26 Cdo 1678/2002
Datum rozhodnutí: 05.12.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1678/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce P. J., proti žalovanému J. Š., o zaplacení částky 61.558,60 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 305/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2002, č. j. 16 Co 41/2002-74, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 20 Co 385/99-48, výrokem označeným jako I. změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 45.000,- Kč s příslušenstvím částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 22. března 1999, č. j. 23 C 305/98-34, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; výrokem označeným jako II. zastavil řízení o odvolání proti zamítavému výroku o věci samé, tj. výroku zamítajícímu vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. října 2001, č. j. 26 Cdo 938/2000-66, rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 45.000,- Kč s příslušenstvím částečný rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. 16 Co 41/2002-74, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 45.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 21. července 1997 není neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb., a že tudíž žalobci přísluší nárok na zaplacení nájemného v částce 45.000,- Kč za dobu od 1. dubna 1998 do 30. června 1998.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 22. března 1999. Odvolací soud sice o odvolání žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl (po zrušení svého v pořadí prvního rozsudku ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 20 Co 385/99-48, rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. října 2001, č. j. 26 Cdo 938/2000-66) až dne 12. března 2002, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Protože odvolací soud sám ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, nemůže být dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá dodat, že za připuštění dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nelze pokládat poučení, jehož se účastníkům řízení dostalo v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí, tj. poučení, že za podmínek uvedených v § 236 a následujících o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000 lze proti rozsudku odvolacího soudu podat dovolání (k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně do jednoho měsíce od právní moci rozsudku). Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze logicky vzato uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a že řízení nebylo již dříve skončeno, nerozhodoval nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura); o těchto nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 151 odst. 1 o.s.ř., pro účely odvolacího řízení ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu