26 Cdo 167/2009
Datum rozhodnutí: 23.06.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 3 o. s. ř.




26 Cdo 167/2009
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části Praha 8 , se sídlem úřadu v Praze 8, Zenklova 35, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 18, proti žalované I. Ř. , , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 194/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. června 2007, č. j. 9 C 194/2006-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem z 12. 6. 2007, č. j. 9 C 194/2006-74, uložil žalované, aby do šesti měsíců od právní moci rozsudku vyklidila a vyklizený předala žalobkyni byt v P. (dále předmětný byt resp. byt ), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že předmětný byt se nachází v domě, který je ve vlastnictví hlavního města Prahy a spravuje žalobkyně. Byt byl v roce 1967 přidělen jako služební domovnický byt A. Ř. Od roku 1977 jej spolu s ní užíval její vnuk K. Ř., bratr žalované. A. Ř. zemřela 10. 8. 1989. Usnesením soudu prvního stupně z 11. 12. 1989, č. j. 14 C 176/89-4, byl schválen smír, podle kterého se K. Ř. zavázal vyklidit předmětný byt do 15 dnů po té, co mu bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 1990. K. Ř. požádal 3. 5. 1990 o přidělení náhradního bytu a 10. 5. 1990 byl zařazen do evidence uchazečů o přidělení bytu. Dne 17. 6. 2005 se do předmětného bytu přestěhovala žalovaná z bytu v P. byt, jehož byla nájemkyní, předala vlastníkovi domu 30. 6. 2005). Důvodem jejího přestěhování byla péče o nemocného bratra K. Ř. Trpěl mimořádně těžkým onemocněním dýchacích cest s komplikacemi, které mu znemožňovaly jakýkoli pobyt mimo byt. Žalovaná o něj každodenně pečovala, od června 2005 byla v předmětném bytě hlášena k trvalému pobytu a vedena v evidenčním listu. K. Ř. zemřel 23. 5. 2006.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtí A Ř. nemohlo na K. Ř. přejít právo užívat služební domovnický byt § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. K. Ř. svědčilo k předmětnému bytu pouze tzv. právo na bydlení podle § 187 odst. 1 občanského zákoníku v tomto znění do doby, než mu bude přidělen přiměřený náhradní byt nebo náhradní ubytování, a posléze právo vyplývající s uzavřeného soudního smíru. Protože § 706 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále obč. zák. ) upravuje pouze přechod nájmu bytu, je zřejmé, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu. K její námitce, že by žaloba měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., uvedl, že se přestěhovala k bratrovi až po uzavření soudního smíru, takže mohla a měla být seznámena s tím, že ten není nájemcem předmětného bytu. V té době byla nájemkyní jiného bytu a věděla, že zdravotní stav jejího bratra je velice vážný. Skutečnost, že za této situace opustila svůj dosavadní byt, nemůže jít k tíži žalobkyně. Uzavřel, že s odkazem § 3 odst. 1 obč. zák. nelze žalované přidělit bytovou náhradu, která jí podle zákona nepřísluší. Podle ustálené judikatury lze odepřít výkon existujících práv a povinností, nikoliv založit neexistující právo nebo povinnost.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
z 12. 2. 2008, č. j. 29 Co 497/2007-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplněním dokazování zjistil, že žalovaná uzavřela pracovní smlouvu na dobu neurčitou, že v roce 2007 činil její čistý příjem
91.663,- Kč s měsíčními náhradami kolem 460,- Kč čistého a že v roce 2004 prodělala operaci s diagnózou N872 Těžká cervikální dysplazie nezařazená jinde . Jinak se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o.s.ř. ) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když jí nepřiznal bytovou náhradu. V řízení bylo prokázáno, že důvodem jejího přestěhování k bratrovi byl jeho kritický zdravotní stav, vyžadující každodenní péči. Nemohla ho vzít do bytu, který v té době užívala, neboť trpěl onemocněním dýchacích cest a její byt se nacházel ve druhém patře v domě bez výtahu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že mohla a měla být seznámena s tím, že její bratr není nájemcem předmětného bytu, jestliže sama žalobkyně s ním jednala jako s nájemcem. Odvolací soud nepřihlédl ani k výši jejích příjmů, ze kterých není schopna hradit tržní nájemné. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je možné odepřít výkon práva na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. a vázat povinnost vyklizení na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady. Vždy je třeba posoudit okolnosti na obou stranách. V této souvislosti poukazuje na to, že její bratr po uzavření smíru žádal o přidělení bytové náhrady, avšak žalobkyně svůj závazek nikdy nesplnila, čímž zavinila vzniklou situaci. V úvahu je třeba vzít i postavení žalobkyně, jejíž povinností je pečovat o potřebu bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále opět o. s. ř. .
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka
s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) brojí proti potvrzujícímu rozsudku pouze ve výroku vztahujícímu se k otázce bytové náhrady. Zde je zapotřebí připomenout, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaná domáhá toho, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a z 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost dovolací soud už na tomto místě dodává, že v soudní praxi není pochyb o tom, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, neboť řeší právní otázku, zda lze vyklizovací povinnost žalované vzhledem ke zjištěným skutečnostem
vázat za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady , odchylně od judikatury dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence však nebyla žalovanou tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení), se podle okolností daného případu projeví buď zamítnutím žaloby, nebo tím, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady. Zbývá dodat, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom,
že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, z 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněný pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná mohla a měla vědět, že její bratr není nájemcem předmětného bytu, a za této situace neměla opouštět svůj dosavadní byt, a nevázal její vyklizení předmětného bytu za použití § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, aniž zohlednil další okolnosti. Nelze opomenout, že motivem žalované byla péče o jejího bratra, že Karel Řehák požádal žalovanou v roce 1990 krátce po schválení smíru o přidělení náhradního bytu a až do jeho smrti v roce 2006 mu nebylo vyhověno. Zároveň je třeba přihlédnout i k sociální situaci žalované. Lze uzavřít, že byť dovolatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu, je její vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu z uvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Ve vztahu k otázce bytové náhrady byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. užit opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve výroku o bytové náhradě. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu (viz výklad shora). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu