26 Cdo 1715/2004
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy: § 712 předpisu č. 40/1964Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1715/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) P. M. a 2) M. M., zastoupeným advokátem, o určení vyklizení bytu bez náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 180/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č.j. 39 Co 351/2003-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 4. 2003, č.j. 13 C 180/2002-26, zamítl žalobu na určení, že povinnost uložená žalovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 1994, č.j. 17 C 315/1993, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 1994, č.j. 29 Co 189/1994-27, tj. vyklidit byt č. 4, sestávající ze dvou pokojů a kuchyně s úplným základním příslušenstvím, I. kategorie v prvním patře domu čp. 503 v P. V., M. 56 (dále předmětný byt nebo byt a předmětný dům ) a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, není vázána na přidělení náhradního bytu a žalovaní jsou povinni tento byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do 15 dnů po zajištění přístřeší ; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 2. 2004, č.j. 39 Co 351/2003-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 1994, č.j. 17 C 315/93-13, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1994, č.j. 29 Co 189/94-27, bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu a bylo jim uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále vzaly za prokázáno, že v letech 1988 1989 byly v předmětném bytě (k žádosti žalovaných) provedeny stavební úpravy se souhlasem předchozího vlastníka předmětného domu, že tyto úpravy hradili zčásti žalovaní a zčásti OPBH P., jejichž pracovníci úpravy prováděli, že v roce 1989 byla po ukončení rekonstrukce provedena kolaudace a byt byl ke dni 1. 1. 1990 převeden do I. kategorie, že žalobkyně provedené úpravy zjistila v roce 2001 a že z jejího podnětu bylo zahájeno u příslušného stavebního úřadu správní řízení ohledně provedených úprav, které nebylo dosud skončeno. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1827/99, vyšel z právního názoru, že soud může podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže trvání na zajištění bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala, že jí tvrzené stavební úpravy (přeměna předsíně na kuchyni a vybudování vodovodního a odpadního potrubí) byly žalovanými provedeny po právní moci rozhodnutí, jímž bylo přivoleno k výpovědi, a že představují takovou změnu poměrů, že by trvání na zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru odvolacího soudu však žalobkyně svoje tvrzení neprokázala a skutkový závěr soudu prvního stupně, že označené stavební úpravy byly provedeny v letech 1988 1989 (tedy v době předcházející řízení o přivolení k výpovědi), je správný; nezbylo proto, než žalobu zamítnout. Pro učiněný skutkový závěr svědčí i okolnost, že mezi účastníky probíhala opakovaně jednání ohledně bytové náhrady, jakož i to, že by bylo v rozporu s logickým výkladem dovozovat, že by žalovaní v této situaci do bytu investovali statisícové náklady. Okolnost, že probíhající správní řízení o odstranění stavby nebylo dosud skončeno, neshledal odvolací soud z hlediska právního posouzení věci relevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, zda v daném případě je v rozporu s dobrými mravy tvrzené jednání žalovaných, že v bytě provedli bez souhlasu pronajímatele stavební úpravy a zejména neuposlechli výzvu žalobkyně k odstranění nepovolených stavebních úprav a uvedení bytu do původního stavu . Podle názoru dovolatelky spočívá dovolací důvod nesprávného právního posouzení v právním názoru soudu I. stupně, že žalobkyní označené stavební úpravy byly provedeny v letech 1988 89 a v právním názoru Městského soudu v Praze, že argumentace poukazující na probíhající správní řízení o odstranění stavby nemá pro posouzení důvodnosti žaloby zásadní právní význam . Namítá, že se o stavebních úpravách dozvěděla až v době po přivolení k výpovědi z nájmu bytu, že toto zjištění bylo důvodem pro výzvu k odstranění úprav, a že je proto nerozhodné, kdy byly provedeny, byly-li provedeny bez povolení a nebyly odstraněny po výzvě pronajímatele. Zpochybňuje argumentaci, kterou odvolací soud podpořil skutkový závěr o době, kdy měly být stavební úpravy provedeny, a vyjadřuje názor, že odvolací soud přesáhl rámec své pravomoci, neboť nahradil stavební řízení a legalizoval nepovolenou stavbu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 11. února 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci spatřuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, zda v daném případě je v rozporu s dobrými mravy tvrzené jednání žalovaných, že v bytě provedli bez souhlasu pronajímatele stavební úpravy a zejména neuposlechli výzvu žalobkyně k odstranění nepovolených stavebních úprav a uvedení bytu do původního stavu .

Označená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, založil odvolací soud své potvrzující rozhodnutí na právním názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (na který odkázal odvolací soud), uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka brojí proti skutkovému závěru soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud odvolací, že stavební úpravy v bytě byly provedeny v letech 1988 až 1989, tedy předtím, než bylo vydáno rozhodnutí, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu a jejich povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, přičemž současně namítá, že je nerozhodné, kdy byly stavební úpravy provedeny. Předně je nutno uvést, že pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady (srov. rozhodnutí výše citovaná). Pokud pak dovolatelka zpochybňuje uvedený skutkový závěr odvolacího soudu, je třeba poukázat na to, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Nelze-li zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o době, kdy byly stavební úpravy v bytě provedeny, který je jak vyplývá z výše uvedeného rozhodný pro posouzení důvodnosti uplatněného žalobního nároku, nemůže být z hlediska právního posouzení věci rozhodný výsledek správního řízení, na něž dovolatelka poukazuje.

Pokud pak dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že k těmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nezakládají.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2005

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu