dovolatelka nastolila v dovolání mimo jiné otázku, zda při posouzení hlavního smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., kterým je dosažení lepší hospodárnosti řízení, má mít přednost zohlednění dosažení rozhodnutí v přiměřené, s ohledem na povahu řízení očekávatelné době , nebo zda převažuje zájem na tom, aby bylo bezvýhradně vyčkáno na výsledek jiného řízení . Ve vztahu k takto nastolené otázce však řádně nevylíčila relevantní údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V dovolání totiž v tomto směru pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak . Tímto konstatováním (nadto zcela obecným) však ve skutečnosti nahlíženo z perspektivy ustanovení § 237 o.s.ř. zjevně nepřípustně mířila na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně. Zbývá dodat, že v uvedených souvislostech je zároveň bez právního významu dovolatelčin odkaz na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky, jelikož ve vztahu k označeným kritériím přípustnosti dovolání sám o sobě nemá žádnou vypovídací hodnotu.

Předkládala-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky vydaný ve věci sp. zn. 22 Cdo 918/2003 též řešení otázky naléhavého právního zájmu žalované na žalobě o určení vlastnického práva, jíž projednává Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 190/2009, nelze opomenout, že na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž uvedenou právní otázku neřešil (a logicky vzato ani řešit nemohl), zaujal-li názor, že v dané věci (v řízení o žalobě na plnění) nelze předjímat výsledek posouzení existence naléhavého právního zájmu žalované na určení vlastnického práva, které je předmětem řízení v jiném sporu. V tomto ohledu tedy v dovolání nebyl (a ani být nemohl) způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), z čehož současně vyplývá, že byť zde dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu), vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.), nepřípadně vztáhla k posouzení právní otázky (otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2016

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu