26 Cdo 1728/2004
Datum rozhodnutí: 21.12.2005
Dotčené předpisy: § 713 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1728/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. P. proti žalovaným 1) A. S. a 2) V. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 130/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 6. 5. 1998, č.j. 13 C 130/97-24, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 19, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 10. poschodí domu č.p. 1426/6, v ulici K. v P. (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), vycházeje ze závěru, že předmětný byt nemá charakter bytu přechodně služebního ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., neboť nebyl žalobcem ke dni 5. 3. 1992 užíván a že jeho právo nájmu zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti podle § 708 obč.zák.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 12. 1. 1999, č.j. 29 Co 382/98-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zrušující usnesení opřel o právní názor, že předmětný byt má charakter bytu služebního ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a proto nemůže jít o byt přechodně služební ve smyslu § 8 uvedeného zákona; za tohoto stavu nemohla mít na právní postavení žalobce jako nájemce bytu vliv okolnost, že jej ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona neužíval, přičemž aplikace ustanovení § 708 obč.zák. nepřicházela v úvahu. Odvolací soud dále v odůvodnění usnesení uvedl, že žalobu v dané věci je nutno posoudit jako žalobu opírající se o ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a uložil soudu prvního stupně, aby zjistil skutkový stav potřebný k posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení.

Obvodní soud pro Prahu 10 posléze (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č.j. 13 C 130/97-171 poté, co jeho vyhovující (v pořadí druhý) rozsudek ze dne 14. 2. 2000, č.j. 13 C 130/97-63, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2000, č.j. 25 Co 365/2000-95, a jeho (taktéž vyhovující, v pořadí třetí) rozsudek ze dne 25. 6. 2001, č.j. 13 C 130/97-110, ve spojení s usnesením ze dne 11. 1. 2002, č.j. 13 C 130/97-121, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, č.j. 39 Co 104/02-141, a věc mu byla v obou případech vrácena k dalšímu řízení uložil žalované vyklidit předmětný byt (s upřesněním, že se nachází vlevo od výtahu u vchodu ke schodišti) do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; ve vztahu ke 2. žalovanému žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého (v pořadí čtvrtého) rozsudku odkázal na závěry týkající se charakteru předmětného bytu vyjádřené v (pořadí třetím) rozsudku ze dne 25. 6. 2001, zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2002. Z odůvodnění uvedených rozhodnutí se podává, že soudy vzaly za prokázáno, že žalobce a žalovaná uzavřeli manželství dne 23. 4. 1966, že předmětný byt byl žalobci přidělen jako vojáku z povolání výměrem velitelství posádky v P. ze dne 1. 12. 1972, č.j. 621/1972-N, že šlo o byt v novostavbě, že žalobce byl jeho prvním uživatelem, že hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku ze dne 31. 1. 1973, uzavřenou mezi Čsl. státem FMNO, zastoupeným Krajskou vojenskou ubytovací a stavební správou v Praze na straně jedné a Obvodním podnikem bytového hospodářství P. na straně druhé, byl předmětný dům bezúplatně převeden do správy posléze zmíněného subjektu, že v současné době je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu zapsáno m. P. a že dle sdělení posádkového velitelství P. ze dne 4. 2. 1998 je předmětný byt bytem služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že manželství žalobce a žalované bylo pravomocně rozvedeno ke dni 6. 2. 1991, že žalobce se z bytu odstěhoval v roce 1990, že po jeho odchodu zůstala v bytě bydlet žalovaná, že od roku 1996 s ní bydlí žalovaný, který je (od 12. 4. 1997) jejím manželem, a že žalobce je dosud ve služebním poměru jako voják z povolání. Z odůvodnění obou shora označených rozhodnutí se podává závěr, že předmětný byt jako byt vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.) měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, že ke změně charakteru bytu nedošlo ani v důsledku převodu správy předmětného domu na podnik bytového hospodářství (§ 70 zákona č. 41/1964 Sb.), že k bytu vzniklo právo osobního užívání toliko žalobci, když vznik práva společného nájmu bytu manžely (jež by svědčilo též žalované) byl vyloučen ustanovením § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, že jeho právo osobního užívání bytu se dle § 871 odst. 4 obč.zák. transformovalo na jeho (individuální) právo nájmu služebního bytu, neboť předmětný byt je bytem služebním ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a že žalované právo nájmu předmětného bytu nevzniklo. Na základě toho soud prvního stupně posoudil vztah mezi žalobcem a žalovanou podle ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. a shledal vůči žalované žalobu důvodnou, když dovodil, že ze strany žalobce nejde o šikanozní výkon práva, neboť nemá jinou možnost bydlení, když jeho právo (společného) nájmu družstevního bytu v P., M. 2761, zaniklo podle § 705 odst. 2 věty první obč.zák. rozvodem jeho manželství s A. Š., která byt jako členka družstva užívá, a jeho spoluvlastnické právo k bytu v P., L. 405/9, založené pouze z důvodu zajištění půjčky poskytnuté na tento byt Ing. Z. Č., nezajišťuje jeho bytovou potřebu. Povinnost žalované k vyklizení vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu s odůvodněním, že v dané věci nejsou důvody pro to, aby jí byla přiznána nižší forma bytové náhrady. Ve vztahu k žalovanému žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není osobou uvedenou v § 706 odst. 1 obč.zák., že byt užívá odvozeně od práva žalované, a že žalobce proto není aktivně věcně legitimován k žalobě na jeho vyklizení.

K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č.j. 39 Co 267/2003-201, potvrdil (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil ho v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen vyklidit předmětný byt do 15 dnů poté, co bude žalované zajištěn přiměřený náhradní byt a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právnímu posouzení věci. Neshledal opodstatněnou námitku žalované, že předmětný dům není využíván k pronájmu bytů pro účely uvedené v § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb. a že žalovaní předmětný byt užívají s vědomím posádkové správy P., neboť jí tvrzená fakticita nemění nic na právním charakteru předmětného bytu. Podle názoru odvolacího soudu je nutno na právní postavení žalované aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., neboť jí k bytu nemohlo vzniknout právo společného nájmu ani v případě, kdyby byt ke dni 1. 1. 1992, resp. k 5. 3. 1992 nesplňoval znaky služebního bytu, a to již z toho důvodu, že v té době nebyla manželkou žalobce. Odvolací soud neshledal, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), když se v souladu se zákonem domáhá realizace svého práva vyplývajícího z § 713 odst. 1 obč.zák. a respektuje přitom právo žalované na zajištění přiměřeného náhradního bytu; na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované jako věcně správný potvrdil. Na rozdíl od něho však dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován domáhat se též vyklizení žalovaného, který byt užívá jako manžel žalované, neboť zamítnutím žaloby by mu bylo přiznáno více práv než osobám uvedeným v § 713 odst. 1 obč.zák.; proto ve vztahu k němu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalovaného vázal na zajištění bytové náhrady pro žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uvedli, že podání dovolání je již odůvodněno tím, že odvolací soud změnil prvoinstanční rozhodnutí , a že hlavní důvod je spatřován ve vyřešení právní otázky zásadní povahy spočívající v posouzení, zda rozvedenému manželovi nevzniká dnem účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. právo nájmu k bývalému vojenskému bytu, jestliže ke dni účinnosti citovaného zákona předmětný byt není bytem služebním . Namítají, že ke dni účinnosti tohoto zákona byl žalobce znovu ženatý a v předmětném bytě nebydlel a dovozují, že se proto nemohlo jednat o byt služební ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) ani o byt přechodně služební dle § 8 uvedeného zákona. V řízení nebyl (uvádí se dále v dovolání) předložen žádný důkaz, že byt je využíván pro účely armády, ačkoliv důkazní břemeno v tomto směru leželo na žalobci, soud při zjišťování charakteru bytu nepostupoval podle § 120 o.s.ř., omezil se toliko na konstatování zprávy velitelství posádky v P. a nevzal v úvahu písemné sdělení současného vlastníka domu, podle něhož se jedná o běžný byt v dispozičním právu obce. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) rovněž vytýkají, že se blíže nezabývaly posouzením věci z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. a poukazují na okolnosti, z nichž vyplývá, že žalobce neměl o byt zájem a že nejde o byt služební, v čemž spatřují neúplnost a nesprávnost učiněných skutkových závěrů a nesprávné právní posouzení věci . Podle názorů dovolatelů byt nesplňuje kriteria služebního bytu dle zákona č. 102/1992 Sb. a dnem účinnosti citovaného zákona nabyla prvá žalovaná per analogiam k ustanovení § 706 a násl. občanského zákoníku právo nájmu k předmětnému bytu a spolu s ní za podmínek uvedených v § 703 a násl. cit. zákona nabyl druhý žalovaný k bytu právo společného nájmu manžely, zatímco právo nájmu žalobce dnem účinnosti uvedeného zákona analogicky zaniklo . Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 4. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (v rozsudku ze dne 6. 5. 1998, č.j. 13 C 130/97-24) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu (vyjádřeným v usnesením ze dne 12. 1. 1999, č.j. 29 Co 382/98-36), který dřívější rozsudek zrušil.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. dovolací soud (je-li dovolání přípustné) přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Žádné z uvedených vad nebyly v dovolání namítány a jejich existenci soud neshledal ani z obsahu spisu.

Dovolací soud neshledal ani existenci tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k níž je taktéž soud povinen (u přípustného dovolání) přihlédnout z úřední povinnosti. Pokud dovolatelé namítají, že soud při zjišťování charakteru bytu nepostupoval podle § 120 o.s.ř. a vycházel z jiného (listinného) důkazu, než na který poukazují, jde obsahově o námitku směřující proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který ostatně též (dle obsahu dovolání) uplatňují.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají dovolací námitky žalovaných. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem, s nímž žalovaní nesouhlasí, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná.

Samo posouzení otázky, zda závěr odvolacího soudu, že předmětný byt má charakter služebního bytu a že žalované (resp. i žalovanému) k němu nevzniklo právo nájmu, je správný či nikoli, lze podřadit pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt měl jako byt vojenský (§ 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb.) charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), že k němu nevzniklo vzhledem k § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen obč.zák. před novelou ) žalobci a žalované právo společného užívání bytu manžely a že právo osobního užívání bytu svědčilo toliko žalobci; dovolací soud proto z tohoto právního závěru vychází.

Ze znění ustanovení § 182 obč.zák. před novelou přitom jednoznačně vyplývá, že u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace byla vyloučena aplikace ustanovení § 181 obč.zák. před novelou. Opustil-li tedy uživatel takovéhoto bytu trvale společnou domácnost, nedošlo k přechodu práva osobního užívání na druhého z manželů a jeho právní postavení bylo upraveno v ustanovení § 187 odst. 1 obč.zák. před novelou (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1967, dále např. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Praha, Panorama, 1987, s. 670), byla přitom ustálena v názoru, že trvalým opuštěním společné domácnosti uživatelem bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace nezaniklo jeho právo osobního užívání bytu; k jeho zániku došlo toliko některým ze způsobů upravených v zákoně.

Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že okolnost, že žalobce v roce 1990 opustil trvale společnou domácnost, nemohla mít (sama o sobě) za následek zánik jeho práva osobního užívání předmětného bytu; v řízení přitom nebylo tvrzeno (tím méně prokázáno), že by jeho právo osobního užívání bytu zaniklo některým ze způsobu upravených v zákoně. Žalovaná užívala i nadále byt z titulu rodinněprávního vztahu k žalobci jako jeho manželka. Došlo-li pak následně (k 6. 2. 1991) k rozvodu manželství žalobce a žalované, opíral se její právní důvod bydlení (do 31.12.1991) o ustanovení § 187 odst. 1 obč.zák. a po uvedeném datu o ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák. Právo osobního užívání bytu svědčící žalobci se pak ke dni 1. 1. 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4 obč.zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená pro služební byty ustanoveními § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb. - srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 11/1998) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 159/2000, uveřejněný pod č. 162 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s.r.o., Praha 2003). K transformaci na právo společného nájmu bytu manžely nemohlo ostatně dojít již z toho důvodu, že manželství žalobce a žalované bylo pravomocně rozvedeno (jak správně dovodil odvolací soud).

Lze tedy uzavřít, že na žalovanou nepřešlo podle § 181 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalobcem v roce 1990. Nemohlo dojít ani k přechodu práva nájmu podle § 708 ve spojení s 707 odst. 1 obč.zák., a to ani v případě, že by předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 102/1992 Sb., bylo-li již manželství žalobce a žalované ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb. pravomocně rozvedeno a nežili-li již ve společné domácnosti. Nevzniklo-li žalované právo nájmu bytu, nepřichází v úvahu ani vznik práva společného nájmu bytu (svědčící též žalovanému) podle § 704 odst. 1 obč.zák.

Dovolací soud neshledává opodstatněnou ani dovolací námitku nesprávného právního posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a odkazuje pro stručnost na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (soud prvního stupně).

Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu