26 Cdo 1674/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2002
Dotčené předpisy: § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 1674/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města B., proti žalované M. G., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 63/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2002, č. j. 19 Co 306/2000-28, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2002, č. j. 19 Co 306/2000-28, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2000, č. j. 42 C 63/99-20, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 6 v domě č. 1 na B. ulici v B., sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství (dále předmětný byt ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalované byt vyklidit do 60-ti dnů po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce (vlastník domu, v němž se nachází předmětný byt) dal žalované (nájemkyni tohoto bytu) platnou výpověď z nájmu bytu (doručenou jí 29. 3. 1999), a že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., opírající se o neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce, je dán. Povinnost žalované k vyklizení soud prvního stupně vázal s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění náhradní bytu; důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že žalovaná bydlí v předmětném bytě se svým synem a s jeho dvěma nezletilými dětmi, které mu byly po rozvodu jeho manželství svěřeny do výchovy.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. února 2002, č. j. 19 Co 306/2000-28, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci uplatněného výpovědního důvodu, na rozdíl od něho však dovodil, že v dané věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být povinnost žalované k vyklizení vázána ve smyslu § 712 odst. 5 obč. zák. na zajištění náhradního bytu. Konstatoval, že žalovaná neprokázala svoje tvrzení o skutečnostech, které vedly soud prvního stupně k přiznání náhradního bytu, že od roku 1998 neplatí vůbec nájemné a neprojevuje žádnou účinnou snahu o řešení této situace.

Podáním ze dne 27. 3. 2002, doručeným soudu prvního stupně dne 29. 3. 2002, které je dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovoláním, požádala žalovaná, aby jí byl ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu ustanoven advokát. Posléze (dne 5. 6. 2002) žalovaná (zastoupena advokátem, který jí byl soudem ustanoven) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost co do měnícího výroku - opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , a ve vztahu k potvrzujícímu výroku o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že nelze od sebe oddělit právní moc výroku o přivolení k výpovědi a výroku o vyklizení . Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že neprokázala svoje tvrzení o skutečnostech, pro které jí měla být přiznána bytová náhrada a dovozuje, že tyto skutečnosti byly (mohly být) v řízení prokázány. Opětovně navrhuje výslech svého syna V. G. a předkládá (vedle dalších listinných důkazů) kopii rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 1990, č. j. 20 C 295/89-18, kterým jí byly svěřeny do výchovy (tehdy obě) nezletilé děti jejího syna T. a E. G. Dovolatelka má zato, že neplacení nájemného je důvodem pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a že nemůže být též důvodem pro odepření bytové náhrady; současně dovozuje, že jí náleží nejméně přístřeší . Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále učinila návrh na odklad vykonatelnosti, a požádala, aby soud vyzval ke vstupu do řízení jako vedlejší účastníky V., T. a E. G.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 27. 2. 2002, musel odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. - postupovat v odvolacím řízení podle dosavadních právních předpisů; Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen o. s. ř. ), nikoliv podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., z jehož ustanovení dovolatelka (mylně) dovozuje v dané věci přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Dovolání je v dané věci podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty. Naproti tomu ve výroku o přivolení k výpovědi, a ve výroku o výpovědní lhůtě se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně). Dovolání proti těmto potvrzujícím výrokům by bylo přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 nebo § 239 o. s. ř., ty však naplněny nejsou. Dovolací soud (na rozdíl od dovolatelky, která s poukazem na zásadní právní význam rozhodnutí dovozuje v tomto rozsahu přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001) neshledává proti těmto potvrzujícím výrokům dovolání přípustným ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (obsahově odpovídajícím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001, na které dovolatelka odkazuje), neboť dovolatelka návrh na připuštění dovolání (§ 239 odst. 2 o. s. ř. ) neučinila. Ostatně právní otázka, kterou označuje za otázku zásadního právního významu, je ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyřešena, a postup odvolacího soudu, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v celém rozsahu - tedy jak ve výroku o přivolení k výpovědi a ve výroku o výpovědní lhůtě, tak i ve výroku o vyklizení a ve výroku o bytové náhradě - je s touto judikaturou v souladu. Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27, dále R 27/1999 ).

Podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák., skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele (mimo jiné) z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c) a d), obč. zák. může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu je především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna další podmínka důvody zvláštního zřetele hodné; obě podmínky musí být tedy splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99 a ze dne 27. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000).

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdo 568/97 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, str. 169), jakož i v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že bytovou náhradou je i přístřeší. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu, která slouží i k zajištění potřeby bydlení, byť jen jako provizorium a na nezbytně nutnou dobu (§ 712 odst. 5 věta třetí obč. zák.).

Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena v názoru, podle kterého může být právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, výjimečně odepřeno podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).

V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po skončení výpovědní lhůty; tím současně vyjádřil, že žalované nepřísluší právo na bytovou náhradu, tudíž ani právo na bytovou náhradu v podobě přístřeší. Přitom se však jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku nezabýval posouzením nároku žalované na tuto formu bytové náhrady vyplývající ze zákona, a to ani z pohledu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy okolnostmi, pro které by jí mělo být toto právo odepřeno. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.

Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemné propojenosti výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném rozhodnutí R 27/99), aniž se zabýval návrhem žalované na přistoupení dalších účastníků do řízení. Věc se podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrací k dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2002

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.

předsedkyně senátu