26 Cdo 1654/98
Datum rozhodnutí: 21.08.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 1654/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce O. T., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované V. N., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 292/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 1998, č.j. 8 Co 762/98-78, takto:



Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 1998, č.j. 8 Co 762/98-78, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci poté, kdy jeho první (zamítavý) rozsudek v této věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1997, č.j. 8 Co 1736/97-34, vyhověl rozsudkem ze dne 27. 1. 1998, č.j. 5 C 292/97-66, žalobě akciové společnosti O. T. (dále také jen žalobce", dovolatel", v citacích pak navrhovatel") a uložil žalované se všemi příslušníky domácnosti" povinnost vyklidit byt č. 12 v přízemí domu čp. 1061 v N. ulici v T. o velikosti 2 + 1 I. kategorie" (dále též jen předmětný byt") a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Vyslovil současně, že navrhovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává".

Okresní soud vzal za prokázáno, že matce žalované M. D. vzniklo spolu s manželem MUDr. H. společné užívací právo k bytu 3 + 1 v domě čp. 640/II v T., že však není prokázán vznik užívacího práva M. D. k předmětnému bytu (žalobcův právní předchůdce pouze sdílel s M. D. její zájem na výměně nadměrného bytu za byt menší", usiloval , aby se nastěhovala do bytu po H. B., avšak dohoda o uvolnění bytu v čp. 640/II z 31. 8. 1989 nemá ... povahu dohody o výměně bytu, když H. B. nebyla účastnicí této dohody"). Rozhodnutí o přidělení předmětného bytu M. D., datované 3. 8. 1989 a zmíněné v dohodě z 31. 8. 1989 i v zápise o odevzdání a převzetí bytu, nebylo doloženo, jeho existence tedy nebyla prokázána" a s ohledem na to, že ještě dne 31. 8. 1989 byl předmětný byt obsazen" H. B., lze podle okresního soudu pochybovat úspěšně" o platnosti rozhodnutí o přidělení bytu, i kdyby bylo předloženo. Neexistující právo nájmu nemohlo přejít na někoho dalšího, pokračoval soud prvního stupně a uzavřel, že i kdyby tomu tak bylo u tohoto bytu, který je bytem nikoliv služebním, nesplňovala by odpůrkyně podmínky přechodu nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. ve spojení s ustanovením § 709 o.z.. U odpůrkyně, byť je dcerou M. D., která 26. 4. 1996 opustila ve smyslu § 708 o.z. trvale společnou domácnost, není naplněna podmínka soužití ve společné domácnosti s matkou v den její smrti." V této souvislosti okresní soud zdůraznil, že společnou domácnost, kterou M. D. vedla se žalovanou od září 1995, opustila s prognózou trvalosti" v dubnu 1996 a k přechodu nájmu bytu na žalovanou proto nemohlo dojít ani v případě, že by byla prokázána existence řádného nájemního vztahu mezi žalobcem a M. D. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvody pro přiznání nároku na bytovou náhradu ani přístřeší" v souvislosti s povinností žalované vyklidit byt, protože nešlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Podle jeho názoru nelze nárok na bytovou náhradu opřít ani o ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná se bez důležitého důvodu" vzdala družstevního bytu v D. č. 97, je vdaná a ze zákona sdílí režim bydlení s manželem", který je povinen poskytnout jí bydlení v bytě, jehož je uživatelem".

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 4. 1998, č.j. 8 Co 762/98-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (sám důkazní řízení nedoplňoval), avšak neztotožnil se s jeho právním závěrem, že matka žalované užívala předmětný byt bez právního důvodu, když se nedochovala dohoda o výměně bytu, ani rozhodnutí o jeho přidělení, které by však bylo zřejmě neplatné, neboť časově by předcházelo uvolnění bytu paní B.". Podle názoru odvolacího soudu totiž mohl vzniknout matce odpůrkyně platný nájemní vztah po 1. 1. 1992". Citovaný závěr dovodil krajský soud z toho, že od uvedeného data (po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) až do dne 1. 1. 1995 (do účinnosti zákona č. 267/1994 Sb.), nevyžadovala nájemní smlouva k platnosti písemnou formu. Ze skutečnosti, že matka žalované fakticky žila v předmětném bytě od roku 1990 do roku 1996", že žalobce (popřípadě jeho právní předchůdce) nečinil vůči ní žádné kroky k vystěhování, ale naopak existenci práva nájmu matky žalované v tomto řízení ani nezpochybňoval, lze podle odvolacího soudu dovodit, že se navrhovatel, případně jeho právní předchůdce vždy choval jako pronajímatel, matka odpůrkyně jako řádná nájemkyně a nájem bytu matky odpůrkyně vznikl nájemní dohodou, uzavřenou konkludentně". Protože již soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt není bytem služebním, zabýval se odvolací soud problematikou přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč.zák. Rozdílně od soudu prvního stupně posoudil otázku existence podmínek pro přechod nájmu bytu, když konstatoval, že základem pro splnění těchto podmínek v dané věci je prokázání, že odpůrkyně vedla společnou domácnost se svou matkou v době, kdy tato trvale společnou domácnost opustila, a nemá vlastní byt a nelze směšovat opuštění trvalé domácnosti se soužitím v trvalé domácnosti v den smrti nájemce". Žalobcovu námitku, že jednání žalované bylo spekulativní, považoval odvolací soud za právně irelevantní, neboť podle jeho názoru spekulativní jednání by muselo být posuzováno z hlediska jednání nájemce, který opouští společnou domácnost a u matky odpůrkyně o takovém jednání uvažovat nelze - společnou domácnost opouští s ohledem na svůj zdravotní stav". Právě zdravotní stav matky - pokračoval odvolací soud - vedl žalovanou k tomu, že se do předmětného bytu nastěhovala. Za právně bezvýznamnou označil krajský soud i argumentaci navrhovatele" družstevním bytem žalované, protože v okamžiku, kdy matka žalované společnou domácnost vedenou s ní opustila, žalovaná již žádná práva k družstevnímu bytu neměla, nevedla společnou domácnost s manželem, ale se svou matkou. Splnila-li podmínky přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 ve spojení s § 708 obč. zák., není právně podloženého důvodu na ní požadovat, aby následovala svého manžela, žijícího mimo její domácnost".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvody podřadil ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, když zdůrazňuje, že v řízení nebyla prokázána existence rozhodnutí o schválení výměny bytů, rozhodnutí o přidělení předmětného bytu (ani dohoda o výměně bytu mezi paní B. a paní D.). Tato rozhodnutí byla ovšem podle tehdy platných předpisů předpokladem pro vznik práva osobního užívání bytu. Protože M. D. nevzniklo právo osobního užívání bytu, nemohlo ani dojít k transformaci tohoto práva na chráněný nájem. Nelze také a priori dovozovat že po 1. 1. 1992 došlo k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem, když žalobce nečinil žádné kroky k vystěhování. Podle dovolatele ustanovení § 706 a § 708 obč. zák. jsou svou podstatou ustanovení, která jsou aplikována při různých situacích a nelze pro případ nesplnění podmínek jednoho použít na stejnou konkrétní situaci ustanovení druhé". Dovolatel také označil za zřejmé", že žalovaná činila úkony, kterými se zbavila práva užívat družstevní byt společně se svým manželem a přestěhovala se k nemocné matce, následně umístěné do domova důchodců, evidentně se spekulativním úmyslem". Tento spekulativní úmysl - pokračoval dovolatel - nemusí být posuzován pouze z hlediska nájemce, ale v tomto případě i z hlediska žalované. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání vyplývá z § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud byl při svém přezkumu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, zároveň musel z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) přihlédnout k tomu, zda zde nejsou vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, popř. tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jejich existenci ale neshledal.

O nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 706 odst. 1 věty prvé obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.

Skutečnost, že žalovaná je dcerou M. D., a že s ní sdílela společnou domácnost v době, kdy M. D. odešla do domova důchodců, dovolatel nezpochybňuje a stejně tak nebrojí ani proti závěru odvolacího soudu, že tento odchod byl trvalým opuštěním společné domácnosti ve smyslu § 708 obč. zák. Dovolatelovy výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem lze rozčlenit do tří otázek:

1. zda je správný právní názor odvolacího soudu, že i když žalovaná nesdílela společnou domácnost se svou matkou v době její smrti, nájem bytu na ni přešel již v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti M. D.,

2. zda je správný právní názor odvolacího soudu, že případná spekulativnost jednání žalované není pro otázku vzniku jejího nájemního práva podle § 708 obč. zák. právně významná z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,

a také

3. zda je správný právní názor odvolacího soudu, že M. D. vzniklo právo nájmu předmětného bytu na základě dohody uzavřené konkludentně v období mezi 1. 1. 1992 a 31. 12. 1994.

V prvé z uvedených otázek dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu. Trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem (§ 708 obč. zák.) má stejné právní následky, jako nájemcova smrt (§ 706 odst. 1 obč. zák.). V obou případech přechází právo nájmu na osobu (osoby) uvedenou (uvedené) v § 706 odst. 1 obč. zák., žijící s nájemcem ve společné domácnosti v okamžiku jeho smrti nebo v okamžiku jeho odchodu ze společné domácnosti - samozřejmě za splnění dalších předpokladů stanovených zákonem, především pak za předpokladu, že tato osoba nemá vlastní byt. Vyšel-li tedy odvolací soud z výše zmíněných (nezpochybněných) skutkových zjištění, není možné jeho právním závěrům učiněným ve vztahu k prvé otázce vytknout nesprávnost a dovolání není v této části opodstatněné.

Rovněž v řešení druhé otázky nelze dovolání přiznat důvodnost. I když dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, jak je v odůvodnění napadeného rozsudku formulován, totiž že spekulativní jednání by muselo být posuzováno (toliko) z hlediska jednání nájemce, který opouští společnou domácnost, nemůže odhlédnout od skutečnosti, že odvolací soud - byť to výslovně neuvádí - odmítá žalobcovo tvrzení o spekulativním jednání žalované zdůrazněním okolnosti, že se do matčina bytu nastěhovala a vedla s ní společnou domácnost právě pro matčin nepříznivý zdravotní stav. Dovolací soud zároveň - stejně jako soud odvolací - považuje za rozhodující, že v okamžiku, kdy nastala právní skutečnost, s níž zákon spojuje přechod práva nájmu (v daném případě trvalé opuštění společné domácnosti matkou žalované podle § 708 obč. zák.), neměla žalovaná vlastní byt. Ustanovení § 708 obč. zák. (stejně jako ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.) je právní normou kogentní povahy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy) pak nemohlo účinky § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k žalované vyloučit. Jde totiž o ustanovení, jež může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale odvrátit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000), a nemůže být oporou pro odepření ochrany takto nabytého práva.



Zbývá tak posoudit důvodnost námitek směřujících proti právnímu závěru odvolacího soudu, že M. D. se stala nájemkyní předmětného bytu na základě dohody uzavřené konkludentně v období mezi 1. 1. 1992 a 31. 12. 1994. V této souvislosti je nutno uvést, že právní posouzení věci je nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) také tehdy, jestliže ze skutkových závěrů, k nimž soud po provedeném dokazování dospěl, nelze odvodit použití právní normy, na níž toto právní posouzení spočívá.

Již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uvedl Nejvyšší soud, že úvaha, podle níž účastníci uzavřeli konkludentně nájemní smlouvu ve smyslu § 685 odst. 1 obč. zák. v tehdejším znění (míněno je znění platné v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994) nutně předpokládá, že k danému dni nebyla nájemcem sporného bytu osoba jiná. Smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná osoba, by byla absolutně neplatná proto, že jejím předmětem je plnění (právně) nemožné (§ 37 odst. 2 obč. zák.); závazek pronajímatele přenechat nájemci byt do užívání je totiž původně uzavřenou smlouvou plně vyčerpán a znovu může být realizován až po jejím zániku.

Tím, že dovolatel napadá správnost závěrů o vzniku nájemní smlouvy s matkou žalované, zpochybňuje současně i uvedený předpoklad.

Odvolací soud sice přisvědčil názoru soudu prvního stupně v tom, že právo osobního užívání bytu (podle tehdy platných předpisů) nevzniklo dohodou o výměně bytů, ani rozhodnutím o jeho přidělení, které - jak uvedl - by ... bylo zřejmě neplatné, neboť časově by předcházelo uvolnění bytu paní B.", při svých úvahách o následném vzniku nájemního vztahu konkludentně uzavřenou dohodou se ale nezabýval otázkou, zda vůbec, kdy a jakým způsobem - ve smyslu ustanovení občanského zákoníku - zaniklo právo osobního užívání předmětného bytu svědčící H. B. Přitom k zániku práva osobního užívání bytu bez soudního rozhodnutí mohlo až do konce roku 1991 dojít ve smyslu § 183 obč. zák. v tehdejším znění jen písemnou dohodou uživatele s tehdejší bytovou organizací nebo písemným oznámením uživatele, že byt nechce dále užívat (po 1. 1. 1992 pak písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí podle § 710 odst. 1 obč. zák.).

Úvaha odvolacího soudu je tedy neúplná, nezabývá-li se okolností zániku užívacího (nájemního) vztahu předchozí uživatelky (nájemkyně), a je nesprávná potud, že bez doloženého zániku předchozího užívacího (nájemního) vztahu konstruuje vznik nového nájemního poměru vůči jinému subjektu (matce žalované).

Nájemní smlouva podle ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném do 31. 12. 1994) musela obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla též obsahovat popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotovil se o jejím obsahu zápis. V době mezi 1. 1. 1992 a 31. 12. 1994 nepůsobil sice nedostatek písemné formy nájemní smlouvy její neplatnost (srov. ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. do účinnosti zákona č. 267/1994 Sb., § 40 odst. 1 obč. zák.), projevy vůle směřující k uzavření nájemní smlouvy však musely být učiněny způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit (srov. ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák.). Na vznik dvoustranného právního úkonu (nájemní smlouvy) konkludentním způsobem nelze usuzovat jen z toho, že žalobce (jeho právní předchůdce) nezpochybňoval právo M. D. předmětný byt užívat, a že M. D. byt fakticky užívala a plnila také povinnosti, které by tvořily obsah nájemního právního vztahu. Dovolací soud - odlišně od soudu odvolacího - nesdílí jeho závěr, že konkludentní projevy vůle, směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, lze spatřovat v samotné okolnosti, že se navrhovatel, případně jeho právní předchůdce vždy choval jako pronajímatel, matka odpůrkyně jako řádná nájemkyně", jak odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku. Z dosavadní procesní obrany žalované v řízení o vyklizení bytu vyplývá, že žalovaná považovala existenci práva osobního užívání předmětného bytu svou matkou M. D. za prokázanou (a toliko pro případ, že by měl byt charakter bytu služebního, se dožadovala aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve svůj prospěch). Neobjasněno zůstalo, zda stejné přesvědčení (totiž přesvědčení o tom, že jí svědčí právo osobního užívání bytu, transformované posléze v nájem) měla i M. D.; pokud by tomu tak bylo, vzchází otázka, zda její chování v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 vůbec mohlo mít náležitosti projevu vůle směřujícího ke vzniku právního (nájemního) vztahu konkludentní formou.

Odvolací soud tedy pochybil tím, že se při svých úvahách o konkludentním vzniku nájemní smlouvy nezabýval chováním osob, které měly být subjekty uvedeného právního vztahu. Jeho rozhodnutí tak co do objektivní možnosti uzavření nájemní smlouvy mezi matkou žalované a právním předchůdcem žalobce (popř. žalobcem) spočívá na neúplném a proto i nesprávném právním posouzení věci a v této části byl proto dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. uplatněn právem.

Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a věc mu podle § 243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. vrací k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. srpna 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová