26 Cdo 1653/2007
Datum rozhodnutí: 23.04.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 1653/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. B.,

o přivolení ke stavebním pracím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.

8 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

28. listopadu 2006, č. j. 16 Co 494/2006-140, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 8 C 57/2002-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 21,30 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží 3. patře domu Malířská 1/356 v P. 7, a v bytě č. 12, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 17,20 m2 a 23 m2 a kuchyně o velikosti 17 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží 3. patře domu Malířská 1/386 v P. 7 (dále jen předmětné byty , resp. byty a předmětný dům , resp. dům ), vedoucí k rozdělení obou administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie, a 1+1, I. kategorie, tak, že nájemkyní bytu o velikosti 2+1, I. kategorie, bude tehdejší druhá žalovaná J. P. a nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie, bude tehdejší první žalovaná H. B. (dále jen žalovaná ), a že žalované jsou povinny umožnit přístup do bytu č. 14 v Malířské ulici architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází oba byty, jejichž nájemkyněmi byly obě tehdejší žalované, které s ohledem na své stáří a obavy ze zvýšení nájemného neudělily souhlas se stavebními úpravami v předmětných bytech (ve smyslu § 695 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ), že bez uvedeného souhlasu žalobce nemůže získat stavební povolení, a proto se jako pronajímatel domáhal určení, že je oprávněn provádět stavební úpravy v administrativně rozdělených bytech IV. kategorie vedoucí k vytvoření samostatných bytů I. kategorie pro každou z tehdejších žalovaných s odůvodněním, že žalované obývají prostory v rozporu s kolaudovaným stavem, za což mu hrozí pokuta. Jelikož podle § 695 věty třetí obč. zák. je nájemce povinen umožnit provedení stavebních úprav, provádí-li je pronajímatel na příkaz stavebního úřadu, soud prvního stupně nejdříve zkoumal, zda příslušný stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných úprav podle § 87 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále jen stavební zákon ); konstatoval, že v daném případě nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno vydání takového příkazu. Protože ve smyslu § 695 věty první obč. zák. je pronajímatel jinak oprávněn provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce, který lze odepřít jen z vážných důvodů (§ 695 věta druhá obč. zák.), zabýval se soud prvního stupně posouzením, zda žalované odepřely souhlas se stavebními úpravami z vážných důvodů. Přitom důvody, pro něž žalované odepřely souhlas se stavebními úpravami, tj. jejich vysoký věk, špatný zdravotní stav a zvláště pak sníženou pohyblivost a také stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. srpna 2000, které nákladné stavební úpravy nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav, pokládal za vážné důvody pro odepření souhlasu se stavebními úpravami ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně věc posuzoval rovněž z hlediska dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a uzavřel, že zamítnutím žaloby nenadřazuje nájemní právo žalovaných nad vlastnické právo žalobce ve smyslu § 123 obč. zák., neboť podle citovaného ustanovení je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, přičemž zákonnými mezemi (ve smyslu citovaného ustanovení) jsou podle soudu prvního stupně právě vážné důvody pro odepření souhlasu nájemce se stavebními úpravami podle § 695 věty druhé obč. zák. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že žalované si řádně plní povinnosti nájemce a že naopak žalobce porušuje povinnost pronajímatele tím, že nezajistil opravu nefunkčního domovního výtahu. Z uvedených důvodů žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 17 Co 331/2003-74, citovaný rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 14. dubna 2004, č. j. 8 C 57/2002-94, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k tehdejší druhé žalované J. P., zemřelé, a řízení vůči ní zastavil.

Poté Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. dále jen o.s.ř. ) usnesením ze dne 21. dubna 2005, č. j. 26 Cdo 1376/2004-117, odmítl pro nepřípustnost dovolání žalobce proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení účastníků.

K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 287/05, zrušil potvrzující rozsudek odvolacího soudu a odmítací usnesení dovolacího soudu, odmítl návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně a také návrh na zrušení ustanovení § 695 obč. zák.

Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu odvolací soud usnesením vyhlášeným u odvolacího jednání dne 28. listopadu 2006 připustil změnu žaloby a na to rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 16 Co 494/2006-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a ve výroku o věci samé ve znění, že se zamítá žaloba s návrhem, aby byl nahrazen souhlas žalované s tím, aby žalobce byl oprávněn provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti 21,3 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží 3. patře domu v Malířské ulici č. 1/356 v P. 7, vedoucí k rozdělení administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie, a 1+1, I. kategorie, tak, že nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie, bude žalovaná; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a konstatoval, že nebyl-li stavebním úřadem vydán příkaz k provedení nezbytných úprav podle § 87 odst. 1 stavebního zákona, soud prvního stupně se správně zabýval posouzením, zda lze za vážné (ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák.) pokládat důvody, pro něž žalovaná odepřela souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami. Shodně se soudem prvního stupně (a s odkazem na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 170/2002) dovodil, že vysoký věk žalované, její špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost lze pokládat za vážné důvody odepření souhlasu se stavebními úpravami; bez právního významu není v této souvislosti ani negativní stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. srpna 2000, které nákladné stavební úpravy bytu nejen nevyžaduje, nýbrž naopak upřednostňuje současný stav. Dodal, že zejména vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav žalované hovoří zcela jasně ve prospěch zachování stávajícího stavu a nezasahování do práv nájemce na bydlení. Poukázal rovněž na neplnění povinností ze strany žalobce, který nezajistil opravu nefunkčního domovního výtahu. Podle názoru odvolacího soudu neprovedení stavebních úprav nelze pokládat za zásah do práv vlastníka, neboť ten je i nadále oprávněn předmět vlastnického práva držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že při posouzení věci podle § 695 obč. zák. se žádný ze soudů nezabýval jeho opakovanými návrhy (v dovolání podrobně vylíčenými), které by vedly k maximální eliminaci potíží žalovaných. Dále uvedl, že ustanovení § 695 obč. zák. obsahuje úpravu dvou právních stavů . Prvním z nich je stav upravený v prvních dvou větách citovaného ustanovení, tj. stav, kdy vlastník se rozhodl provést stavební úpravy bytu, přičemž nájemce může souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami odepřít pouze z vážných důvodů; druhým zde upraveným je případ, kdy pronajímatel má takové stavební úpravy provést na příkaz orgánu státní správy. Podle dovolatele soudy citované ustanovení nesprávně a proti jeho skutečnému smyslu zúžily pouze na posléze uvedený případ. Podle názoru dovolatele soudy žalované nesprávně přiznaly také ochranu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel má rovněž za to, že nevyhověním žalobě soudy zásadním způsobem zasáhly do jeho vlastnických práv, a to v rozporu s čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti uvedl, že napadeným rozhodnutím odvolací soud žalované umožnil zásah do jeho vlastnických práv a zásadním způsobem omezil jeho subjektivní vlastnická práva. Je také přesvědčen, že pokud po zrušení prvního potvrzujícího rozsudku nálezem Ústavního soudu odvolací soud opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, šlo o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno z jiného důvodu než byl ten, který vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, a odvolací soud účastníkům neumožnil vyjádřit se k tomuto jinému právnímu názoru. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry přijatými odvolacím soudem. Dodala, že svou bytovou situaci se rozhodla řešit podáním žádosti o umístění do penzionu pro důchodce.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. listopadu 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Dovolací soud zastává především názor, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadě podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., kterou dovolatel rovněž uplatnil), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Nad rámec uvedeného však lze dodat, že napadené rozhodnutí nelze s posléze uvedených důvodů pokládat za překvapivé. Od počátku byl předmětem řízení nárok podle § 695 věty první a druhé obč. zák. proto, že o nárok podle § 695 věty třetí obč. zák. se z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku jednat nemohlo. Přitom oba soudy se zabývaly posouzením, zda důvody vedoucí žalovanou k odepření souhlasu se stavebními úpravami lze pokládat za vážné ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák. Z uvedených důvodů nelze právní posouzení věci obsažené v napadeném rozsudku pokládat za překvapivé a tudíž ani řízení jemu předcházející za vadné ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudcích z 21. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 659/2001, a z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 170/2002 (tj. v rozhodnutí, na něž správně poukázal odvolací soud), uveřejněných pod C 1563 a pod C 2167 ve svazku 22 a 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že v ustanovení § 695 obč. zák. se rozlišuje, zda pronajímatel provádí stavební úpravy bytu nebo jiné podstatné změny v bytě na příkaz příslušného orgánu státní správy vydaným zejména podle ustanovení § 86 až 88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nebo z vlastní iniciativy. Zatímco v prvním případě je nájemce vždy povinen umožnit pronajímateli, aby v jím užívaném bytě provedl nařízené úpravy (neučiní-li to, odpovídá též za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla), v druhém případě je pronajímatel oprávněn provést zamýšlené stavební úpravy bytu nebo jiné podstatné změny v bytě jen se souhlasem nájemce nebo bez souhlasu nájemce, jestliže nájemce odepřel udělit souhlas, aniž by k tomu měl vážný důvod.

Odvolací soud vyložil ustanovení § 695 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou a tudíž se od ní neodchýlil, jestliže poté, co v řízení nebylo ani tvrzeno a natož prokázáno, že příslušný stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných úprav, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na posuzovaný případ se nevztahuje ustanovení § 695 věty třetí obč. zák., že tudíž jde o nárok podle § 695 věty první a druhé obč. zák. a zabýval se otázkou vážnosti důvodů (ve smyslu § 695 věty druhé obč. zák.), pro něž žalovaná odepřela souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami.

Soudní praxe (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 170/2002) se ustálila také v názoru, že ustanovení § 695 věty druhé obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při úvaze, zda nájemce odepřel udělit pronajímateli souhlas z vážných důvodů, musí být v první řadě přihlédnuto k tomu, že provedení stavebních úprav bytu nebo jiných podstatných změn v bytě vždy představuje zásah (byť jen dočasný) do práv nájemce, která mu jsou zaručena nájemní smlouvou (vymezením práv a povinnosti, která vyplývají ze zákona a z nájemní smlouvy jejím účastníkům). Takový zásah do práv nájemce proto musí být vždy z hlediska výkonu práv a povinností z nájmu bytu opodstatněný (podložený) a nesmí vést k dlouhodobému či dokonce trvalému a podstatnému zhoršení kvality pronajatého bytu. Kdyby pronajímatelem zamýšlené stavební úpravy bytu nebo jiné podstatné změny v bytě měly mít takový následek, lze zpravidla považovat takový důvod k odepření souhlasu k jejich provedení za vážný. V případě, že pronajímatelem zamýšlené stavební úpravy bytu nebo jiné podstatné změny v bytě představují zachování dosavadní kvality bytu nebo její zlepšení, je jak již uvedeno výše na soudu, aby vymezil hypotézu ustanovení § 695 věty druhé obč. zák. podle okolností jednotlivého případu; soud při tom může přihlédnout k naléhavosti a významu úprav z hlediska stavebně technického nebo funkčního, k tomu, zda zamýšlené úpravy se dotýkají jen pronajatého bytu nebo celé nemovitosti, k tomu, jaké si úpravy vyžádají ze strany pronajímatele náklady, k rozsahu a době trvání omezení nájemce v užívání bytu, které si provedení úprav vyžádá, ke zdravotnímu stavu a věku nájemce, zda a jaké si vyžádá provedení úprav náklady ze strany nájemce, zda se pronajímatel zavázal nájemci tyto náklady nahradit, jaké jsou vztahy mezi pronajímatelem a nájemcem apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí, zda stavební úpravy bytu nebo jiné podstatné změny v bytě budou provedeny i přes nesouhlas nájemce, odpovídalo tomu, zda po nájemci přestože tím bude zasaženo do jeho práv z nájmu bytu lze spravedlivě požadovat, aby jejich uskutečnění umožnil (strpěl).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně v souladu s uvedenou judikaturou rovněž dovodil, že vysoký věk žalované, její špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost lze pokládat za vážné důvody odepření souhlasu se stavebními úpravami, že bez právního významu není v této souvislosti ani negativní stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. srpna 2000, které nákladné stavební úpravy bytu nejen nevyžaduje, nýbrž naopak upřednostňuje současný stav, a že zejména vysoký věk a nepříznivý zdravotní stav žalované hovoří zcela jasně ve prospěch zachování stávajícího stavu a nezasahování do práv nájemce na bydlení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe. V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že okolnosti, které osoba relativně nízkého věku s dobrým zdravotním stavem vnímá jako běžnou součást života a překonává je bez potíží nebo jen s minimálními obtížemi, může osoba vyššího věku s podlomeným zdravím prožívat jako nepřekonatelné životní překážky a problémy. Dovolací soud je toho názoru, že v rámci tzv. úcty ke stáří (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99) je i proto zapotřebí zachovávat alespoň minimální (nezbytnou) míru trpělivosti, pokory a tolerance.

K dovolacím námitkám, že napadeným rozhodnutím odvolací soud žalované umožnil zasáhnout do vlastnických práv žalobce a že zásadním způsobem omezil jeho subjektivní vlastnická práva garantovaná dokonce mezinárodními smlouvami (jimiž je Česká republika vázána) dovolací soud dodává následující. Ohledně otázky poměru vlastnického práva a práva nájemního Nejvyšší soud České republiky již v rozhodnutích z 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2474/2004, dovodil, že v takto postaveném vztahu nelze s ohledem na zákonem chráněný nájem (§ 685 odst. 1 obč. zák., a to i ve spojení s ustanovením § 695 věty první a druhé obč. zák.) vlastnické právo bez dalšího absolutizovat, jak se o to v dovolání pokouší dovolatel.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu