26 Cdo 1691/2017
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 146 odst. 2 o. s. ř.



26 Cdo 1691/2017 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně MONI LODGING, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Severozápadní III 340/6, IČO: 25724975, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3 Vinohradech, Jičínská 2348/10, proti žalovanému R. S. , P., zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8 Karlíně, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 3.689.301,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 128/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2016, č. j. 35 Co 265/2016-118, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 3.689.301,50 Kč s příslušenstvím z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku jí uskutečněných změn zvýšila hodnota tam specifikovaného pronajatého domu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. května 2016, č. j. 20 C 128/2014-98, řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále opět jen o. s. ř. ) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů řízení částku 149.955,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. července 2016, č. j. 35 Co 265/2016-118, změnil s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.); současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.658,50 Kč (výrok II.).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka aplikace § 146 odst. 2 o. s. ř. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a v napadeném rozhodnutí se odvolací soud od tohoto řešení neodchýlil.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Zastavuje-li soud řízení, zabývá se ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Tam, kde účastník zavinil zastavení řízení, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení. Zavinění může spočívat v tom, že žalobce vzal žalobu zpět. V takovém případě je žalobce povinen nahradit druhé straně náklady řízení, které v řízení účelně vynaložila na uplatňování nebo bránění svého práva (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzal-li však žalobce pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně, zastavení řízení nezavinil žalobce a žalovaný je pak povinen uhradit žalobci náklady řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Je-li tedy důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Zda šlo o důvodně podanou žalobu, lze proto usuzovat jen z toho, domohl-li se žalobce uplatněného nároku či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či z 19. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2016).
Odvolací soud opřel svůj závěr o zavinění žalobkyně na zastavení řízení o skutečnost, že žalobu vzala zpět, aniž by žalovaný po podání žaloby uspokojil její nárok na zaplacení požadované částky. Při posuzování uvedené otázky se přitom neomezil jen na žalobní petit, ale posuzoval žalobu v celém jejím kontextu. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se shora uvedenými hledisky při rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. řídil.

Vzhledem k dalším dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. se souhlasem všech členů senátu odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu