26 Cdo 1730/2004
Datum rozhodnutí: 02.02.2005
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1730/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně C., akciová společnost, zast. advokátkou, proti žalovanému J. P., o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 50/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 27.2.2004, č.j. 51 Co 5/2004-37, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.2.2004, č.j. 51 Co 15/2004-37, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.2.3003, č.j. 6 C 50/2002-17, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 020, III. kategorie, na třetím podlaží, sestávajícího se z jednoho pokoje, předsíně a WC, v domě čp. 511 v P., kterou dala dne 23.1.2002 v žalobě žalobkyně žalovanému a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat do 10 dnů po zajištění přístřeší tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., a shledal odvolání důvodným.

Dále uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil aktivní i pasivní legitimaci účastníků ve sporu. Rovněž správně zhodnotil výpověď danou žalobkyní žalovanému, která byla obsažena v žalobě a žalovanému řádně doručena do vlastních rukou. Dovodil, že tento právní úkon byl učiněn zcela v souladu se zákonnými podmínkami ust. § 710 odst. 3 občanského zákoníku, když výpověď rovněž obsahovala důvod výpovědi dle ust. § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, s tím že v daném případě žalovaný nezpochybnil neplacení nájemného v rozhodném období (od března 2001 do prosince 2001), a tím došlo k naplnění výpovědního důvodu. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru od soudu I. stupně při hodnocení otázky aplikace ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku na daný případ.

Podle názoru odvolacího soudu byly dány podmínky pro aplikaci ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť výkon práva by byl jinak v rozporu s dobrými mravy. Neztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a v konečném důsledku přisvědčil námitkám žalovaného obsažený v odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně nevzal dostatečně v úvahu, že žalovaný po obdržení žaloby dne 17.7.2002 již dne 19.7.2002 a 22.7.2002 celý dluh uhradil, včetně částky, která představovala nájemné za dalších šest následujících měsíců, tedy až do měsíce ledna 2003 včetně. Stranami nebylo zpochybňováno, že by žalovaný nájem nadále platil řádně a včas a že již žádný dluh vůči žalobkyni nemá. Z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by se u žalovaného při nesplnění povinnosti zaplatit nájemné jednalo o chování opakované. Je zřejmé, že neplnil své povinnosti v důsledku tíživé sociální a finanční situace, která byla zapříčiněna jeho nezaměstnaností. Odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že i přes délku neplacení nájemného nebyla výše dluhu natolik značná (5.765,-Kč), aby v případě prvého pochybení na straně žalovaného vyvolala tak závažný důsledek jako je ztráta možnosti bydlení. Na místě není ani obava z opakování nastalé situace, neboť i přesto že je žalovaný nezaměstnaný, pobírá příspěvek na bydlení, jakož i dávky sociální péče ve formě peněžního příspěvku. Je ovšem třeba souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný se choval neaktivně a tíživou situaci do doby podání žaloby neřešil. Odvolací soud však považuje průběh předmětného řízení za dostatečné ponaučení pro žalovaného, kdy pro příště by pasivita při řešení obdobných situací nebyla již vzata v úvahu. Z těchto důvodů pak odvolací soud má za to, že ochranu práva žalobkyně není možné v daném případě poskytnout, neboť jeho výkon by byl v rozporu s dobrými mravy.

Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, jak bylo uvedeno výše.



Dovoláním ze dne 24.5.2004 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.



V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního názoru při použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud podle názoru žalobkyně zamítne žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, uhradil-li žalovaný dlužný nájem, vedla-li ho k neplacení nájmu nezaviněná mimořádně tíživá sociální situace, přičemž by mělo jít o situaci kterou žalovaný i přes vynaložené úsilí nebyl schopen řešit. Žalobkyně považuje za nezbytné zabývat se skutečností, zda se nájemce pokusil případnou tíživou finanční situaci řešit, respektive jeho aktivní jednání by mělo být podmínkou pro závěr o rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že během jednání bylo prokázáno, že žalovaný nejenom že nepožádal např. o žádnou sociální dávku, nekontaktoval pronajímatele, ale dokonce nereagoval ani na pronajímatelův dopis ze dne 11.5.2001, s nabídkou splátkového kalendáře. Podle žalobkyně je pak nesprávným posouzením věci závěr odvolacího soudu, že průběh řízení je pro žalovaného dostatečným ponaučením, aby v budoucnu postupoval aktivněji, tedy neposouzení podmínky snahy řešit nastalou situaci jako nezbytný závěr o rozporu výpovědi s dobrými mravy. Rovněž pak považuje za pochybení odvolacího osudu, když upřednostnil výši dlužného nájemného nad délkou neplacení nájmu.

Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný neplnil své povinnosti v důsledku tíživé sociální a finanční situace zapříčiněné jeho nezaměstnaností, nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný na jednání dne 10.2.2003 uvedl k popisu svých poměrů v období, kdy neplatil nájemné, že byl chvíli nezaměstnaný, na úřadu práce evidovaný 1 měsíc, a že si přivydělával na brigádách. Jeho tvrzení v odvolání, že takto vypovídal z důvodu studu, a že ve skutečnosti byl nezaměstnaný po dobu 2 let a po tuto dobu neměl žádné příjmy, nelze dle názoru žalobkyně hodnotit jinak než jako čistě účelová. Důkazy doplněné v řízení před odvolacím soudem se vztahují k situaci žalovaného v období následujícím až po vyhlášení rozsudku prvního stupně. Tyto důkazy tedy dle názoru dovolatelky nevypovídají o poměrech žalovaného v období, kdy neplatil nájemné, které je pro posouzení věci podstatné.



Dovolatelka je proto toho názoru, že v daném případě nelze využít aplikace § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve prospěch žalovaného a vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se, jak to vyplývá ze spisu, k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.

V dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu, dovolatelka zejména vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], konkrétně nesprávnou aplikaci ust.

§ 3 odst. 1 občanského zákoníku, a dále soudu vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování

[§ 241a odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož je za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.

S výtkou dovolatelky, že závěr odvolacího osudu, že žalovaný nesplnil své povinnosti v důsledku tíživé sociální a finanční situace zapříčiněné jeho nezaměstnaností, nemá oporu v provedeném dokazování, nelze souhlasit. Dovolatelka totiž pouze zpochybňuje věrohodnost tvrzení uvedených žalovaným v odvolání a ve vyjádření před odvolacím soudem, když tato pokládá za účelová. Je ovšem úlohou soudu posoudit věrohodnost jednotlivých důkazů, tedy posoudit pravdivost či nepravdivost tvrzených skutečností, a pokud soud provedenému důkazu, na rozdíl od dovolatele, uvěřil, nelze z tohoto vyvozovat, že skutková zjištění vyvozená z takovéhoto důkazu nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud dovolatel dále namítá, že důkazy doplněné před odvolacím soudem se vztahují pouze k situaci žalovaného v období následujícím až po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně, a že tyto důkazy nic nevypovídají o poměrech žalovaného v období, kdy neplatil nájemné, je třeba uvést, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaný byl v době, kdy neplatil nájemné nezaměstnaný a bez prostředků, takže ani nebyl důvodu tyto okolnosti dále prokazovat.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. tak, jak byl obsahově vymezen v dovolání, není v posuzované věci dán, neboť je ze spisového materiálu zřejmé, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem mají oporu v provedeném dokazování

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu zvažoval, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe je ustálená v tom, že v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce /§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku/ výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla pro to dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který na výpovědi nadále trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod. č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).



V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku je naplněn. Zatímco soud prvního stupně i přes tíživou sociální situaci žalovaného - žalobě vyhověl, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobu je třeba pro rozpor s dobrými mravy, zamítnout.

Pokud má být soudem odepřen výkon práva dát výpověď dle ust. § 3 občanského zákoníku, je nezbytné, aby soud vycházel ze skutkových zjištění, na jejichž základě lze k tomuto názoru dospět.

Při posouzení věci ve smyslu ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že žalovaný byl v období, kdy neplatil nájemné, nezaměstnaný, neměl žádný příjem, a byl tedy v tíživé sociální situaci (tuto skutečnost žádná ze stran nezpochybnila). Dále zhodnotil, že žalovaný po obdržení žaloby dne 17.7.2002 již dne 19.7.2002 a dne 22.7.2002 celé dlužné nájemné uhradil, a to včetně částky, která představovala nájemné na dalších šest následujících měsíců. Rovněž vzal do úvahy, že žalovaný dříve neměl problémy s placením nájemného a že se jednalo o první porušení povinností spojených s nájmem bytu, nikoliv o opakované porušování povinností nájemce. Odvolací soud se dále zabýval možnosti žalovaného nadále nájemné řádně platit, a zjistil, že žalovaný je evidován na Ú. p. h. m. P., že pobírá příspěvek na bydlení, jakož i dávky sociální péče ve formě peněžního příspěvku. Taktéž přihlédl i k délce neplacení nájemného (10 měsíců) a k výši vzniklé dlužné částky (5.765,-Kč), která není tak značná, aby za daných okolností měla mít pro žalovaného za následek ztrátu možnosti bydlení. Odvolací soud rovněž bral v úvahu i to, že se žalovaný v období do podání žaloby nechoval aktivně a tíživou situaci neřešil.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že za dané situace, kdy žalovaný v důsledku tíživé sociální situace neplatil po dobu 10 měsíců nájemné a vznikl mu tak dluh na nájemném ve výši 5.765,- Kč, kdy v průběhu řízení dlužné nájemné uhradil, nadále nájemné platil řádně a včas, a je schopen i do budoucna nájemné hradit, je namístě aplikace ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a uplatněný dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci není dán.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci a na to, že žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. února 2005

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu