26 Cdo 1687/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 43c odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 1687/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně J. K. , bytem v P., zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou , advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, o uložení povinnosti učinit nabídku k prodeji bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 66/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 30 Co 399/2014-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2014, č. j. 30 Co 399/2014-64, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014, č. j. 26 C 66/2013-41, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované nabídnout žalobkyni prodej ve výroku označené bytové jednotky za kupní cenu stanovenou dle zásad privatizace bytového fondu v Praze 1 a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , neboť jeho rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jak v závěru, že žalovaná není nadále vázána dříve učiněnou nabídkou, která nebyla akceptována (k otázce včasného prohlášení učiněného osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiného jejího včasného jednání, z něhož lze dovodit její souhlas s přijetím návrhu dle § 43c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99, publikovaný pod č. 17/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1244/2009), tak v závěru, že žalovaná jako vlastník není povinna předmětnou bytovou jednotku převést do vlastnictví žalobkyně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 275/2011, příp. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1680/2008) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Dovolací argumentace žalobkyně (dovolatelky), týkající se administrativního rozdělení bytu, vzniku společného nájmu a přechodu nájmu nemá na správnost napadeného rozhodnutí žádný vliv a nemůže založit povinnost žalované nabídnout žalobkyni předmětný byt k odkoupení na základě nové nabídky. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. září 2015

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu