26 Cdo 1690/2006
Datum rozhodnutí: 19.04.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 1690/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně městská část P. 3, proti žalovaným 1) J. S. a 2) M. A., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 136/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 579/2005-111, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. června 2005, č. j. 8 C 136/2004-93, přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k bytu č. 30, o velikosti 3+1, I. kategorie, v 9. podlaží domu čp. 2664 v P.e 3, katastrální území Ž., ulice Pod lipami 5 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty, která činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.


Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku nejsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen obč. zák. ). Poté dovodil, že další uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je však naplněn. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, že žalovaní jsou manželé, že žalovaný je spoluvlastníkem rodinného domu čp. 847 v P. 9, Hloubětíně (dále jen dům čp. 847 , resp. dům ) v rozsahu jedné ideální poloviny, že dalším spoluvlastníkem domu čp. 847 rovněž v rozsahu jedné ideální poloviny je dcera žalovaného P. S., že v domě čp. 847 je kolaudován jeden byt o rozloze 85 m2 sestávající z kuchyně a čtyř pokojů s příslušenstvím, že celková užitná plocha domu je 267 m2, že zde jsou dvě koupelny s WC a jedno samostatné WC v suterénu, kde je rovněž fotokomora, že v domě žije pouze P. S., že dům je dostatečně velký pro bydlení tří osob a že žalovaný tráví v domě víkendy a má v něm řadu svých věcí. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní mají (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) dva byty, tj. předmětný byt, k němuž jím uzavřením manželství vzniklo právo společného nájmu bytu manžely, a byt v domě čp. 847, že u žalovaného je právním důvodem bydlení v bytě v domě čp. 847 spoluvlastnický vztah k domu a že žalovaná odvozuje svůj právní důvod bydlení v domě od rodinněprávního vztahu s žalovaným. Poté rovněž dovodil, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, a to byt v domě čp. 847, který je objektivně dostatečně velký pro bydlení tří osob, tj. žalovaných a dcery žalovaného P. S.; dodal, že za této situace nelze přihlížet k dohodě spoluvlastníků, podle níž je byt v domě oprávněna užívat výlučně dcera žalovaného, a že subjektivní důvody, pro něž žalovaní v domě nebydlí, nejsou právně významné. O bytové náhradě pro žalované bylo rozhodnuto podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák.


K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č. j. 19 Co 579/2005-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé a změnil ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit náklady společně a nerozdílně; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.


Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně dovodil s odkazem na ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ a § 712 odst. 5 věty první obč. zák. Z důkazů opakovaných v odvolacím řízení vzal na rozdíl od soudu prvního stupně rovněž za zjištěno, že předmětný byt byl nabízen na internetu k prodeji, resp. k výměně za odstupné .


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). V dovolání uvedli, že odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Dále uvedli, že žalovaný bydlí v předmětném bytě nepřetržitě od roku 1976, že od 26. června 2006 v něm bydlí i s žalovanou, že v bytě uskutečnili s vědomím úřadu nákladné stavební úpravy, že žalovaný jako spoluvlastník pozemku umožnil dceři v zájmu zajištění její bytové potřeby stavbu rodinného domu, že na stavbu přispěl částkou 800.000,- Kč a že v dalším financovala stavbu domu jeho dcera. Poté obsáhle popsali současný stav domu čp. 847 a uvedli, že s ohledem na financování stavby domu se žalovaný s dcerou nejprve ústně a posléze i písemně (v dohodě ze dne 12. března 2005) dohodl tak, že dům bude užívat výlučně pro sebe a budoucí rodinu dcera žalovaného. Za této situace mají žalovaní za to, že užívání bytu v domě čp. 847 je dáno dohodou spoluvlastníků, a proto tato dohoda nemůže být odvolacím soudem považována za právně irelevantní . Odvolacímu soudu rovněž vytkli, že nepřihlédl k závažnému nevyléčitelnému infekčnímu onemocnění žalované a že se nezabýval posouzením, zda byt v domě čp. 847 je způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu a zda na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze tento byt. Z důvodů uvedených v dovolání se neztotožnili ani se skutkovým zjištěním, že byt byl nabízen na internetu k prodeji, resp. k výměně za odstupné. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).


Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.


Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., neboť žalovaní mají z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně dva byty a přitom na nich lze opět s tam uvedených důvodů požadovat, aby užívali pouze jeden byt (byt v domě čp. 847). Dovoláním nebyl napaden právní závěr, že žalovaní mají dva byty, tj. vedle předmětného bytu, ohledně něhož jím uzavřením manželství vzniklo podle § 704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu manžely, ještě byt v domě čp. 847, jehož je žalovaný spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny a žalovaná jako jeho manželka má právo v tomto domě bydlet. Pro úplnost se sluší připomenout, že o případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení, jde podle ustálené soudní praxe i v případech, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu a také disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit. Dovolací soud proto z uvedených právních závěrů vycházel. Protože správnost následně uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna (námitkou, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt /byt v domě čp. 847/, je-li užívání tohoto bytu upraveno dohodou rovnodílných spoluvlastníků domu tak, že v něm bude bydlet druhá spoluvlastnice dcera žalovaného P. S.), mohl by tento závěr činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.


Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. V rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil závěr, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt. Jde-li o rozhodování spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů.


Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004) však rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a nemovitost, jejímž je spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny, přenechá dohodou do užívání spoluvlastníku druhé ideální poloviny, byť by mohla jeho potřebu bydlení uspokojit.


Pro úplnost lze také připomenout, že již v rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.


Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. v dané věci úspěšně zpochybnit (viz výklad shora), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně usoudil, že ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. lze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (byt v domě čp. 847), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.


Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.


Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. dubna 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu