26 Cdo 1649/2004
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

26 Cdo 1649/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. V. K. a b) PaedDr. M. K., zastoupených advokátem, proti žalované V. F., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované F. F., o zaplacení částky 90.579,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 42/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 17 Co 403/2003-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalované nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. května 2002, č. j. 10 C 42/2001-40, ve spojení s usnesením ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 10 C 42/2001-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 79.728,- Kč, žalobu co do zaplacení částky 10.851,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalované.

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 17 Co 403/2003-67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč a v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 10.851,- Kč, změnil jej ve výroku o prvostupňových nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalované; současně konstatoval, že v nenapadeném vyhovujícím výroku ohledně částky 9.964,70 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že podle písemné dohody o užívání bytu ze dne 23. dubna 1992 (dále jen dohoda ze dne 23. dubna 1992 ) měla žalovaná (nájemkyně bytu) hradit žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen platby ) vždy do patnáctého dne následujícího měsíce za uplynulý měsíc, že tyto platby hradila nepravidelně a opožděně a že tím jí vznikal dluh na platbách a dále povinnost zaplatit poplatek z prodlení. Dále zjistily, že bez uvedení účelu platby zaplatila 31. prosince 1996 částku, kterou si žalobci započetli na dluh za měsíc listopad 1996, že tím došlo k posunu i u všech následujících plateb, čímž došlo v příslušných měsících ke zpoždění plateb, a že obdobná situace z důvodu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně nastala v roce 1999 u plateb z 28. června, 27. srpna, 30. září, 22. října a 30. listopadu. Poté rovněž zjistily, že sporák a vestavěné skříně byly v bytě už v době jeho převzetí žalovanou, že žalovaná neprokázala nefunkčnost těchto věcí a ani pořízení nových věcí se souhlasem vlastníků a že žalobci proto (oprávněně) požadují po žalované měsíčně částku 10,- Kč za sporák a 15,- Kč za tří vestavěné skříně jako úhradu za vybavení bytu. Nakonec nákupními doklady za vodoměry a doklady za práce spojené s jejich zabudováním vzaly za prokázáno, že částka 60,- Kč měsíčně za tři vodoměry (20,- Kč měsíčně za jeden vodoměr) je přiměřená. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně z důvodů popsaných v jeho rozsudku dovodil, že nárok je oprávněný co do částky 79.728,- Kč; zde především s odkazem na ustálenou soudní praxi, konkrétně R 13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, který z více dluhů hodlá plnit (jako v projednávané věci žalovaná u plateb ze dne 31. prosince 1996 a shora označených plateb z roku 1999), uhradí se tím dluh nejdříve splatný. Mimo jiné i z tohoto důvodu žalobě ohledně částky 79.728,- Kč vyhověl a ve zbytku, tj. co do částky 10.851,- Kč, ji zamítl. Odvolací soud věc přezkoumal v mezích, ve kterých se všichni účastníci řízení jako odvolatelé přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně domáhali, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 10.851,- Kč. Přitom vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč pokládal z důvodů uvedených v napadeném rozsudku za správný; mimo jiné dovodil, že závěry, z nichž vychází rozhodnutí uveřejněné pod R 13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou použitelné i poté, co ustanovení § 73 občanského zákoníku ve znění do 31. prosince 1991 bylo novelizací občanského zákoníku provedenou s účinností od 1. ledna 1992 vypuštěno.

Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč (dále též jen potvrzující výrok ), a proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytkla, že nevyvodil žádné závěry z toho, že žalobci jako pronajímatelé bytu neprováděli v rozporu se zákonem po několik let vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu, že svévolně zvýšili zálohy až následně, aniž k tomu měli právní a věcný důvod a následně pak na základě tohoto bezprávného zvýšení (o kterém dovolatel nebyl vyrozuměn) dovozovali výši závazku . Nesouhlasila ani s nájemným za užívání zařizovacích předmětů, neboť ty byly účetně a morálně odepsány ještě před tím, než žalobci jako pronajímatelé nabyli vlastnické právo k domu, resp. šlo o předměty, které ona samotná na vlastní náklad pořídila v době, kdy dům vlastnil stát. Dále namítla, že ve vyjádření k žalobě a poté i v průběhu řízení uvedla příslušná tvrzení a k tomu nabídla rovněž důkazy ( podstatné listiny připojila v kopiích ), avšak soudy tyto důkazy neprovedly nebo z nich nevyvodily odpovídající závěry. V této souvislosti odkázala příkladmo na nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 61/94 a sp. zn. II. ÚS 210/95, které se zabývají otázkou provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním procesu z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu. Podle názoru dovolatelky soud nevzal v úvahu ani tvrzení vedlejšího účastníka na její straně o tom, že stejného protiprávního postupu se žalobci dopouštějí též v případě pronajatého ateliéru, kde žalobce zveřejňuje, že vedlejší účastník neuhradil jakoukoliv částku na pronájmu, ačkoli tento hradí nájemné a služby (které mu nejsou poskytovány) . Dále namítla, že soud přiznal žalobcům z podstatné části částku, která byla v době podání žaloby promlčena, a to přes námitku promlčení uplatněnou ve vyjádření ; zde odkázala na ustanovení § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době podání žaloby (dále jen obč. zák. ), a uvedla, že dovolala-li se promlčení, nemělo být promlčené právo žalobcům přiznáno. Neztotožnila se ani s názorem, že platby (tj. platby nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu) odváděné dovolatelem na účet pronajímatele v určitém měsíci nebyly platbami za tento měsíc, ale platbami za předchozí období podle rozhodnutí žalobců, aniž o tomto postupu žalobci jako pronajímatelé dovolatele písemně vyrozuměli . Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil (v napadeném rozsahu) nejen rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil (v tomto rozsahu) soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. října 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o napadený nákladový výrok, resp. v daném případě výroky, je zapotřebí zdůraznit, že rozhodnutí o nákladech řízení (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání proti napadeným nákladovým výrokům přípustné už proto, že výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto.

Přípustnost dovolání proti nákladovému výroku však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř.

Dovolací soud konstatuje, že dovolatelka se mylně domnívá, že dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod pořadovým číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).

V posuzované věci jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů založil odvolací soud své potvrzující rozhodnutí ohledně přisouzené a odvoláním napadené částky 69.763,30 Kč na stejných právních závěrech jako soud prvního stupně, jinak řečeno okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci posoudily soudy obou stupňů shodně; odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zmíněné částky potvrdil, což nakonec vyplývá i z formulace jeho rozsudečného výroku, a proto dovolání proti potvrzujícímu výroku nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v této části napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů) a dále s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatelka však přehlédla, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají. Současně opomenula, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Ustálená soudní praxe dovodila, že námitku promlčení vznesenou dlužníkem nelze považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, 205a a 211a o.s.ř. I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení. Právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stadia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 obč. zák.), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod č. 45 v sešitě č. 5 z roku 2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě z obsahu spisu nevyplynulo, že by žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení účinně uplatnila námitku promlčení (ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák.). Za takové uplatnění námitky promlčení nelze pokládat sdělení žalované v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že na základě přípisu žalobců z roku 2000 uhradila platbu ve výši 2.976,- Kč, která byla fakticky promlčena . Z toho logicky vzato rovněž vyplývá, že soud prvního stupně a ani soud odvolací se otázkou promlčení ve svých rozhodnutích nezabývaly. Dovolací soud proto nemohl přezkoumat správnost neexistujícího závěru odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně).

Napadené potvrzující rozhodnutí je s odkazem na právní závěry přijaté v rozhodnutí uveřejněném pod R 13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek založeno rovněž na právním závěru, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, který z více dluhů hodlá plnit (jako v projednávané věci žalovaná u plateb ze dne 31. prosince 1996 a shora označených plateb z roku 1999), uhradí se tím dluh nejdříve splatný. Žalovaná v dovolání správnost tohoto právního závěru napadla. Řešení této otázky by mohlo být pokládáno za zásadně právně významné proto, že na něm rozhodnutí odvolacího soudu zčásti spočívá; jde však současně o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil a odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 69.763,30 Kč, se od ustáleného řešení této otázky v konečném důsledku neodchýlil.

Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obchodního zákoníku, § 254 odst.2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení § 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31.12.1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Při jejím řešení nelze s ohledem na ustanovení § 1 obchodního zákoníku vycházet z ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst.2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§ 853 obč. zák.), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů. Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet obecně vzato buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat jak je zřejmé z povahy věci podle zásady proporcionality (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, a dále např. ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003).

Při rozhodování o žalobě na zaplacení žalované částky vyšel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně mimo jiné rovněž ze skutkových zjištění, že podle dohody ze dne 23. dubna 1992 měla žalovaná hradit žalobcům platby vždy do patnáctého dne následujícího měsíce za uplynulý měsíc, že tyto platby hradila nepravidelně a opožděně, že bez uvedení účelu platby zaplatila 31. prosince 1996 částku, kterou si žalobci započetli na dluh za měsíc listopad 1996, že tím došlo k posunu i u všech následujících plateb, čímž došlo v příslušných měsících ke zpoždění plateb, a že obdobná situace z důvodu popsaného v rozsudku soudu prvního stupně nastala v roce 1999 u plateb z 28. června, 27. srpna, 30. září, 22. října a 30. listopadu. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, který z více dluhů hodlá plnit (jako v projednávané věci žalovaná u plateb ze dne 31. prosince 1996 a shora označených plateb z roku 1999), uhradí se tím dluh nejdříve splatný, neodchýlil se (v konečném důsledku) od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe; pro účely řešení otázky přípustnosti dovolání je přitom nerozhodné, že tak učinil s odkazem na rozhodnutí uveřejněné pod R 13/90 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je v poměrech nové právní úpravy bez dalšího nepoužitelné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalované se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2005

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu